Dokonalý guru má jednu zásadní vadu: dříve či později se ukáže, že je to jen člověk. Má své slabosti, občas neví a někdy ani nemá čas. Pro jednoho je to příležitost opustit iluze a začít se skutečně učit, pro druhého důvod hledat dál, protože ten pravý mistr přece nechybuje. Ve světě seberozvoje se tak hledání pravdy až příliš snadno mění v touhu po autoritě, která rozptýlí veškeré pochybnosti. A po velkém okouzlení pak zákonitě přichází ještě větší zklamání.
Nemusíte být terapeutem ani studovat neurovědu, stačí mít oči otevřené a poslouchat lidi kolem sebe. Ve vztazích mezi žáky a jejich mentory se až příliš často rozehrává drama, které by obstálo i na divadelním jevišti. To, co zvenčí působí jako ušlechtilá duchovní cesta, je ve skutečnosti předvídatelný a dost toxický scénář.
Předehra: Zrození dokonalé iluze
Duchovní adept narazí na svého mistra a propadne čirému opojení: „To je on! Člověk, který mi konečně rozumí!“ Každé jeho slovo zapadá přesně tam, kam má, a všechno najednou dává hluboký smysl. V takovém okouzlení však nejde jen o obdiv ke znalostem. Jako by v něm hledač objevil vysněného rodiče, od kterého čeká bezpodmínečné přijetí a odpověď na každou pochybnost, nejlépe obratem a s vlídným úsměvem.
Zdravé hranice postupně mizí a nikdo si toho nevšimne, protože všichni mají pocit, že se dějí velké věci.
V psychologii se tomu říká přenos, při němž na druhého člověka nevědomě promítáme očekávání a pocity spojené s nenaplněnými potřebami nebo starými zraněními. Pokud se mentor ochotně ujme role zachránce a sytí si v ní pocit vlastní nepostradatelnosti, je zápletka hotová. Past sklapne a představení může začít.
Dějství první: Sladké parazitování
Zdravé hranice postupně mizí a nikdo si toho nevšimne, protože všichni mají pocit, že se dějí velké věci. Žák nenápadně, ač vytrvale, odčerpává mentorův čas, pozornost a empatii. Chce maximum blízkosti, ale zodpovědnost za vlastní kroky skládá k nohám svého zachránce. Nestačí mu vedení ani občasná podpora. Očekává neomezenou dostupnost, vřelost a ochotu znovu řešit každou banalitu, ideálně i v neděli večer.
Přesně takhle vypadá to sladké parazitování. Hledač se sytí péčí jako lacinou sladkostí a samozvaný spasitel se mezitím opájí pocitem vlastní nenahraditelnosti. Obě strany jsou spokojené, dokud se hraje podle scénáře. Místo vztahu, který podporuje soběstačnost, vzniká uspořádání, v němž má každý přesně vymezenou roli. Živá bytost s vlastními potřebami v takovém aranžmá obstojí jen stěží. Stačí pak, aby mentor jednou neodpověděl nebo stanovil hranici, a přichází dotčená výčitka: „Myslel jsem, že zrovna na tebe se můžu spolehnout!“
Dějství druhé: Nevyhnutelné vystřízlivění
Jenže opojení nevydrží věčně, a to ani v těch nejlepších příbězích. Porozumění už nepřináší dřívější úlevu a původní fascinace pozvolna vyprchává. Mentorovy rady zevšední, jeho výroky už nezní jako zjevení a na povrch vystupují obyčejné lidské limity. Nemá vždycky čas. Něco přehlédne. S něčím nesouhlasí. Občas dokonce neví, což je v očích hledače téměř urážka.
Možná stačí přestat hledat spasitele a stejně tak si na ně přestat hrát.
Přichází rozhodující okamžik. Hledač má šanci odložit iluze a přijmout fakt, že ani člověk, od kterého se má co učit, nemusí být dokonalý. Místo toho v něm ale často narůstá podrážděnost a pocit křivdy. Jako by mentor porušil slib, který ve skutečnosti nikdy nedal.
Kouzlo pominulo a z výjimečného pouta zbyla jen uražená pýcha.
Dějství třetí: Hlasitý pád modly
Svět náhle ztratí všechny odstíny šedi. Psychika neunese rozpor a uchýlí se ke štěpení: druhý je buď naprosto dokonalý, nebo skrz naskrz špatný. Se stejnou vášní, s jakou hledač svůj idol dříve vynášel do nebes, ho teď sráží zpátky na zem. Pozornost se upne na jeho příliš lidské chyby a slabosti. Co bylo ještě včera projevem moudrosti, je dnes důkazem přetvářky. Je až zarážející, jak rychle se z osvíceného učitele stane někdo, kdo byl přece podezřelý od samého začátku. Následuje dramatický a často hlučný rozchod.
Ukončit takový vztah přitom samo o sobě není špatně. Člověk k tomu může mít pádný důvod a leckdy je to dokonce první skutečný krok k samostatnosti. Podstatné je však opakování téhož scénáře: od nekritické fascinace k absolutnímu zatracení. Bývalý zachránce je prohlášen za podvodníka a hledač se vydává za novým, tentokrát už zaručeně bezchybným mistrem.
Nekonečná repríza
Někteří lidé takhle pendlují mezi komunitami, kurzy a retreaty celé roky, až nabízenou teorii kolikrát ovládají lépe než samotní lektoři. Jenže s každým novým začátkem se vytrácí otázka, co si z předchozí zkušenosti vlastně odnesli. Místo trpělivé práce stačí další vlna euforie, další osudové setkání a další příslib, že tentokrát už bude všechno jinak.
Čtenář se nad tím možná blahosklonně pousměje. Sledovat cizí trapnost z bezpečí divadelní lóže je koneckonců lákavé, jenže v téhle hře máme v různých obměnách své role všichni. Nemusíme zrovna jezdit na meditační pobyty. Úplně stejné scénáře rozehráváme v partnerství, v práci i v přátelství. Každý z nás někdy zatouží po někom, kdo by sejmul tíhu rozhodování a rozptýlil naši nejistotu. A málokdo odolá lichotivému pokušení hrát moudrého rádce, který ví všechno nejlépe.
Možná stačí přestat hledat spasitele a stejně tak si na ně přestat hrát. Život je mnohem srozumitelnější, když si přiznáme, že přesný návod na něj nemá nikdo z nás.
