Klára, 45: Mému manželovi je 46 a jsme spolu třináct let. Oba máme dobrou práci, jsme finančně zajištění, máme vlastní život, přátele a myslím, že jsme vždycky byli poměrně sebevědomí lidé. Nikdy jsem neměla potřebu manžela kontrolovat a ani on mě. Oba jsme docela liberální. Takže mě vlastně ani nijak nešokovalo, když začal mluvit o otevřeném vztahu. Jsem realistka a po tolika letech jsem to docela i chápala.
Tedy upřímně: nejdřív jsem váhala, protože naše manželství fungovalo dobře. Neměla jsem pocit, že mi něco chybí, v posteli i v životě si rozumíme skvěle. On o tom ale mluvil docela rozumně. Jsme spolu dlouho, pořád se máme rádi, v sexu rádi oba experimentujeme, tak proč to neposunout o kousek dál? Nakonec jsem si řekla, že proč ne. Nejsem žárlivá a sex jsem nikdy nevnímala nijak extra romanticky ani fatálně.
Jenže nastal problém, se kterým podle mě manžel vůbec nepočítal. Zjistila jsem, že o mě muži mají pořád velký zájem. Nejen mladší, což samozřejmě mému egu ve 43 letech nijak nevadí, ale i muži přibližně mého věku a postavení. Potkávám zajímavé, vzdělané a úspěšné chlapy, se kterými si mám co říct a se kterými si zároveň užívám. Někdy to je klasický one-night stand, s pár muži jsem se viděla (a vídám) víckrát. Nehledám nového manžela ani se nechci rozvádět, dělám jen to, na čem jsme se dohodli. A líbí se mi to.
Manžel to zřejmě vnímá jinak. Píšu „zřejmě” schválně, protože se situace změnila: nejdříve jsme si navzájem sdělovali zážitky ze seznamování a bylo to fakt vzrušující! Jen teď už je to trochu jiné. Ženy se o něj pořád zajímají, je atraktivní a úspěšný muž, jenže podle něj se kolem něj často objevují hlavně výrazně mladší ženy, které velmi rychle začnou řešit, kam je vezme, co jim koupí nebo co jim může nabídnout. Dřív se tomu škodolibě smál a říkal „no jo, zlatokopky”. Jenže inteligentního člověka zlatokopky prostě omrzí, zvlášť když si začnou nárokovat víc, než na co mají.
No a před nějakou dobou začal manžel řešit moje známosti. Kolikrát týdně někoho vidím, jestli je mladší než on, jestli je ženatý, co dělá, kam spolu jdeme. Vadí mu, když se vrátím spokojená. Několikrát už poznamenal, že jsem se do toho pustila nějak moc nadšeně. Nedávno přišel s tím, že bychom měli počet partnerů omezit, protože současná situace podle něj není vyvážená.
A tady mám problém já. Pravidla jsem neporušila. S otevřeným vztahem jsem souhlasila a svého rozhodnutí nelituji. Mám svého muže ráda a nechci, aby nám to rozbilo manželství. Zároveň mě ale upřímně štve představa, že se budu muset omezit ne proto, že by mu ubližoval otevřený vztah, ale proto, že mně se v něm daří líp než jemu. Kdyby měl každý týden jinou milenku a já měla sotva jedno rande za měsíc, opravdu pochybuju, že by začal mluvit o tom, že bychom měli náš vztah „vyvážit“.
Takže co teď. Mám se začít omezovat? Máme celý otevřený vztah zase zavřít, i když mě to opravdu baví? Nebo mu mám prostě říct, že chápu, že žárlí, ale nemůžu za to, že si to představoval jinak? Nebo mu mám snad pomoct najít lepší ženy? Přijde mi ta situace hrozně absurdní a vlastně směšná. Kdyby tedy neměla tak trochu smutné důsledky.
Odpovídá psycholožka a vztahová koučka
Milá Kláro,
při čtení vašeho dopisu jsem se několikrát pousmála, jak realita dokáže prověřit krásné teorie. Váš muž chtěl otevřený vztah a teď zjišťuje, co všechno to vlastně znamená a jaké důsledky to může mít. Zdá se, že začíná brát otevřený vztah jako závod o to, „kdo bude lepší”, což ale upřímně řečeno neznamená, že je špatný člověk nebo pokrytec. Prostě si to představoval jinak, to se stává.
