Rozdělená společnost se stává povinnou frází, kterou autorky a autoři s oblibou uvádějí jakýkoliv text o stavu duše národa. Přesně nevím, co si představují jako opak rozdělené země. Sparta vs. Slávie, Praha vs. venkov, pes vs. kočka, káva vs. čaj, koprovka – vlastně na jakoukoliv činnost během dne a různých období života pomyslíme, tam jsme s někým v rozporu.
Opakem této rozličnosti by byla stejnost. Problém není rozdělená země, problém je přehnaný význam, který dáváme svým postojům a pohledům na věc. Nebezpečná není odlišnost názorů, nebezpečné je, pokud na ty, kteří si myslí něco jiného než my, pohlížíme jako na někoho, kdo nemá místo ve společnosti, kterou my považujeme za správnou.
Neochota či neschopnost vnímat odlišnost jako běžnou a přirozenou součást života společenství se týká i těch, kteří se jinak považují za vzor tolerance a sami sebe považují za demokraty. Jenže ono to je spíš tak, že některou odlišnost bereme jako zajímavé, ale hlavně neškodné doplnění našeho způsobu života, které nám nepřekáží a před kterým se můžeme hlavně zavřít do svého vnitřního světa. Ale pak přijde něco, co nás natolik rozhodí, že to chceme smést z povrchu zemského i s jeho nositelem.
Úskalí svobodné společnosti je, že opravdu existují lidé, kteří ji chtějí zničit. A kteří využívají svobodný prostor jen k tomu, aby druhé ovládli.
Popravdě je to spíš tak, že nesneseme, aby lidé jiného názoru měli navrch, aby jich bylo víc. Jsme tolerantní jako vítězové, jako ti, kteří blahosklonně nechají jiné žít s jejich poťouchlými názory. Tento liberální přístup nás přejde, když zjistíme, že se svým pohledem na svět jsme v menšině. To opouštíme jedinou možnou demokratickou cestu – přesvědčování a vlastní příklad. Ta je ale komplikovaná a vyžaduje úsilí i schopnosti. Tak volíme tedy snazší přístup: Ti druzí nám nejsou svými hodnotami rovnocenní. Naší vítězství má být samozřejmé, nikoliv získané v soutěži.
Úskalí svobodné společnosti je, že opravdu existují lidé, kteří ji chtějí zničit. A kteří využívají svobodný prostor jen k tomu, aby druhé ovládli. A pak spadne klec a zavřou se hranice i ústa. Historických příkladů najdete namátkou v jakékoliv dějepisné knize či webu spoustu.
Svobodná společnost ale musí umět toto riziko podstoupit. Daleko větší nebezpečí je, že jakýkoliv ostřejší či vyhraněnější názor bereme jako ohrožení nás samotných. Již delší dobu pozoruji, že nesoupeříme ve veřejném prostoru s tím, co lidé říkají, ale s lidmi samotnými. Vlastní vidění světa vydáváme pak vydáváme za jediný možný přístup. Co s těmi, kteří jej nesdílejí, už neříkáme.
Problém není ani tak rozdělená společnost jako ztráta víry ve vlastní schopnost ty druhé přesvědčit ,ne pozurážet. To skutečné nebezpečí je jinde. Křičíme-li, že naše svoboda je ohrožena, když není, budou nám chybět slova i důvěryhodnost, až opravdu bude. A ona bude.