Nedávno jsem v železářství potřebovala koupit vrták. Nic dramatického, obyčejnou šestku do zdi, ani ne do panelu nebo překladu. Prodavač se mě zeptal, jestli to mám pro manžela. Odpověděla jsem, že ne, že si chci něco přivrtat sama.
Podíval se na mě způsobem, jakým se pravděpodobně dívají lékaři na pacienta, který jim právě oznámil, že si doma odstranil slepé střevo podle návodu z YouTube.
„A umíte s tím?“
„Ne,“ odpověděla jsem. „Myslela jsem, že to chytnu do zubů a budu se točit.“
Nezasmál se. A já jsem si zase jednou uvědomila, jak strašně nespravedlivý je svět. Člověk vymyslí docela slušný vtip a druhá strana ho promarní.
Cestou domů jsem ale začala přemýšlet, jestli jsem se nedopustila nějakého společenského přestupku. Možná existuje jakýsi seznam činností, které ženy mohou vykonávat, aniž by tím narušily přirozený řád vesmíru. Jen se ke mně dosud nedostal. Protože podle některých lidí je žena samozřejmě úžasná bytost. Dokud si ovšem nezačne dělat, co chce.
Ženskost je krásná věc. Hlavně když ji někdo hlídá
Žena může být inteligentní, ale neměla by být chytřejší než muž, který jí právě něco vysvětluje. Může být úspěšná, ale ideálně tak, aby to nikomu nepřipomínalo vlastní neúspěch. Může být samostatná, ale musí zároveň působit dojmem, že by bez mužské pomoci nepřežila výměnu žárovky.
A pokud je fyzicky silná, nastává problém poněkud zásadnější. Svaly jsou totiž nádherná věc. Na muži svědčí o disciplíně, vytrvalosti a charakteru. Na ženě mohou podle některých samozvaných znalců znamenat, že se jí zřejmě stalo něco nepěkného s ženskostí.
Nikdy jsem přesně nepochopila, při kolika kilogramech na čince přestává být člověk dostatečně ženský. Je to dvacet? Čtyřicet? Existuje na to nějaká tabulka? A počítá se do limitu také nákupní taška, ve které mám šest lahví minerálky, prací prášek a dvě kila brambor? Protože pokud ano, milé dámy, obávám se, že jsme přišly o ženskost už někdy před deseti lety cestou z Lidlu.
Nikdy jsem přesně nepochopila, při kolika kilogramech na čince přestává být člověk dostatečně ženský.
Zvláštní je, že o správné podobě ženského těla mívají velmi vyhraněné představy také pánové, jejichž největším sportovním výkonem posledního desetiletí bylo přenesení dálkového ovladače z konferenčního stolku na gauč.
Ale třeba jim křivdím. Možná jde o nesmírně náročnou disciplínu, vyžadující dlouholetou přípravu a mimořádnou koordinaci oka, ruky a televizního programu.
Mám podezření, že pravidla se mění podle potřeby
Zkusila jsem si představit, jak by vypadal Ústav pro zachování tradičního dojmu. Seděli by tam pánové s vážnými výrazy a posuzovali naše jednotlivé aktivity.
„Paní Nedobitá, vy jste v sobotu řídila dodávku?“
„Ano.“
„A proč?“
„Potřebovala jsem někam dojet.“
„A nemohl vás tam odvézt nějaký muž?“
„Mohl. Kdybych ho měla po ruce, kdyby chtěl a kdyby věděl, kam jedu.“
„To je velmi nešťastný přístup. A tady vidím, že jste si sama sestavila nábytek.“
„Ano, a dokonce mi nezbyly žádné šroubky.“
„To už je ale vážné.“
„Promiňte. Příště jeden schválně ztratím.“
Vůbec bych se nedivila, kdyby ústav disponoval také zvláštní komisí pro hodnocení ženského vzhledu. Ta by musela mít práce nad hlavu. Jedna žena je příliš hubená, druhá příliš silná, třetí moc svalnatá, čtvrtá se o sebe nestará a pátá se o sebe naopak stará podezřele hodně. Když má žena krátké vlasy, měla by je nechat narůst. Když má dlouhé, určitě se za ně jen schovává. Když nosí podpatky, předvádí se. Když nosí tenisky, měla by být elegantnější.
Vítězství není možné. Rozhodčí totiž může kdykoliv změnit pravidla.
A pokud se náhodou některé podaří splnit všechny požadavky, komise nepochybně zjistí, že se příliš snaží zalíbit mužům. Vítězství není možné. Rozhodčí totiž může kdykoliv změnit pravidla.
Někteří pánové mají se ženskou samostatností zvláštní potíže
Abych byla spravedlivá, nechci házet všechny muže do jednoho pytle. Znám spoustu těch, kteří ženskou schopnost něco dokázat považují za naprosto normální věc. Nemají potřebu ji zlehčovat, hodnotit, opravovat ani komentovat.