Jak sama říkáte, je to inteligentní člověk, máte se rádi a vážíte si sebe. Nezaslouží si výsměch, ale zároveň není jeho uraženost důvodem k tomu, abyste se automaticky omezila. Na něčem jste se dohodli a je úplně jedno, koho to napadlo. Vy jste dohodu neporušila. Mluvili jste spolu otevřeně, věděli jste, do čeho jdete, a dokonce jste si o svých zkušenostech s jinými lidmi dokázali vyprávět. To je míra důvěry, ke které se mnoho párů nikdy ani nepřiblíží.
Jenže svoboda neznamená automaticky, že budete všechno sdílet. To ostatně neznamená ani manželství, což je zase jiný problém. Váš muž si možná představoval, že si oba čas od času někoho najdete jako zpestření vztahu. Jenže si neuvědomil, že to nemusí vždycky skončit remízou. Na něčem jste se dohodli a vy jste v tom evidentně daleko úspěšnější než on. A to ho štve.
Což může být docela obyčejná závist. To není diagnóza ani urážka, závist má milion podob, záleží na tom, jak je pojmenujeme. „Bojím se, že tě ztratím“ zní podstatně lépe než „štve mě, že se ti daří víc než mně“.
Dokonce je na tom cosi trochu česky důvěrného: když se nemůžu mít tak dobře já, neměl by se mít o tolik lépe ani soused.
Samozřejmě se můžete omezit. Můžete vztah znovu přenastavit, některé věci zpomalit nebo si vytvořit nová pravidla. Lidé mají plné právo zjistit, že dohoda, která na papíře vypadala skvěle, v praxi nefunguje. Ale udělala bych to jedině tehdy, pokud sama dojdete k tomu, že je to dobré pro vás dva. Ne proto, aby se váš muž zase cítil dost mužně.
Jestli vám říká: „Začínám se bát, že tě ztratím. Přestává mi to být příjemné. Chybíš mi. Něco se mezi námi mění,“ berte ho velmi vážně a je to rozhodně důvod si o všem promluvit. Jestli vám ale ve skutečnosti říká: „Ty máš tři a já jednu, takže musíš ubrat,“ pak bych byla podstatně méně vstřícná. To, že neviditelná ruka randícího trhu rozhodla v jeho neprospěch, není vaše chyba.
A byla bych opatrná ještě z jednoho důvodu. Pokud pokaždé, když jeden z vás špatně snese důsledky společné dohody, musí druhý automaticky ustoupit, vytváříte velmi nebezpečný precedens.
Pokud jste byli schopni se dohodnout, že budete mít otevřený vztah, pak byste měli být schopni si sednout a můžete se ho zeptat: „Co ti vlastně vadí? To, že spím s jinými muži? To, že se bojíš, že se do někoho zamiluju? Nebo to, že mám víc příležitostí než ty?“
To jsou tři různé problémy. Pokud otevřený vztah emocionálně nezvládá, musíte se o tom bavit. Pokud se bojí, že vás ztratí, musíte se o tom bavit. Pokud vám otevřený vztah bere něco, co vám brát neměl, musíte se o tom bavit. Pokud ho ale štve to, že vy chodíte domů spokojená, a on ne, a proto by bylo lepší, kdyby vy jste se spokojenosti vzdala, pak už bych si sakra rozmyslela, kam budu ustupovat.
Nicméně vy jste si po třinácti letech manželství dokázali říct, „pojďme spát s jinými lidmi“. Určitě si dokážete říct taky: „nějak se nám to kazí, pojďme zjistit proč”.
Hlavně si ale musíte vy i váš manžel uvědomit, že otevřený vztah rovná se svoboda, a svoboda nerovná se všichni se budeme mít stejně dobře. Může to tak být a bylo by to ideální. Ale život prostě není červená knihovna ani postmoderní hippie novela.
