Žijeme v době netušených možností. V době, kdy se vrásky nenosí a kdy je trendy vypadat stejně – štíhle, s plnými rty, úzkým nosem, lícními kostmi jako z katalogu a tělem bez jediné chybičky. Zdá se, že největší hodnotou, kterou světu nabízíme, je náš zevnějšek. Ale co se děje uvnitř?
„Lidé, kteří mají problém se sebepřijetím, sebeúctou či sebedůvěrou a závisí na mínění okolí, často sahají k různým způsobům, jak se ‚vylepšit‘. Porovnávají se, závidí tvar nosu, výšku postavy, velikost prsou nebo hustotu vlasů. Přirozenými cestami lze mnohé upravit – oblečením, líčením či postojem – ale tyto techniky nepomáhají s vnitřním vztahem k sobě,“ říká psychoterapeutka a lékařka Kateřina Cajthamlová.
„K tomu je třeba nadhled, odstup, humor a právo na odlišnost. A to není snadné, pokud jsme se necítili přijati už od dětství, pokud nás rodiče či vrstevníci kritizovali nebo znevažovali. Pak občas zatoužíme po proměně – ale jde o vnitřní změnu, nebo o schování se za masku?“ dodává.
Cajthamlová dlouhodobě prosazuje přirozenou krásu. Vnímá vrásky jako příběhy, které vyprávějí naše životy. Její hlas zní jako balzám v době sociálních sítí, kde kult umělé krásy udává směr mladým i dospělým.
Podobně uvažuje i výživová poradkyně, lektorka tance Lucie Tvrdoňová, která pomáhá ženám nacházet zdravý vztah k jídlu i vlastnímu tělu: „Mnoho žen, které ke mně přicházejí, se vlastně netrápí jídlem, ale obrazem, který o sobě mají. Věří, že až zhubnou, až zmizí vrásky, pak se konečně budou mít rády. Jenže sebeláska nezačíná v zrcadle, ale v hlavě – tím, že přestaneme být samy sobě nepřítelkyněmi a začneme se o sebe starat s laskavostí.“
Stárnout s grácií
O fenoménu věčného omlazování mluvila Kateřina Cajthamlová i v pořadu Máte slovo Michaely Jílkové. Zazněl tam povzdech Miss 2016: „Kdybych se raději věnovala péči o svou psychiku než plastickým operacím, bylo by mi dnes lépe.“
„Zkušenost mi ukázala, že lidé, kteří se zbavili toxických vztahů a pocitu viny kvůli svému vzhledu, byli spokojenější než ti, kteří se týrali dietami a přehnaným cvičením,“ říká Cajthamlová. A dodává: „Prosím, pěstujme vztah k sobě složený ze SEBEvědomí, SEBEdůvěry, SEBEúcty a SEBEpřijetí. Vnitřní úsměv nám prozáří i vnější vzhled.“
Trend přirozeného stárnutí dnes propaguje například Pamela Anderson, která se vzdala make-upu i kosmetických zásahů. Vedle žen, jejichž obličej se kvůli plastickým operacím změnil k nepoznání, působí přirozeně a sebejistě – a právě tím inspiruje.
Tělo jako domov
„Tělo je náš domov,“ říká Lucie Tvrdoňová. „Když ho hladovíme, trestáme nebo se k němu chováme jako k nepříteli, nedokáže nám dlouhodobě sloužit ani dělat radost. Krásné tělo není to bez nedokonalostí, ale to, které je silné, zdravé a milované.“
Co je skutečně hodno obdivu? „Když žena v šedesáti vypadá jako ve čtyřiceti díky zákrokům? Snad jen to, že si to mohla finančně dovolit.
Plastická chirurgie má své místo – pomáhá lidem po úrazech, popáleninách či onkologické léčbě. „Tam je její role blahodárná,“ uznává Cajthamlová. Ale pokud někdo vyhledává zákroky jen kvůli nespokojenosti se sebou, měl by nejprve pracovat se svým nitrem.
Když krása bolí
„Snaha donutit tělo, aby vypadalo jinak, než mu diktuje genetika, může vést k poruchám příjmu potravy, dysmorfofobii či závislosti na zákrocích,“ varuje lékařka.
Sama má osobní zkušenost:
„Ve třinácti jsem pod tlakem maminky, která to myslela dobře, podstoupila přišívání uší a operaci očí, abych nešilhala. Jenže se mi zhoršil zrak a pediatr mi zakázal džudo i kanoistiku. Později jsem podlehla dalšímu tlaku rodiny a nechala si plasticky upravit víčka, povadlé tváře a prsa vlastní tukem. Toho už teď lituji, protože to je nepohodlné a bolí to při sportu. Takže dnes tváře posiluji obličejovou jógou a na další operaci nejdu ani náhodou!“
Co si zaslouží obdiv
Co je skutečně hodno obdivu? Když žena v šedesáti vypadá jako ve čtyřiceti díky zákrokům? Na tom je obdivuhodné snad jen to, že si to mohla finančně dovolit. A Cajthamlová k tomu připomíná citát 14. dalajlámy: „Lidé obětují zdraví, aby vydělali peníze, a pak obětují peníze, aby znovu získali zdraví.“
Obdiv si jednoduše zaslouží ženy, které stárnou s grácií, nestydí se za vrásky a vnímají je jako mapu svých životních zkušeností. Ty, které o sebe pečují, znají své hranice a zůstávají autentické.
Krása, která zůstává
Smutné jsou příběhy žen, které se snaží zastavit čas. Ve dvaceti první botox, ve čtyřiceti nepoznatelný obličej. A starým známým je potom úzko, když se ve známé tváři snaží najít původní rysy, a nejde to...
„Maminka mého táty mi vždycky radila – od takového, kdo nevydrží tvé fyzické změny, pryč!“, dodává doktorka Cajthamlová.
Závěrem
Přirozenost se možná nedá vyfotit, ale dá se vycítit. A skutečně krásný člověk je ten, který se přijal – se vším, co k němu patří. Protože právě to, co nás odlišuje, dělá svět zajímavým. Možná je načase pochopit, že krása nevzniká v ordinaci, ale v hlavě a v srdci.