Pátek Karla Křivana: Už máš taky svůj podcast?

Někdo napsal na Twitter, že jsme v 21. století čekali létající auta a dostali jen podcasty. Ze zajímavého „návratu“ k mluvenému slovu, které není přerušováno agresivním tazatelem a kdy je jeden nechán vysvětlit, jak to myslí, se stal trend, který se změnil v povinnost. Když jsi známý člověk, firma, služba, instituce, tak musíš mít podcast, abys tak potvrdil svoji existenci. I já jsem v jednom takovém tázající osoba, samozřejmě ve věci, o které jako rodilý Pražák, který nerad město opouští, vím nejvíc. Tedy o chovu telat a krav.

Ale život nás vede cestami, které si většinou nevybíráme, a těch chvil, kdy je srdce sladěno s rozumem, není mnoho. Navíc farmářky a farmáři jsou lidé praktičtí, pracovití, ke mně byli shovívaví a dialog s nimi je osvěžující a smysluplnější než mnohé debaty mluvících hlav, kterých je všude plno, protože mediální prostor je nutné zaplnit, nejlépe experty.

Proč raději slovo

Když se podcasty objevily, měl jsem velikou radost. Rozhlas byl moje oblíbenější médium než televize. Jednak dával posluchači větší prostor pro jeho vlastní představivost a také neklade onen přehnaný důraz vizuální doby na to, jak mluvící osoba vypadá, a člověk se může více soustředit na její slova.

Televizní problém stále stejných mluvících hlav, které ráno začnou ve snídani na televizi jedné, přejdou do zpravodajství do televize další, řeknou cosi v odpoledním hodnocení v rozhlase, aby nás překvapily svojí přítomností postupně ve všech večerních zprávách, se musel projevit i v podcastech.

Nic samozřejmě není jako kniha či slovo psané, kde fantazie čtenáře může pracovat zcela naplno, ale to bych už zajížděl příliš do pravěku. Podcasty se zdály býti zjevením, které popíralo teze o tom, že lidé se nedokáží soustředit, nevydrží u jednoho tématu déle než pár desítek vteřin, potřebují hlavně všechno jednoduše a obrazně podané. Najednou si někdo povídal s někým hodinu a lidé to poslouchali, ještě to dál šířili a ptali se mě, jestli už jsem slyšel toho a toho v tom a tom podcastu.

Kdy končí zábava

A protože si jen tak s někým sednout do místnosti a klábosit vypadá celkem jednoduše, technické vybavení se dá snadno pořídit a PR lidé, když někde uvidí volný prostor, tak tam vlezou, začaly růst podcasty jako houby v tomto ročním období. I narazilo to celé mluvící nadšení na naše domácí limity.

Když něco vypadá jednoduše a snadno, bývá to většinou těžké. Vést rozhovor je řemeslo a musí se umět či se musí naučit, mluvit na mikrofon taktéž a práce je zábava, jen když ji ovládáte. A pak tu máme ty zpovídané. Když se vyčerpal okruh obvyklých mluvících hlav, objevili se v druhé vlně lidé noví, ještě neoposlouchaní. Ale u nás je v každém oboru jen pár osob, které o onom oboru něco vědí, a ještě míň je těch, které o tom dokáží i srozumitelně vyprávět.

A tak televizní problém stále stejných mluvících hlav, které ráno začnou ve snídani na televizi jedné, přejdou do zpravodajství do televize další, řeknou cosi v odpoledním hodnocení v rozhlase, aby nás překvapily svojí přítomností postupně ve všech večerních zprávách, se musel projevit i v podcastech. Ostatně začíná jich být víc než možných hostů.

Ale nestěžujme si. Podcast je z podstaty formát neagresivní, pro lidi, kteří mají trpělivost se o problému či člověku dozvědět víc než jen pár slov či záběrů, a tak vítejme každý další pokus hovořit s někým o něčem. Jako vždy někdo nakonec vymyslí nějaký obchodní model, kterým vše sešněruje a zmainstreamuje, a tak buďme rádi za tuto chaotickou dobu podcastovou.