Pak je ovšem ještě jiná kategorie. Muži, kteří dokážou být překvapivě znepokojeni tím, že žena zvládne něco, co oni sami považují za své výsostné území. Nemusí přitom jít o žádné výjimečné výkony. Stačí, když se žena vyzná v autech, vydělává víc, vyhraje šachovou partii nebo má tu drzost říct, že na danou věc má jiný názor.
Takový muž často okamžitě přispěchá s vysvětlením, proč to vlastně není žádný úspěch. Případně proč se to pro ženu nehodí.
Připadá mi fascinující, kolik energie jsou někteří lidé ochotni investovat do posuzování schopností druhých. Zvlášť když by ji mohli věnovat rozvoji těch vlastních. Někdy mě napadá, jestli se za tím neskrývá docela obyčejný strach, že se svět obejde bez jejich schvalovacího razítka. Když vlastní sebevědomí stojí na tom, že někdo jiný zůstává o kousek níž, cizí samostatnost dokáže pěkně zkazit den.
Stejný výkon, jiné vysvědčení
Na celé záležitosti mě baví ještě jedna drobnost. Jak záleží na tom, kdo přesně určitou činnost vykonává. Když muž uvaří fantastickou večeři, bývá z něj kulinářský talent. Když žena uvaří fantastickou večeři, ještě se jí někdo zeptá, jestli stihla také uklidit kuchyň. Když muž vezme dítě na hřiště, občas se dočká obdivu za to, jaký je skvělý tatínek. Když tam jde matka, prostě šla s dítětem ven. Když muž projeví rozhodnost, ví, co chce. Když žena projeví rozhodnost, měla by možná trochu ubrat. A když se muž rozčílí, má temperament. Když se rozčílí žena, určitě za tím budou hormony.
Tuhle logiku bych ráda pochopila, ale obávám se, že by mi na to nestačilo ani celoživotní studium. Přitom se nemohu zbavit dojmu, že největším problémem některých samozvaných ochránců ženskosti není nedostatek ženského půvabu. Je jím přebytek ženské svobody. Žena, která potřebuje pomoc, je roztomilá. Žena, která si o pomoc řekne, je sympatická. Žena, která si poradí sama, je podezřelá. A žena, která si poradí sama, má z toho radost a vůbec se za to neomlouvá? Taková už snad rovnou ohrožuje kulturní dědictví lidstva.
Ženskost bych si ráda ponechala. Bez návodu k použití
Celé to má ovšem jeden háček. Já mám totiž „být ženou“ docela ráda. Líbí se mi šaty, líbí se mi rtěnky a umím se zcela iracionálně nadchnout pro krásné boty a občas strávím absurdní množství času výběrem náušnic, kterých si stejně nikdo nevšimne.
Zároveň mi nevadí být zpocená, unavená, rozcuchaná, mít odřená kolena nebo ruce špinavé od něčeho podstatně méně romantického než těsto na vánoční cukroví. A hlavně mě nikdy nenapadlo, že bych si mezi těmito dvěma podobami sebe sama musela vybrat.
Nechci žít ve světě, kde se schopnosti a zájmy přidělují podle pohlaví jako skříňky v šatně.
Nechci žít ve světě, kde se schopnosti a zájmy přidělují podle pohlaví jako skříňky v šatně. Kde žena musí dokazovat, že její síla není omyl přírody, a muž, že jeho citlivost není výrobní vada. Ostatně muž, který umí skvěle vařit, se přece nestává méně mužem. A žena, která zvládne vyměnit pneumatiku, se nestává méně ženou. Alespoň pokud tedy někdo mezitím nevydal novou vyhlášku.
Napadá mě, že by bylo docela zábavné začít uplatňovat stejnou logiku také opačným směrem. Pánové by třeba museli před každou činností prokazovat, že na ni mají dostatek mužnosti.
„Vy jste dneska nevynesl odpadky? To je ale málo mužné.“
„Vy jste brečel u filmu? No, nevím.“
„Vy neumíte opravit kapající kohoutek? Tak to bychom se měli vážně zamyslet nad vaší příslušností k mužskému pohlaví.“
Zní to pitomě?
Výborně. Přesně tak to totiž zní i z druhé strany.
A tak jsem si nakonec řekla, že na žádný ústav psát nebudu. Nebudu žádat o schválení svých zájmů, tělesné konstituce, povahy ani schopností. Nebudu nikoho přesvědčovat, že jsem dostatečně ženská. Tuhle disciplínu totiž odmítám provozovat. Zvlášť pokud v ní rozhodují lidé, kteří mě vůbec neznají.
Mimochodem, ten vrták jsem si tehdy opravdu koupila. Doma jsem s ním udělala díru do zdi a pověsila zrcadlo. Pak jsem před něj stoupla. Měla jsem rozcuchané vlasy, na ruce trochu prachu a na sobě staré tepláky. Podívala jsem se pozorně.
Pořád žena. Bez potvrzení, bez povolení, bez razítka. A představte si, že se mi docela líbila.
