Silný šok se u každého projevuje jinak. Někdo panikaří, třese se a nedokáže popadnout dech, jiný zůstane zdánlivě klidný, jako by se ho celá situace vůbec netýkala. Další není schopný udělat ani jednoduché rozhodnutí. Ani jedna z těchto reakcí sama o sobě neznamená slabost.
Co se s námi v takových chvílích děje? Jak zvládnout první hodiny, čemu se raději vyhnout a kdy už vyhledat odbornou pomoc? Na to odpovídá Jiří Vacek, terapeut a zakladatel Linky okamžité psychické podpory.
Proč někdo v krizové situaci okamžitě začne jednat, zatímco jiný jen sedí, pláče nebo není schopný udělat vůbec nic? Je i tato nečinnost normální reakcí na šok?
Ano. Při silném šoku může organismus přejít do režimu přežití. Mozek vyhodnotí situaci jako ohrožující a aktivuje obranné mechanismy. Každý přitom reaguje jinak. Někdo se okamžitě pustí do praktických záležitostí, začne telefonovat a organizovat. Snaží se tím získat alespoň nějaký pocit kontroly nad situací.
Jiný zůstane sedět, pláče, mlčí nebo není schopný udělat ani jednoduché rozhodnutí. Může mít pocit, jako by se zastavil čas. Jeho organismus je natolik zahlcený, že dočasně omezí schopnost aktivně jednat. To neznamená, že je slabší nebo situaci zvládá hůře.
Jiří Vacek. (foto: se svolením)
Lidé si zpětně často vyčítají, že v zásadní chvíli nic neudělali, neřekli správná slova nebo se nedokázali bránit. Reakce na extrémní stres ale není vždy vědomým rozhodnutím. Nervový systém někdy reaguje dříve, než stihneme situaci rozumově zpracovat. Silný šok není projevem slabosti, ale přirozenou reakcí na situaci, která přesahuje naši běžnou schopnost ji zvládnout.
Jak se silný šok projevuje na těle? Může člověk například zvracet, třást se nebo naopak vůbec nic necítit?
Reakce závisí na osobnosti, předchozích zkušenostech, intenzitě události i na tom, jakou má člověk kolem sebe podporu. Po psychické stránce se může objevit úzkost, strach, zmatenost, podrážděnost, ale také pocit prázdnoty nebo naprostého odpojení od emocí. Někdo opakovaně pláče, jiný není schopen projevit téměř žádné emoce.
Velmi výrazně může reagovat také tělo. Objevuje se bušení srdce, třes, pocení, tlak na hrudi, nevolnost, zvracení, bolesti hlavy nebo problémy se spánkem. Člověk může být naprosto vyčerpaný, přestože nedělal nic fyzicky náročného. Někteří lidé popisují pocit, jako by se celá situace odehrávala ve filmu nebo jako by se jich vůbec netýkala. Zároveň mohou mít obavy, zda jsou jejich reakce normální, nebo pocit, že ztrácejí kontrolu nad vlastním životem.
Ani velmi intenzivní reakce nemusí automaticky znamenat psychickou poruchu. Často jde o přirozenou odpověď na mimořádně zatěžující situaci. Zároveň bychom ale neměli všechny tělesné obtíže přisuzovat stresu. Nová nebo výrazná bolest na hrudi, závažné dechové obtíže či poruchy vědomí vyžadují neodkladné zdravotní posouzení.
Co bychom měli udělat jako první, když se nám během jediného dne převrátí život vzhůru nohama?
Především bych doporučil nesnažit se vyřešit celý život najednou. Když se nám během několika minut zhroutí něco, co jsme považovali za jistotu, máme potřebu okamžitě jednat, hledat odpovědi a získat zpět kontrolu. Jenže právě v takovém stavu nemusíme být schopni situaci dobře vyhodnotit.
Prvním krokem je zajistit si bezpečí. Pokud se nacházíme v prostředí, které nás ohrožuje, je potřeba odejít do bezpečí nebo přivolat pomoc. Pokud jsme v bezpečí, můžeme se posadit, opřít nohy o zem, napít se vody a soustředit se na pomalé, přirozené dýchání. Pomoci může také rozhlédnout se kolem sebe a uvědomit si, kde právě jsme a co se kolem nás odehrává.
V prvních hodinách po šoku někdy úplně stačí soustředit se na to, jak bezpečně zvládnout následujících deset minut.
Důležité je také nezůstávat na všechno sami. Zavolejte někomu, komu důvěřujete, a řekněte mu, co se stalo. Nemusíte všechno vysvětlovat ani hledat správná slova. Někdy úplně stačí říct: „Stalo se něco, co teď nezvládám. Potřeboval bych, abys se mnou chvíli byl.“ Zásadní rozhodnutí, která nemusíme udělat okamžitě, je lepší odložit. V prvních hodinách po šoku někdy úplně stačí soustředit se na to, jak bezpečně zvládnout následujících deset minut.
