Dcera se vracela ze školy čím dál zamlklejší. Je to sice více než rok, ale dodnes se mi při vzpomínce na tohle období svírá žaludek. Nejdřív jsem si říkala, že to bude začínající puberta. Nemá chuť mi vyprávět každou drobnost, má právo na svůj život i drobná tajemství. Ale pak začalo bolení břicha, pravidelný pláč v neděli večer, že už to ve škole nevydrží. Až se jednou uprostřed slz svěřila, že má problémy s kamarádkou ve škole.
Začalo to citovým vydíráním. „Jestli jsi moje nejlepší kamarádka, tak to uděláš.“ Pak se přidala snaha izolovat moji dceru od ostatních. „Nesmíš se kamarádit s ostatními, jinak se s tebou nebudu bavit.“ Následovalo vydírání přes finance. Dcera mi ukázala telefon, kde byly zprávy, že má nosit peníze, „nejlépe sto korun a víc“. Když jsem s tím konfrontovala maminku dívky, obě všechno popřely a z mé dcery udělaly lhářku. Tentokrát jsme skončily v slzách obě. Je to šikana, nebo ne?
Po pár týdnech všechno vygradovalo tím, že dívka začala moji dceru o přestávkách fackovat. Učitelka reagovala tak, že si ničeho nevšimla. Není divu, o přestávkách ve třídě nebyla. Dcera nakonec přestoupila na jinou školu, ale to už je jiný příběh. Jen jsem si říkala, kde se to děvče takovému chování naučilo. Doma? Viděla, jak spolu jednají rodiče, nebo se podobně chovali k ní? Anebo vůbec nešlo o odpozorované chování? Možná sama často zažívala pocit bezmoci, a tak se snažila získat pocit kontroly alespoň někde jinde, mezi dětmi.
Dítě může zjistit, že manipulovat vztahem je docela účinný způsob, jak druhého přimět k tomu, co chce.
Dodnes nevím, co za jejím chováním skutečně bylo. A nejspíš za ním ani nestála jen jediná věc, faktorů, které mohou přispět k tomu, že dítě začne šikanovat druhé, je celá řada. A často působí souběžně. Následující text se věnuje jednomu z nich a tím je role, kterou může hrát rodina a chování rodičů.
Děti své rodiče pozorují
Děti se neučí šikanovat jen od agresivních spolužáků nebo ze sociálních sítí. Podle dětské psycholožky Angely J. Narayanové se mohou základy takového chování vytvářet přímo doma a nemusí při tom padnout jediná facka. Děti pozorují, jak rodiče získávají nad druhými převahu, jak řeší konflikty a jak druhé přimějí udělat to, co chtějí. „Učí se, že výhrůžky jsou přijatelným a účinným způsobem, jak druhé přimět k poslušnosti,“ říká Narayanová. A upozorňuje, že děti nemusí být svědky fyzického násilí. Stačí, když doma pravidelně pozorují, že jeden rodič druhého ponižuje, kritizuje, vyhrožuje mu nebo ho trestá mlčením. Takové strategie pak mohou používat ve vlastních vztazích, například k získání převahy mezi spolužáky.
Příkladem je třeba běžná partnerská hádka. „Tak si tam klidně jdi. Ale jestli je pro tebe hospoda s kamarády důležitější než vlastní rodina, tak už k tomu asi nemám co říct,“ pronese jeden z rodičů. Navenek partnerovi nic nezakázal. Ve skutečnosti mu ale nabídl volbu, ve které je jedna možnost zatížená pocitem viny.
A pak je tu manipulace přes vztah samotný. „Kdybys mě opravdu miloval, udělal bys to.“ Dítě možná jednou použije svoji dětskou verzi: „Kdybys byla moje nejlepší kamarádka, udělala bys to.“ Samozřejmě to neznamená, že když rodič jednou řekne „po tom všem, co pro tebe dělám“, vychovává budoucího šikanátora. Jde spíš o opakující se způsob fungování vztahů.
Samozřejmě to neznamená, že když rodič jednou řekne „po tom všem, co pro tebe dělám“, vychovává budoucího šikanátora. Jde spíš o opakující se způsob fungování vztahů.
Odborníci zabývající se takzvanou psychologickou kontrolou mezi dospělými, kam patří vyvolávání pocitu viny, zahanbování, izolace nebo odepírání náklonnosti, upozorňují na nápadnou podobnost se vztahovou agresí mezi dětmi. Dítě může zjistit, že manipulovat vztahem je docela účinný způsob, jak druhého přimět k tomu, co chce.
Tvrdá výchova otců může být rizikem
Narayanová odkazuje na klasický Bandurův experiment s panenkou Bobo, který ukázal, že děti napodobují pozorované chování. Děti v něm sledovaly dospělého, který se k nafukovací panence choval agresivně, bil ji, kopal do ní a slovně na ni útočil. Když potom dostaly možnost si s panenkou samy hrát, část z nich začala chování dospělého napodobovat.
V běžném životě samozřejmě kopírování nemusí být tak doslovné a nemusí se jednat jen o fyzické projevy, ale děti velmi dobře kopírují i to, co říkáme, jak na druhého reagujeme a jakým způsobem se snažíme dosáhnout svého. Dítě může doma například opakovaně sledovat, že jeden rodič druhého umlčí křikem, trestá ho ignorováním, ponižuje ho nebo ho nutí ustoupit. A zároveň vidí výsledek, ten, kdo použil nátlak, nakonec získal převahu.
To, že se z roztomilého batolátka stane malý šikanátor, může být i důsledkem příliš tvrdé výchovy. Právě souvislost mezi takzvanou tvrdou výchovou a šikanou zkoumala Sara Hogye s kolegy. Výzkumníci sledovali více než dva tisíce rodin. Když byly dětem tři roky, rodiče popisovali své výchovné chování. Když bylo dětem šest, jejich učitelé hodnotili, zda se zapojují do šikany jako agresor, oběť, nebo obojí. A výsledky přinesly zajímavý detail. Tvrdé výchovné chování otců bylo spojeno s vyšší pravděpodobností, že se dítě stane tím, kdo šikanuje ostatní. U tvrdé výchovy matek stejnou souvislost s rolí agresora výzkumníci nenašli. Autoři studie to shrnují následovně: „Tvrdá výchova otců, nikoli matek zvyšovala pravděpodobnost, že dítě bude původcem šikany.“
Reklama
A není to jediný výzkum, další systematická studie ukazuje směrem k rodině. Když vědci dali dohromady výsledky řady studií, znovu se potvrdilo, že na tom, co dítě zažívá doma, opravdu záleží. Kde je výchova tvrdá nebo chladná, tam se děti častěji potýkají se šikanou. Naopak děti, které mají s rodiči blízký vztah, můžou s nimi mluvit a vědí, že se na ně můžou obrátit, se do šikany zapojují méně často.
Prevence šikany proto možná nemusí začínat až ve chvíli, kdy dítě nastoupí do školy. Začíná mnohem dřív a často úplně obyčejnými věcmi doma. Tím, jak spolu mluvíme, jak řešíme hádky, co uděláme, když dítě neposlechne, a jestli mu ukazujeme, že druhého člověka nemusíme ponížit nebo zastrašit, abychom si prosadili svoje. Nejhorší je odepírání vztahu jako trest. „Dokud se neomluvíš, nebavím se s tebou“, nebo demonstrativní ignorování dítěte. Takový přístup dítě neučí řešit konflikt, ale to, že blízkost a přijetí můžeme druhému odebrat, když neudělá, co chceme.
