Jeli jsme teď se synem dlouhou cestu z Amsterdamu do Prahy. A viděli jsme leccos. Co na mě ale opravdu zapůsobilo a inspirovalo mě k napsání těchto řádek, byla dvě okna v typických holandských domečcích u silnice, jíž jsme projížděli.

Seděli za nimi staří lidé. Seděli, jen se drželi namontovaného madla a dívali se naprosto odevzdaně na život v ulici pod nimi nebo před nimi. Jít tam ale už nemohli. Jak dlouho asi takhle sedí? A co se jim honí hlavou? Přemýšlela jsem nad tím skoro celou cestu domů. Nad tím a nad tátou, který si přál přesně takhle sedět, klidně i dva roky, na balkoně svého pražského bytu a přes beton se dívat na poklidnou ulici.

Třetí patro nad realitou

Karel sedí v křesle u okna svého činžáku na pražských Vinohradech. Je úterý, čtyři hodiny odpoledne. Venku voní čerstvě pražená káva z kavárny naproti a asfalt rozpálený červencovým sluncem. Pod oknem projede na elektrické koloběžce dívka s vlajícími vlasy, za ní se smíchem běží kluk v teniskách.

Uvnitř jsem to pořád já – ten devatenáctiletý kluk, co přelézal ploty a miloval jazz. Hlava nepřijala ani jediná vrata, která mi věk zabouchl před nosem. Ale když se podívám dolů na své ruce, vidím kůži svého otce.

Karlovi je osmasedmdesát. V jeho hrudníku se ale v tu chvíli odehrává něco zvláštního. Cítí přesně stejný fyzický impuls jako v roce 1978: Vstát, vyběhnout ty schody po dvou, chytit ji za ruku a jít propařit noc. Jenže když se pokusí opřít o dlaně, z pravého kolene vystřelí ostrá bolest a záda ztuhnou v křeči.

„Nejhorší není ta bolest,“ říká Karel a prstem přejíždí po parapetu, z něhož se loupe stará barva. „Nejhorší je ten podvod. Uvnitř jsem to pořád já – ten devatenáctiletý kluk, co přelézal ploty a miloval jazz. Hlava nepřijala ani jediná vrata, která mi věk zabouchl před nosem. Ale když se podívám dolů na své ruce, vidím kůži svého otce.“

Podobný souboj s vlastním odrazem v zrcadle prožívají miliony lidí. Je to stav, kdy duch zůstává mladý, divoký a hladový po životě, zatímco fyzická schránka postupně zatahuje rolety a nutí vás sledovat okolní svět jen z bezpečné distance obývacího pokoje.

Proč se náš mozek zasekne v pětadvaceti?

Není to jen romantická nostalgie. Psychologie má pro tento jev přesný termín: subjektivní věk. A já si, opět z vlastní zkušenosti, vzpomenu na partu potápěčů, kterým bylo mezi 60 a 80 lety, s nimiž jsem se potápěla ve Střední Americe. Vyrazili dokonce i na výlet s přespáním na místním chráněném ostrově, protože daleko od civilizace bylo potápění nejlepší. 

V noci hráli na kytary a zpívali. Jen když se chtěli zvednout, nešlo to tak rychle. Osmělila jsem se a zeptala se jednoho z nich, bývalého lékaře, jak je to se stárnutím a tělem. I mně bylo o deset let méně. A on mi řekl: „Kristýno, nejhorší je, že stárne jen tělo, ale v hlavě je mi pořád dvacet. Ale nic s tím neuděláš.“ A přesně to se mi teď zase vybavilo. No, jednou, a nebude to tak dlouho trvat, tam budu taky...

Zatímco buněčné stárnutí pokračuje neúprosnou rychlostí, naše psychické „já“ má tendenci zůstat ukotvené v éře, kdy bylo nejaktivnější.

Dánská studie zkoumala téměř 1500 respondentů ve věku 20 až 97 let a zjistila, že se drtivá většina dospělých lidí nad 40 let cítí v průměru o 15 až 20 procent mladší, než jaké číslo stojí v jejich občance. Čím jsme starší, tím větší propast to je.

Je to jako nepochopení času. Náš vnitřní skutečný věk je 22, ale biologický věk, který cítí naše tělo, je 78. Rozdíl je 56 let mentální izolace.

Naše sebepojetí a jádro identity se krystalizují mezi 18. a 25. rokem života. V tomto období zažíváme nejvíce „prvních razantních zážitků“ – první lásky, osamostatnění, profesní starty, budování osobní svobody. Mozek si tento stav uloží jako základní nastavení. Zatímco buněčné stárnutí pokračuje neúprosnou rychlostí, naše psychické „já“ má tendenci zůstat ukotvené v éře, kdy bylo nejaktivnější.