Je lepší v takové chvíli okamžitě řešit praktické věci, nebo si dovolit chvíli nic nedělat?
Důležité je rozlišit, co skutečně musíme udělat okamžitě, a co může počkat. Když nám něco zásadního změní život, často začneme telefonovat, hledat informace a řešit budoucnost. Snažíme se získat zpět kontrolu nad situací, která se nám najednou vymkla z rukou.
Pokud nejde o bezprostřední ohrožení nebo záležitost, která nesnese odklad, doporučil bych zpomalit. Zároveň není správné říkat, že po šoku nemáme dělat vůbec nic. Pro někoho může být jednoduchá praktická činnost užitečná, protože mu pomůže získat pocit stability. Může se napít, něco sníst, zavolat blízkému nebo si zajistit bezpečné místo.
Setkávám se s lidmi, kteří mají pocit, že když se zastaví, všechno se na ně sesype. Jenže dovolit si chvíli nic nedělat není projev slabosti ani rezignace. Je to prostor, který člověk poskytuje své psychice, aby se mohla alespoň částečně vyrovnat s tím, co se stalo. Udělejte to, co je nezbytné pro vaše bezpečí a základní potřeby. Všechno ostatní, co může počkat, si dovolte odložit.
Jak může člověku v prvních hodinách po šoku pomoci partner, kamarád nebo člen rodiny?
Přítomnost druhého člověka může být v prvních hodinách po silném šoku zásadní. Nemusí to být psycholog ani terapeut. Může to být partner, kamarád, sourozenec nebo kdokoliv, komu důvěřujeme. Důležité je, aby dokázal být nablízku, naslouchat a nesnažil se za každou cenu situaci okamžitě vyřešit.
Když vidíme někoho blízkého trpět, máme potřebu radit, hledat řešení nebo ho přesvědčovat, že všechno dobře dopadne. Jenže člověk v šoku mnohdy není připravený takové rady přijímat. Někdy potřebuje jen vědět, že vedle něj někdo je a že nemusí na všechno zůstávat sám. Pomoci můžete i prakticky: nabídnout vodu, zajistit klidné prostředí, pomoci s nezbytným telefonátem nebo se jednoduše zeptat: „Co pro tebe můžu teď udělat?“
Důležité je také respektovat jeho reakce. Někdo pláče, jiný mlčí, další může být podrážděný nebo zdánlivě úplně klidný. Není na nás, abychom rozhodovali, jak by měl správně reagovat. Pomáhat neznamená převzít nad druhým kontrolu. Neměli bychom za něj automaticky rozhodovat, nutit ho mluvit nebo mu vnucovat vlastní představu o tom, co je pro něj nejlepší. Výjimkou jsou situace, kdy je bezprostředně ohroženo jeho zdraví nebo život.
Čemu by se měl blízký člověk vyhnout? Mohou věty jako „Musíš být silný“ nebo „To bude dobré“ situaci ještě zhoršit?
Ano, mohou. Když vidíme někoho blízkého trpět, chceme jeho bolest co nejrychleji zmírnit. Někdy tím ale spíš uklidňujeme sami sebe, protože je pro nás těžké dívat se na utrpení druhého. Věty jako „To bude dobré“, „Musíš být silný“ nebo „Čas všechno zahojí“ může dotyčný vnímat jako zlehčování své bolesti. Může mít pocit, že by měl své emoce potlačit nebo že na svůj smutek nemá právo.
Když se vám během jediného dne převrátí život vzhůru nohama, nemusíte ho zase během 24 hodin skládat dohromady.
Místo „To bude dobré“ můžeme říct: „Nevím, jak to teď dopadne, ale jsem tady s tebou.“ Místo „Musíš být silný“ třeba: „Nemusíš teď nic zvládat sám.“ A místo „Už na to nemysli“ jednoduše: „Jestli o tom chceš mluvit, rád tě vyslechnu.“ Někdy ale nemusíme říkat vůbec nic. Společné mlčení může být velmi podpůrné.
Nemusíme přitom každé slovo přehnaně kontrolovat. Pokud máme s druhým člověkem blízký vztah, mnohem důležitější než dokonale zvolená věta bývá opravdový zájem a ochota naslouchat. Lidé si po letech často nepamatují přesná slova, která jim někdo v těžké chvíli řekl. Velmi dobře si ale pamatují, kdo s nimi tehdy zůstal a jak se vedle něj cítili.
Jakých impulzivních rozhodnutí lidé po šokující události často litují?
Silný šok může ovlivnit naši schopnost přemýšlet, vyhodnocovat důsledky a rozhodovat se s odstupem. Když jsme zahlceni strachem, vztekem nebo zoufalstvím, máme potřebu okamžitě něco udělat, abychom získali zpět kontrolu nad situací. Někdo po zjištění partnerovy nevěry začne posílat výhrůžné zprávy nebo zveřejňovat soukromé informace. Jiný po konfliktu v zaměstnání okamžitě podá výpověď. Neznamená to, že tato rozhodnutí musí být nesprávná. Někdy je skutečně potřeba vztah ukončit nebo odejít z nevyhovujícího zaměstnání. Podstatné je, v jakém psychickém rozpoložení se rozhodujeme.
