Jana Marková začínala jako porodní dula, dnes působí v mobilním hospici. U porodu pomáhala ženám důvěřovat vlastnímu tělu a zvládnout jeden z nejzásadnějších okamžiků jejich života. U umírajících lidí se naučila něco jiného. Že někdy není potřeba nic napravovat, vysvětlovat ani zachraňovat. Stačí být s člověkem.
Co vás vedlo k tomu pracovat jako dula?
K práci duly mě přivedlo vlastní dětské porodní trauma a jeho postupné hojení. Následovalo vysokoškolské studium sociální práce s důrazem na respekt k člověku od začátku do konce jeho životní cesty. Silnou inspirací pro mě byla zkušená porodní bába, která mě doprovázela coby prvorodičku.
Na dulství mě nejvíc přitahovala možnost prostě a účinně pomoci ženě, aby prožila porod jako posilující transformační událost, a šance přispět k láskyplnému vstupu nové lidské bytosti do samostatného života.
Kdy jste začala přemýšlet také o doprovázení lidí na konci života?
Smrt mi byla odmala blízká. Moje starší sestra zemřela bezprostředně po porodu a já málem při tom svém.
V roce 2017 mě jako dulu oslovil třeboňský mobilní hospic s prosbou o spolupráci při doprovázení těhotné ženy, u jejíhož děťátka se předpokládalo úmrtí kvůli vrozeným vývojovým vadám.
Spolupráce s hospicovou péčí sv. Kleofáše vyústila v založení jihočeské pobočky perinatálního hospice Dítě v srdci. Zkraje jsem ji vedla a působila v ní jako poradkyně pro rodiče, kteří čelili náhlé i očekávané ztrátě děťátka v těhotenství a období kolem porodu. Také jsem jako hospicová dula doprovázela ženy k porodům mrtvorozených dětí.
Jana Marková. (foto: se svolením)
S kolegyněmi z našeho multidisciplinárního týmu jsme školily personál jihočeských porodnic v zacházení s tématem perinatální ztráty, iniciovaly vznik několika pietních míst pro rodiny po ztrátě dítěte v Jihočeském kraji a podílely se na celorepublikových i mezinárodních aktivitách Dítěte v srdci.
S doprovázením na konci života jsem tedy začala u lidí s docela kraťoučkým životem.
Později jste se dostala také k doprovázení umírajících dospělých. Co vám zkušenost s odcházením vašeho tatínka ukázala?
Do umírání dospělého člověka mě uvedl můj tatínek. Jeho pozvolné odcházení jsme prožívali s rodinou dva roky u nás doma.
Díky němu jsem pochopila, že smrt blízkého člověka lze očekávat, ale přes všemožnou lidskou i odbornou přípravu není možné se na ni připravit.
Dnes stojíte u dvou okamžiků, které bychom běžně považovali za naprosté protiklady. V čem jsou si podle vás porod a umírání podobné?
Zrození i smrt vnímám jako dvě brány na životní cestě. Rodící se i umírající člověk přechází do nové formy dopředu neprozkoumatelné existence, což v něm může vyvolávat úzkost a strach z opuštění známého a ztráty sebe sama.
Porod i smrt jsou nevyhnutelné procesy, jimž se každý člověk musí podvolit.
V obou případech se člověk ocitá v situaci, kterou nemůže úplně kontrolovat. Jakou roli v ní podle vás hraje důvěra?
Klíčovou. U rození i umírání pomáhá, když se člověk uvolní v těle i duši a v důvěře se odevzdá proudu života.
Průvodci branami porodu i smrti mohou přispět k bezpečnému průchodu pokojným nehodnotícím spolubytím, laskavostí, dotekem, dechem, zvukem a podobně.
U porodu se často říká, že žena potřebuje důvěřovat vlastnímu tělu. Platí něco podobného také na konci života?
Nejsem si jistá, nakolik funkční by byl pro umírajícího apel k důvěře ve vlastní tělo, jehož funkce postupně selhávají a vyhasínají.
Podpora důvěry v proces umírání a ve schopnost ducha i duše umírající tělo opustit mi přijde nosnější.
