„Byfé“ bylo slovo, které jsem slýchával od dětství. Možná rodiče tou výslovností chtěli dát větší lesk umakartovému stolu, na nějž si matka obřadně položila talířek s chlebíčkem, a já dostal jahodový koktejl. Ne proto, že by byla lakomá, ale jako dítě jsem nerad jedl, bral jsem čas strávený s jídlem jako zbytečný a radši jsem si četl, maje knihu na kolenou při snídani, obědu i večeři. Bufety patřily ke gastronomické Praze mého dětství a puberty stejně jako hospody „čtyřky“ a jediná čínská restaurace ve Vodičkově ulici. Pak se v osmdesátých letech „čína“ objevila i na Žižkově nedaleko vlakového nádraží. Laskavý čtenář má možná svoji zkušenost z jiné čtvrti.

Tehdy byl každopádně asi na každém rohu větší ulice bufáč. V osmdesátkách se tomu víc říkalo lahůdky, tam se ale tolik nepodávalo pivo. V bufetu měli moje oblíbené saláty s majonézou. Pivo a rybí salát byl můj častý polední vyprošťovák té doby. Bufety páchly. Smrděly umakartové stoly, smrděly sklenice a neprůhledné keramické kelímky na mléčné koktejly. Stoly byly špinavé, když jste jídlo opustil třeba pro příbor, mohlo se vám stát, že se k němu mezitím přichomejtl někdo jiný.

Někdy v patnácti jsem utratil skoro všechny peníze na vánoční dárky v bufetech za pochoutkový salát někde mezi Bílou labutí a tehdejším Dětským domem.

Bufety byly i v obchodních domech. Pamatuji si ten v Bílé labuti. Domů rodiče saláty s majonézou vůbec nekupovali, a tak jsem měl vlastně jen jednou do roka ten bramborový. Ale to nebylo ono, miloval jsem tu chuť ošizené skorotekutiny, v nichž plavaly kusy tu salámu (v kempingu) či rybiček. Nemaje to doma, pamatuji se, že jsem někdy v patnácti utratil skoro všechny peníze na vánoční dárky v bufetech za pochoutkový salát někde mezi Bílou labutí a tehdejším Dětským domem.

Bufetový luxus

Dnes už bufety v Praze moc nenajdete. Znám třeba „luxusní“ lahůdky nedaleko Jungmannova náměstí, kde ale ceny odpovídají místu provozovny. Prý je to proto, že ty chlebíčky jsou kvalitní. U některých prodejen masa a uzenin zůstalo něco, čemu se říká „jídelna“. Třeba u nás na Vinohradech na Bělehradské mají maso a uzeniny Mrázek pár klasických bufetových stolů, kde vám nalejou polévku dne a k tomu guláš či ledvinky. Ale také to stojí stejně jako menu vedle v hospodě, kde si k tomu v klidu sednete.

Bistra jsou občerstvovny hipsterské, nikoli lidové.

Místo bufetů máme bistra. To je ale zcela jiný příběh, zůstává jen „denní nabídka“, několik jídel dnes uvařených. Doufejme. I když samozřejmě takový guláš, svíčková nebo kulajda jsou mnohem chutnější pár dní uleželé. A pořád zůstává rozdíl v ceně. Bistra jsou občerstvovny hipsterské, nikoli lidové.

Exotická náhražka

Dlouho přežily „lahůdky“ mého dětství na rohu „kulaťáku“ v Dejvicích. Tam měly i cukrárnu, sladkou variantu klasických bufetů. Někde si jim říkalo „mlíčňák“. Tedy žádný guláš a pivo, ale saláty, dorty a mléčné koktejly. Ale čas oponou trhnul a lidé bazírují na něčem jiném.

Zajímalo by mě, zda ve vaší čtvrti přežily, nebo se dokonce obnovily bufety či lidové jídelny, jako je právě ten vinohradský Mrázek. Teď mě napadá, že vlastní variantou 21. století původních bufáčů jsou různé restaurace provozované Indy či Pákistánci či kuchaři dalších vzdálených národů. Žádný slavný interiér, pár mís, ze kterých si nandáte libovolnou krmi a zalijete vodou s mátou či pivkem. Inu, skutečný automat svět.

Související…

Ostrá tužka Karla Křivana: Pražský syndrom domácího turismu
Karel Křivan

foto: Profimedia