Čtenářka Jindříška, 40: Ke svému praktikovi chodím už od třiceti, stejně dlouho jako celá naše rodina. Vídá mě deset let, což jsem dlouho považovala za výhodu. Zná mě, pamatuje si mě, a když ví, jaká jsem bývala, pozná přece, že se se mnou něco děje.
Často, když jsem za ním s něčím přišla, mi namluvil, že je to jenom stres a nic mi není. Aktivně se mnou řešil jen věci jako chřipka, nachlazení nebo očkování. Na ostatní problémy, jako třeba permanentní únavu a bolesti hlavy, mi doporučil jíst zdravě, cvičit a chodit na procházky. Nebo taky říkal, že to jsou „jenom hormony“. Teď se bojím, že mám kvůli tomu zničené zdraví a ztratila jsem roky života, které jsem mohla prožít jako aktivní člověk.
Únavu a bolesti hlavy jsem začala zmiňovat častěji asi před osmi lety. Nejdřív říkal, že to budou ty slavné hormony. Později se přidalo špatné spaní a úzkost, takže usoudil, že to bude spíš „v hlavě“, a poslal mě k psychiatrovi. Neříkám, že žádné psychické potíže nemám. Mám. Jenže antidepresiva to nevyřešila a jediné, co mi pomáhá, jsou léky na uklidnění jako Neurol, což jsou v podstatě tvrdé drogy. Snažím se ho brát minimálně, u antidepresiv taky uvažuji o postupném vysazení. Nijak mi nepomohla. Rýsuje se tu možnost, že už jsem před lety měla mít úplně jinou diagnózu než nespecifikovanou úzkost a depresi od psychiatra a léčit se s ní.
Teď je mi 40 a všechno se začíná zhoršovat. Pomalu se dostávám do bodu, kdy mě 90 % času něco bolí a někdy nemám sílu ani jít nakoupit k Vietnamcům. Menstruace přichází čím dál nepravidelněji, a když už přijde, je to, jako by porazili tele. Mám minimálně dvakrát týdně noční můry a pak se budím v noci zpocená. Přes den jsem vyčerpaná, jsem trochu „mimo“ a občas se mi rozbuší srdce a zatočí hlava. Minule jsem to praktikovi popsala a řekl mi, že v mém věku to mohou být hormony a že úzkost podobné věci zhoršuje. Možná má pravdu. Jenže já už nevím, jestli je to vysvětlení, nebo důvod, proč se dál neptat.
Chtěla bych zjistit, co se se mnou děje, ale mám nějaký blok a stydím se, protože co když má praktik pravdu. Stydím se přijít znovu a říct si o další vyšetření. Co když žádné nepotřebuji a budu tak akorát vysávat české zdravotnictví? Co když jsem si z běžných potíží udělala nemoc, protože se pořád pozoruji? Přistihla jsem se dokonce při myšlence, že jsem hysterka. Nebo je to všechno psychosomatika.
Jak mám s lékařem mluvit, aby mě vzal vážně? A jak poznám, že už mu nemám dál svěřovat své zdraví?
Odpověď odbornice: Nemusíte dokazovat, že lékař udělal chybu. Máte právo chtít další vyšetření
Začala bych vaší poslední otázkou. Nemusíte nejprve dokázat, že váš lékař udělal chybu, abyste směla chtít nové posouzení svých potíží. Popisujete změnu krvácení, únavu, závratě a bušení srdce, které zasahují do vašeho každodenního života. To je dostatečný důvod vrátit se k lékaři a probrat, co se změnilo, i když jste to už udělala několikrát. Vaším úkolem není přijít s hotovou diagnózou. Úkolem lékaře je vaše současné potíže posoudit a podle nálezu navrhnout potřebná vyšetření nebo další odbornou péči.
Je možné, že část potíží souvisí s perimenopauzou. Změny cyklu, noční pocení, horší spánek, potíže se soustředěním i bušení srdce k jejím možným projevům patří. „Jsou to hormony“ ale není odpověď na každou další otázku. Zvlášť silné menstruační krvácení si zaslouží posoudit samo o sobě; doporučení odborníků u něj počítají mimo jiné s krevním obrazem. To neznamená, že máte něco vážného. Nové nebo zhoršující se tělesné potíže by se ale neměly automaticky vysvětlovat jen vaší dřívější psychiatrickou diagnózou.
Psychosomatika rozhodně není žádný nesmysl, ale odmávnout všechny potíže jako psychosomatické není dobrý postup. Je pravda, že úzkost umí tělesné příznaky zesílit a dlouhodobé tělesné potíže zase mohou člověku pořádně rozkolísat psychiku. Obojí může být pravda současně a vzájemně se ovlivňovat. Psychiatrická léčba ve vaší minulosti by neměla být razítkem, kterým se navždy označí všechno, s čím přijdete do ordinace.
Před návštěvou si zkuste sepsat, kdy potíže začaly a co se za poslední rok změnilo. Popište, jak často a silně krvácíte, jak dlouho krvácení trvá a nakolik vás omezuje. Zapište si také, kdy se objevují závratě či bušení srdce a jak vás ovlivňují v běžném životě. Ideálně si veďte deník příznaků, který zachytí jejich četnost i intenzitu. Když lékař nebude reagovat ani tak, řekněte mu, že rozumíte tomu, že potíže mohou souviset s perimenopauzou nebo úzkostí, ale krvácení a závratě jsou nové a zhoršují se. Ráda byste věděla, jaké příčiny je potřeba vyloučit a jaký bude další postup. Vezměte s sebou také seznam léků, které užíváte, včetně volně prodejných léků a jejich dávkování.
Jestli praktik vaše potíže znovu uzavře bez dalšího vysvětlení, požádejte ho, aby vám řekl, proč další vyšetření nepovažuje za potřebná a při jaké změně příznaků se máte vrátit. Podle odpovědi se můžete rozhodnout, zda u něj chcete zůstat. Registrujícího praktického lékaře lze v Česku změnit po třech měsících od předchozí registrace; nového lékaře, který přijímá pacienty, je dobré hledat ještě před odchodem od současného.
Ještě jedna praktická poznámka: Neurol ani antidepresiva nevysazujte sama naráz. Změnu léčby je vhodné domluvit s psychiatrem nebo lékařem, který vám ji předepsal.
Pokud by krvácení bylo mimořádně silné nebo se k němu přidalo omdlévání, výrazná dušnost či bolest na hrudi, nečekejte na běžný termín a vyhledejte akutní pomoc.
Nejvíc mi ve vašem dopise vadí věta, že jste si začala říkat „hysterka“. Nemusíte si být jistá příčinou svých potíží, abyste si zasloužila vyšetření a srozumitelnou odpověď. Pochybnost o diagnóze je v pořádku. Pochybnost o vlastním právu zeptat se už vám bere půdu pod nohama.