Co vás práce v hospici naučila o smrti, co jste předtím nevěděla?
Naučila jsem se rozpoznat jemné signály blížícího se umírání a zároveň počítat s tím, že každá smrt je jedinečná, stejně jako život každého člověka.
Zjistila jsem, jak upřímně a otevřeně je možné mluvit s lidmi, kteří mají „smrt na jazyku“, o klíčových otázkách jejich života. A také že je možné umírat s humorem.
Často máme potřebu člověka, který trpí nebo umírá, uklidňovat a hledat ta správná slova. Co ale podle vašich zkušeností skutečně potřebuje od svých blízkých?
Kontakt s umírajícími bývá pro většinu lidí ojedinělý, nejsme zběhlí v komunikaci s nimi. Mnoho lidí podléhá tendenci dodávat jim falešnou naději a schovávat své vlastní nejistoty a obavy tváří v tvář smrti za strojený optimismus.
Většina umírajících, s nimiž jsem se setkala, ocenila ale pravdivost svého okolí: „Nevím, jak s tebou mám být, o čem a jak s tebou mluvit.“
Zároveň je každý umírající specialista na své umírání. Jednou může toužit po společnosti, jindy po samotě. Pomoci může jednoduchá otázka: „Co bys ode mě teď potřeboval?“
Vaše práce je spojená s velmi silnými emocemi. Jak se člověk naučí být druhému nablízku, aniž by jeho strach nebo smutek převzal na sebe?
Silným emocím čelíme denně, což na nás klade nároky je zpracovávat. Mně osobně pomáhá dostávat je ze sebe přes tělo za pomoci vody, doteku, objetí, pláče, smíchu a zpěvu.
Od té doby, co se pracovně pohybuji v království smrti, mám „zvýšenou potřebu života“.
Pomáhá mi připomínat si, že každý člověk a každá rodina jde svou vlastní cestou, ke které se přidávám pouze na krátký náročný úsek proto, abych jim pomohla jím projít.
Nenesu zodpovědnost za jejich předchozí ani budoucí putování. Jsem ta, která „je s“, která dočasně podepírá.
Dnes lidé stále častěji slyší o možnosti strávit závěr života doma s pomocí mobilního hospice. Co o domácím umírání podle vás veřejnost stále neví?
Setkávám se s tím, že se přes letitou osvětovou práci mnoha organizací a médií stále najdou lidé, kteří nevědí, že je to možné, normální a zvládnutelné.
Proto má smysl o této možnosti opakovaně mluvit. A hlavně zkvalitňovat a rozšiřovat služby mobilních hospiců, díky nimž se zcela přirozeně šíří příklady dobré praxe. Ty považuji v rámci edukace veřejnosti za nejcennější.
Když dnes díky své práci znáte začátek i konec života z takové blízkosti, změnilo to nějak způsob, jakým sama žijete?
Změnilo se mi pořadí životních priorit. Snažím se zůstávat co nejplněji v přítomném okamžiku a učím se plynout s proudem aktuálního dění bez urputného nároku mít nad ním kontrolu. V tomto mě velmi inspiruje křesťanská praxe Boží přítomnosti a taoistický koncept wu wei.
Kdybyste měla člověku, který se smrti bojí, předat jedinou myšlenku, jaká by to byla?
Zvládl/a jsi projít bránou zrození, zvládneš projít i bránou smrti. Nepotřebuješ k tomu nic jiného než být člověkem právě takovým, jakým jsi.
Papučový den, který letos připadá na 14. října, upozorňuje na možnost dožít doma s podporou mobilního hospice. Ty zajišťují zdravotní péči, pravidelné i akutní návštěvy lékaře a zdravotní sestry, zapůjčení potřebných pomůcek a pomoc rodině, která o blízkého pečuje. Pečujícím mohou pomoci také s vyřízením příspěvku na péči nebo dlouhodobého ošetřovného a nabídnout psychickou či duchovní podporu. Pomoc poskytují i po úmrtí blízkého. Více informací včetně mapy mobilních hospiců je na www.dozitdoma.cz.