Klienti mnohdy nelitují samotného rozhodnutí, ale způsobu, jakým ho uskutečnili, nebo slov, která už nejdou vzít zpět. Pokud rozhodnutí není nutné udělat právě teď, dejme si čas. Mezi tím, co cítíme, a tím, co uděláme, může existovat prostor. Právě ten nám dává možnost rozhodovat se svobodněji, nikoliv pouze pod tlakem momentálních emocí. To samozřejmě neplatí v situacích, kdy jsme v nebezpečí. Pokud například zažíváte násilí, neodkládejte kroky vedoucí k vašemu bezpečí.
Proč je nebezpečné snažit se bolest rychle otupit alkoholem nebo jinými látkami?
Alkohol, léky užívané bez doporučení lékaře nebo jiné návykové látky mohou krátkodobě přinést úlevu, zároveň ale zhoršují úsudek a mohou k původnímu problému přidat další komplikace. Ve své adiktologické praxi se setkávám s tím, že snaha rychle uniknout nepříjemným emocím může postupně vytvořit závažnější problém. Proto bych doporučil hledat bezpečnější způsoby, jak náročnou situaci zvládnout, například oporu blízkého člověka nebo rozhovor s odborníkem.
Kdy už nejde jen o přirozenou reakci na akutní stres a kdy je vhodné vyhledat odbornou pomoc?
Strach, úzkost, pláč, nespavost nebo pocit bezmoci mohou být v prvních hodinách a dnech přirozenou reakcí na mimořádně zatěžující událost. Důležité je sledovat, jak se stav vyvíjí a nakolik nám brání v běžném fungování. Zpozornět bychom měli například tehdy, když několik nocí téměř nespíme, nedokážeme jíst, přestáváme zvládat každodenní činnosti, úzkost se stupňuje nebo se výrazně izolujeme od okolí.
Velkou pozornost bychom měli věnovat také užívání alkoholu, léků nebo jiných návykových látek jako prostředku ke zvládání psychické bolesti. Zvlášť vážně musíme brát situace, kdy někdo mluví o beznaději, o tom, že už nechce žít, nebo přemýšlí o sebepoškození. V takové chvíli není namístě čekat, zda se stav sám zlepší. Je potřeba zajistit bezpečí a odbornou pomoc. Při bezprostředním ohrožení života volejte 155 nebo 112.
Člověk ale nemusí čekat, až se jeho psychický stav stane neúnosným, aby měl právo požádat o pomoc. Někdy stačí, že se necítí dobře, nerozumí tomu, co se s ním děje, nebo má pocit, že na svou situaci zůstává sám. Už to je dostatečný důvod pro rozhovor s odborníkem.
Kam se obrátit, pokud potřebujeme podporu, ale nejde o akutní stav?
Pokud potřebujete situaci probrat s odborníkem, jednou z možností je také Linka okamžité psychické podpory. Jde o placenou službu, která nenahrazuje bezplatnou krizovou pomoc ani akutní zdravotní péči.
Lidé mi někdy říkají: „Myslel jsem si, že to ještě není tak vážné, abych někam volal nebo šel za terapeutem.“ S vyhledáním pomoci přitom není nutné čekat až do chvíle, kdy už situaci sami nezvládáme. Odborný rozhovor může pomoci zorientovat se v tom, co právě prožíváme, a promyslet další kroky.
Kdybyste měl člověku, kterému se právě během jednoho dne převrátil život vzhůru nohama, doporučit tři věci, které má udělat během prvních 24 hodin, jaké by to byly?
Především si zajistěte bezpečí a postarejte se o své základní potřeby. Po silném šoku lidé často zapomínají jíst, pít a odpočívat. Pokud jste v bezpečí, zkuste se napít vody, něco malého sníst a na chvíli si odpočinout. Nemusíte se za každou cenu uklidnit. Stačí dát tělu příležitost alespoň trochu se zotavit.
Nezůstávejte na svou bolest sami. Zavolejte někomu, komu důvěřujete. Nemusíte mu vyprávět celý příběh. Někdy stačí říct: „Stalo se něco těžkého a nechci být teď sám.“ Požádat o pomoc není projev slabosti. Může to být jeden z nejdůležitějších kroků, které v takové chvíli uděláte.
A hlavně nedělejte zásadní rozhodnutí pod vlivem prvních silných emocí, pokud nejde o vaše bezpečí nebo něco, co nesnese odklad. Nemusíte hned vědět, co bude za měsíc nebo za rok. Když se vám během jediného dne převrátí život vzhůru nohama, nemusíte ho zase během 24 hodin skládat dohromady. Nemusíte být silní, mít odpovědi na všechny otázky ani všechno zvládnout sami. Pro začátek stačí udělat jeden bezpečný krok. A pak další.