Doktorka Ellen Langer z Harvardu už před lety dokázala, že když seniory umístila do prostředí věrně simulujícího jejich mládí, neupravila se pouze jejich nálada, ale dokonce se jim zlepšil zrak, pohyblivost kloubů a paměť. Tělo zkrátka do jisté míry následovalo mysl.

Jenže v běžném životě narážíme na neúprosnou realitu.

Žluté tenisky před zrcadlem

Stejně jako Karel v Praze v Brně na Černých Polích prožívá velmi podobný den pětasedmdesátiletá Marta. Bývalá středoškolská profesorka biologie si nedávno přes internet objednala svítivě žluté sportovní tenisky. Když balíček dorazil, rozplakala se.

„Byly nádherné. Přesně takové, v jakých dnes chodí holky do města,“ vypráví Marta. „Měla jsem z nich obrovskou radost. Pak jsem si je obula, vzala do ruky francouzskou hůl a podívala se do chodbičky do zrcadla. Ten kontrast byl tak absurdní, až to bolelo. Žluté, zářivé kecky a nahoře stařenka, která sotva dojde do samoobsluhy pro rohlíky. Hned jsem je zabalila a poslala zpátky.“

Klíčem je nepřestat být zvědavý. Jakmile člověk rezignuje i v hlavě, věk ho definitivně rozdrtí.

Marta popisuje pocit, který odborníci nazývají odcizením od vlastního těla. Hlava vymýšlí plány, jako že zítra pojedeme k rybníku, nebo zasadíme nové keře na zahradě či půjdeme na výstavu moderního umění.

A pak přijde ranní ztuhlost, motání hlavy z nízkého tlaku a nutkavá potřeba jít si po obědě lehnout. Život se scvrkne na rytmus mezi braním léků a sledováním ulice skrze sklo okna. „Svět venku běží neuvěřitelně rychle,“ dodává Marta. „Lidé dole mluví do telefonů, spěchají, smějí se, milují se. A vy tam nahoře sedíte u okna jako duch, který už zemřel, ale zapomněli ho pohřbít. Chcete jít mezi ně, zakřičet: ´Hej, já jsem pořád tady, já vám rozumím!´ Ale víte, že pro ně jste jen ta paní z druhého patra, co pořád kouká z okna.“

Anatomie nepřítomnosti mezi čtyřmi stěnami

Co se tedy děje v lidské psychice, když se tělesná schránka stane vězením? Podle psychologických výzkumů zabývajících se samotou ve stáří naráží senioři na takzvaný prahový efekt.

Schody bez výtahu, vysoké schůdky v tramvaji, absence laviček na ulici. Zkombinujte to s pocitem, že pro dnešní ultra-rychlou společnost, zaměřenou na výkon, jste neviditelní, a dostanete dokonalý recept na dobrovolnou izolaci.

Karel i Marta se však pokoušejí naučit žít s tímto vnitřním rozpolcením každý po svém. Přijetím pozorovatelské role: Karel si pořídil skicák. Místo aby truchlil nad tím, že už nemůže běhat po ulicích, začal lidi z okna kreslit. Všímá si detailů, které spěchající okolí přehlíží – jak se mění světlo na fasádě, jak se starý pán ze sousedství každý den ve stejnou dobu usměje na svou fenku.

Hledají nové formy spojení. Marta objevila audioknihy a podcasty. „Když nemůžu jít do divadla, pustím si do sluchátek rozhlasovou hru. Zavřu oči a najednou jsem zase na jevišti,“ usmívá se.

Pěstují si svůj vnitřní svět. Oba se shodují na jednom: klíčem je nepřestat být zvědavý. Jakmile člověk rezignuje i v hlavě, věk ho definitivně rozdrtí.

Dívat se znamená žít

Sedět u okna nemusí být jen kapitulací. Může to být ta nejčistší forma přítomnosti.

Tělo možná chřadne, klouby protestují proti každému pohybu a tvář brázdí hluboké vrásky, které neodpovídají divokosti uvnitř. Ale dokud dokážete cítit dojetí nad cizím smíchem na ulici nebo fascinaci nad tím, jak podzimní vítr honí listí po chodníku, nejste mimo hru.

Jste jen na jiné pozorovatelně. A i když svět dole uhání dál bez vaší fyzické účasti, příběh, který se odehrává za sklem, je stále i váš. Naše mladé já uvnitř si totiž zaslouží, abychom mu ten výhled dopřáli až do úplného konce.