Fotografie dětí ze škol, školek, táborů nebo kroužků dnes běžně končí na sociálních sítích. Pro rodiče mohou být milou vzpomínkou, pro instituce způsobem, jak ukázat, co se u nich děje. Jakmile se ale snímek dostane na veřejný internet, jeho další šíření už nemusí mít pod kontrolou ani škola, ani rodiče.
Nedávno to ukázal případ ze Základní školy a Základní umělecké školy Líbeznice. Škola zveřejnila fotografie ze symbolické „svatby“ dvou žáků páté třídy. Děti se převlékly za ženicha a nevěstu a součástí akce byl i slavnostní obřad, který vedl ředitel školy. Příspěvek se začal šířit po sociálních sítích a vyvolal debatu o tom, kam až by mělo zveřejňování podobných momentů sahat. Škola po kritice snímky stáhla a vysvětlila, že šlo o dětskou hru, s níž i se zveřejněním fotografií rodiče souhlasili.
Případ ale otevřel mnohem širší otázku: můžeme vůbec předem odhadnout, co se s fotografií dítěte na sociálních sítích stane? Snímek určený původně jako vzpomínka ze školní akce mohou během krátké doby vidět lidé, kteří dítě vůbec neznají. Mohou ho sdílet, ukládat, komentovat nebo upravovat. A stačí k takovému zveřejnění to, že s ním souhlasili rodiče?
„Nejde jen o jednu fotografii. Z několika zdánlivě nevinných snímků může postupně vzniknout obraz o tom, kdo dítě je, kde chodí do školy, kde se pohybuje a jak vypadá jeho běžný život,“ upozorňuje terapeutka a koučka Dagmar Pechová z platformy Terapie.cz.
Veřejná digitální stopa z dětství funguje jako archiv, který si dítě samo nevybralo.
Co může veřejná digitální stopa znamenat pro samotné dítě a proč se lidé tak snadno zapojují do sdílení fotografií cizích dětí? Na to jsme se Dagmar Pechové zeptali.
Proč může být zveřejnění fotografie dítěte na sociálních sítích problematické i tehdy, když na ní není nic závadného a dítě se například jen usmívá ve školce, škole nebo na táboře?
Fotka ze školky nebo z tábora, na které se dítě jen usmívá, vypadá mile a lidsky. Rodiče i školy ji zveřejní s pocitem, že se nic neděje, protože na ní není nic špatného. Jenže jakmile fotka opustí telefon rodiče nebo digitální nástěnku školy, mění se ze vzpomínky na veřejně dohledatelný záznam, nad kterým dítě samo nemá žádnou kontrolu.
Existuje ale i tvrdší rovina rizika. Kontext fotografie se dá snadno zneužít a otočit proti dítěti. U fotek hrozí kyberšikana, spolužáci nebo cizí lidé mohou snímek upravit, přidat k němu posměšný text nebo pomocí umělé inteligence vytvořit obraz, na kterém má dítě svůj obličej a jiné tělo.
Rizikem je také množství informací, které lze z různých fotografií postupně poskládat. Ke snímku se může přidat jméno dítěte, název školy, lokalita nebo další fotografie. Z několika zdánlivě nevinných příspěvků tak může vzniknout poměrně podrobný obraz o tom, kdo dítě je, kde se pohybuje a jak vypadá jeho běžný život.
Co se psychologicky mění ve chvíli, kdy dospělí zveřejní nejen fotografii dítěte, ale přidají k ní i příběh, který dítě charakterizuje nebo popisuje jeho vztahy, chování či emoce?
Fotka sama o sobě zachycuje jeden moment. Jakmile k ní přidáme příběh, kdo dítě je, jak se chová, koho má rádo nebo s kým má problém, dostávají se ven informace, které by dítě za normálních okolností sdílelo jen ve své nejbližší rodině.
Ing. Dagmar Pechová
Terapeutka a koučka s více než 3000 hodinami práce s klienty. Má zkušenosti z manažerských pozic v rodinné firmě i korporátním prostředí a působila také jako interní koučka. Absolvovala daseinsanalytický terapeutický výcvik akreditovaný Českou asociací pro psychoterapii a studovala na Pražské vysoké škole psychosociálních studií. Věnuje se především vztahům, úzkostem a vyhoření. Působí také na platformě Terapie.cz.
Dospělý v takové chvíli mluví za dítě a vytváří jeho veřejný obraz, přestože dítě ještě nemusí být schopné domyslet, co takové zveřejnění znamená. Dítě se pak může v pubertě nebo dospělosti setkat s vlastní verzí sebe sama, kterou vytvořil někdo jiný. A může zjistit, že ji musí buď přijmout, nebo se od ní veřejně distancovat.
Jak může veřejná digitální stopa z dětství ovlivnit jeho vztah k vlastnímu soukromí a identitě?
Dítě ve chvíli, kdy fotografie vzniká, ještě neví, jak bude danou situaci vnímat za deset let. Obyčejnou fotografii z tábora může v patnácti letech vnímat jako trapnou nebo bolestivou vzpomínku, kterou by samo veřejně nesdílelo.
