Řada studií se v posledních letech zabývala otázkou, jak sociální média ovlivňují duševní zdraví. Jejich výsledky se shodují v tom, že to, jak na nás sociální média působí, závisí na několika faktorech: na tom, jak je používáme (zda aktivně nebo jen scrollujeme), kolik hodin denně na nich trávíme, kolik je nám let nebo jakého jsme pohlaví.

Takové materiály se začaly objevovat bezprostředně po spuštění daných platforem. Třeba studie z roku 2017 informovala o tom, že Facebook celkově zhoršuje pocity životní pohody; další zkoumání mladých dospělých ukázalo, že čím víc Facebook používali, tím hůře se postupně cítili.

Protichůdné příspěvky mozek zahlcují

Odborníci popisují mechanismus, který může tento efekt vysvětlovat: když posouváme příspěvky, mozek se snaží racionalizovat a přemýšlet o tom, co sledujeme. Jenže obsah plyne tak rychle, že přestává stíhat. Kontrolu převezme autonomní nervový systém řídící mimovolné funkce, jako jsou srdeční frekvence a dýchání.  

Naše pocity jsou tak protichůdné, jsme jimi tak zahlcení, že prostě nedokážeme rozklíčovat, jak nám je. Přirozená obrana je necítit nic.

Když v rychlém sledu za sebou vidíme negativní a polarizující příspěvky následované těmi pozitivními, mozek je zaplaven neurotransmitery. Mezi ně patří dopamin (pokud se nám obsah líbí), norepinefrin a adrenalin (pokud nás příspěvek aktivuje) a kortizol (když nás stresuje), posléze se zapojí ještě serotonin, aby vše vyvážil. Jde zkrátka o chaos, jehož důsledkem je pokles nálady v řádu minut. To vede k somatické reakci: poklesnou nám ramena, zvýší se tep, můžeme i zatínat pěsti.

Nebezpečí odcizeného zástupného smutku

Emoce vyvolávané nekonečnými a zejména negativními příspěvky, třeba když vidíme, jak maskovaní muži se zbraněmi chytají lidi na ulici – nás ničí zevnitř. Psychologové mají pro takový pocit specifický termín.

Odcizený smutek je zvláštní pocit, že bychom měli být smutní z těžkého osudu jiného člověka, přestože ho nemůžeme vidět ani se ho dotknout, a dokonce ho ani nemusíme znát – to kontrastuje s naší vlastní zkušeností, která může být velmi odlišná.

Typickým obdobím, kdy jsme toto mohli zažívat, byla třeba pandemie covidu-19, kdy jsme četli a sledovali příspěvky o neštěstí lidí ze všech koutů světa.

Nutnost přepínat mezi extrémy posouvá hranice lidské empatie

Je tu ale ještě další obava, kterou psychologové v souvislosti se setrvalým vystavováním se takovým negacím zmiňují. Po čase může dojít k utlumení emocí: když slyšíme o smrti či nemoci na každém kroku, postupně si na to zvykneme a takové zprávy nás přestanou stresovat, v podstatě pro nás ztrácejí na významu.

Doktorka Anna Lembkeová v knize Dopaminový národ píše o tom, že když na sítích vidíme například zprávu o narození dítěte následovanou informací o umučených obětech válečného konfliktu, nutnost přepínat mezi těmito extrémy posouvá hranice lidské empatie. A to vede k tomu, že po krátké době scrollování necítíme vůbec nic – naše pocity jsou tak protichůdné, jsme jimi tak zahlcení, že prostě nedokážeme rozklíčovat, jak nám je. Přirozená obrana je necítit nic.

Odejít se vyplatí

Jak v reálném životě, tak na sítích je člověk schopen udržet si ve svém životě kolem 150 aktivních přátel a známých. Mnoho lidí má ale na sociálních platformách počet přátel a sledujících mnohem větší, což přispívá k celkovému zahlcení. Přijímáme žádosti o přátelství nebo sledování od lidí, které známe od vidění, ale na ulici je ani nepozdravíme.

Podvědomě tohle všechno nejspíš víme. Přesto s rozhodnutím sítě omezit nebo opustit otálíme – pořád máme pocit, že nám toho mohou víc dát než vzít. Jak se ale stále více ukazuje, jde jen o zdání. Dokládají to výsledky výzkumů i zkušenosti lidí, kteří se k takovému kroku skutečně odhodlali.

Možná nejde o to sociální sítě démonizovat, ale začít je používat vědomě. Zkusit si, jaké to je bez nich, a rozhodnout se, co nám skutečně dávají, a co berou.