Veřejná digitální stopa z dětství funguje jako archiv, který si dítě samo nevybralo. Vyrůstá s vědomím, že část jeho minulosti je dostupná rodičům, škole i lidem, které vůbec nezná. To může ovlivnit i jeho vztah k vlastnímu soukromí. Pokud za něj dlouho rozhodovali jiní o tom, co se o něm bude vědět navenek, může pro něj být obtížnější uvědomit si, kde jsou jeho vlastní hranice.
Proč lidé tak snadno sdílejí a komentují fotografie dětí, které vůbec neznají?
Děti na fotografiích vyvolávají rychlou a silnou reakci. Úsměv dítěte nebo dojemná scéna v lidech často automaticky probudí ochranitelský pocit, dřív než si položí otázku, jestli mají právo takto nahlížet do života konkrétního dítěte.
Sdílet nebo okomentovat takovou fotografii nic nestojí, trvá to pár vteřin a odezva přichází okamžitě. K tomu se přidává pocit, že jde o veřejnou událost, protože ji zveřejnila škola, školka nebo tábor. Člověk pak snadno získá pocit, že když už je fotografie veřejná, je v pořádku ji dál komentovat a sdílet.
Zodpovědnost se navíc rozpouští v davu. Když fotku sdílí a komentuje tisíc lidí, nikdo z nich nemusí mít pocit, že právě on překročil nějakou hranici.
Co může pro dítě znamenat, když se jeho fotografie začne šířit a najednou ji komentují úplně cizí lidé?
Může zažít velmi nepříjemný pocit ztráty soukromí. Najednou se o něm baví lidé, kteří ho nikdy nepotkali, nic o něm nevědí, a přesto si o něm vytvářejí vlastní představu.
Dělám to pro sebe, nebo pro své dítě?
Dítě se může stydět, i když samo nic špatného neudělalo. Komentáře cizích lidí totiž nemá pod kontrolou. U mladších dětí se navíc dopad nemusí projevit hned. Mohou na fotografii a komentáře narazit až později, třeba na základní nebo střední škole, a teprve tehdy zjistit, kolik cizích lidí o nich kdysi něco vědělo nebo komentovalo jejich vzhled.
Kde podle vás leží hranice mezi sdílením běžného života dítěte a situací, kdy dospělí začnou dítěti vytvářet veřejnou identitu, o kterou samo nestojí?
Já osobně žádnou skutečně bezpečnou hranici na veřejných sociálních sítích nevidím. Fotka poslaná babičce ve zprávě nebo fotokniha pro rodinu je něco úplně jiného než veřejný profil, kam mohou přicházet stovky nebo tisíce cizích lidí.
Rozdíl je především v míře kontroly. Jakmile fotografii zveřejníme, už nemáme jistotu, kdo ji uvidí, uloží si ji nebo ji bude dál sdílet. Dítě se tak může stát obsahem, na kterém někdo jiný staví svou prezentaci, sledovanost nebo popularitu.
Proto bych rodičům i školám doporučila přemýšlet nejen nad tím, jestli je konkrétní fotografie hezká a neškodná, ale hlavně nad tím, zda skutečně patří na veřejný internet.
Co mohou rodiče dělat, pokud zjistí, že škola, školka, tábor nebo kroužek zveřejňuje fotografie jejich dítěte a oni s tím nesouhlasí? A jak o tom s dítětem mluvit, aby zároveň pochopilo, proč jeho soukromí chráníme?
Pokud rodič zjistí, že instituce zveřejňuje fotografie jeho dítěte a on s tím nesouhlasí, měl by se nejprve písemně obrátit na vedení školy, školky, tábora nebo kroužku a požádat o vysvětlení, na jakém základě jsou fotografie zveřejňovány, případně o jejich stažení.
U škol a dalších institucí záleží na konkrétních okolnostech zveřejnění a právním důvodu, proto není dobré automaticky předpokládat, že každá fotografie bez souhlasu představuje porušení GDPR. Pokud ale rodič se zveřejňováním nesouhlasí, jeho žádost by instituce neměla ignorovat. Úřad pro ochranu osobních údajů zároveň uvádí, že u zveřejňování fotografií dětí na sociálních sítích je třeba zohlednit vyšší riziko dalšího zpracování a profilování.
Reklama
S dítětem bych o tom mluvila klidně a přiměřeně jeho věku. U menších dětí stačí vysvětlit, že některé fotografie patří jen rodině a že o tom, co se o něm bude vědět navenek, má postupně získávat možnost rozhodovat samo. U starších dětí a teenagerů už můžeme mluvit konkrétněji o tom, jak snadno lze fotografii uložit, sdílet nebo upravit.
Kdybyste měla rodičům dát jednu otázku, kterou by si měli položit předtím, než dají souhlas se zveřejněním fotografie svého dítěte, jaká by to byla?
Proč potřebuji dát fotografii svého dítěte na veřejnou síť, a ne ji poslat jen babičce, tetě nebo pár kamarádkám, které ho znají osobně?
Je to něco, co potřebuje moje dítě, nebo já? Co mi to konkrétně přináší? Rodiče samozřejmě většinou nechtějí dítěti zveřejněním fotografie ublížit. Jen se někdy nezamyslí nad rozdílem mezi tím fotografii někomu poslat a zveřejnit ji pro všechny.
A právě tehdy bych si položila jednoduchou otázku: Dělám to pro sebe, nebo pro své dítě?
