Představte si obyčejný večer. On chce fotbal, ona se chce podívat na záznam StarDance, který nestihla, syn chce nové superhrdiny ze streamovací služby a pubertální dcera odmítá z principu všechno. Normální lidi se nějak vždycky domluví, že? V mnoha českých obývácích se z výběru pořadu stal test kulturní příslušnosti. Děti se zavřou ve svém pokoji a koukají na "své" pořady na laptopu nebo jedou sociální sítě, a v obýváku sedíte na gauči vy dva. Chcete být spolu, ale každý se chce dívat na něco jiného. A z banální otázky "na co se dnes budeme dívat" se stává nepříjemná debata o tom, jak málo toho vlastně máte společného. A oba začínáte mít pocit, že ten druhý má příšerný vkus.
Česká televize je v tomhle naprosto dokonalá. Je univerzální, pro každého. Má sport, pohádky, archivy, dokumenty, seriály i StarDance. Pořad, který na svém webu představuje jako soutěž plnou tance, emocí a zábavy, s hlasováním, aplikací, zákulisím a velkým sobotním rituálem, je pro část lidí přesně tím, co ještě dokáže posadit k jedné obrazovce babičku, děti, strejdu co přijel na návštěvu, i tetu módní policistku, která v jednom kuse komentuje šaty. Pro někoho jiného (a zdaleka to nemusí být jen děti) je to naleštěná kulisa světa, který připadá uhlazený a falešný, a se kterým nechtějí mít nic společného.
Jeden ovladač vládne všem
Dřív se doma bojovalo o ovladač, dnes se bojuje o to, zda rodina vůbec zůstane večer pohromadě. Máme na výběr z nepřeberného množství zábavy a televize je jen jednou z mnoha obrazovek. Když někdo řekne „pustíme si StarDance“, může mít prostě jen chuť dívat se na hezké věci a na pořad, kde se aspoň chvíli nikdo nehádá. Druhý v tom vidí televizní slaďárnu a národní televizní alternativu diazepamu (nebo náboženství). Když chce někdo fotbal, může se prostě jen chtít podívat na sport, klasicky chléb a hry, nemusí se tím identifikovat s chorými agresívními hráči ani fanoušky. Druhý vidí hlučný mužský svět, sponzory, simulanty, řev na rozhodčího, a navíc nikdo nechápe, proč se v sobotu nebo v neděli večer (to se většinou hraje liga) musí blokovat televize kvůli jednomu člověku. Když někdo pustí film pro pamětníky, může hledat klid, nostalgii a vzpomínky na dětství. Partner vedle něj se sarkastickým nesouhlasem vidí touhu po světě, kdy ještě všechno bylo v pořádku.
Ačkoliv máme doma obrazovek několik (každý minimálně jednu až dvě), televize je pořád ta největší, navíc ji často doma dáváme na centrální místo. Něco jako malý domácí oltář. Kdo má v ruce ovladač, má v ruce klíč k tomu nejdůležitějšímu, co doma je. Jasně, můžete se dívat na svém laptopu, ale musíte ustoupit. Což už nebezpečně zavání konfliktem a pomalým rozkladem, zvláště pokud to doplníte ironickým: „To se fakt chceš dívat na tohle?“ Nebo ještě horší větu: „No to seš přesně ty.“ V ní je všechno. Kritika vkusu, pohrdání, výčitka i odsudek člověka, se kterým sdílíme ložnici, hypotéku, psa nebo děti.
Díváš se na StarDance? Už vím, co jsi zač
To, co sledujete, o vás dokáže říct prakticky všechno. K jaké generaci patříte, v jaké společnosti se pohybujete, vaše vzdělání, humor, vzpomínky, potřebu odpočinku, vztah k tělu, soutěživost, sentiment. Data o divácích a sledovanosti jednotlivých pořadů jsou základní informace, které určují podobu toho, co vůbec bude vznikat. Sociální sítě k tomu přidaly další vrstvu. Naučily nás posuzovat vkus druhých jako signály identity. Už nás ani nezajímá, proč má někdo rád taneční show, fotbal nebo staré české filmy. Stačí pár minut a máme jasno, co je to za člověka. Sleduješ StarDance? Takže ti stačí naleštěný kýč a umělé úsměvy. Koukáš na fotbal? Gratuluju, dvě hodiny sleduješ dvaadvacet milionářů, kteří se honí za míčem, a ještě u toho řveš jako idiot. Baví tě filmy pro pamětníky? Tak to už jsi nejspíš definitivně mentálně zakotvil v minulém století. Z televizního vkusu se stal jednoduchý způsob, jak druhého člověka odepsat, aniž bychom se museli obtěžovat tím, že ho pochopíme. Je to jen další dílek do skládačky, která může působit jako dynamit.
Z výběru toho, na co se doma díváme, se stává špatně skrývaná soutěž o to, kdo má doma největší slovo.
Mediální bubliny nepůsobí jen na veřejné debaty. Lezou do manželství, partnerství, rodinných návštěv a víkendových rituálů. Každý z nás přichází domů s jinými informacemi. Někdo celý den viděl výsměch elitám, pro někoho jsou nejdůležitější věcí na světě cyklopruhy, někoho zajímají reels s dokonalými páry, někoho fotbalové sestřihy a někoho nostalgické klipy. No a večer se tihle lidé posadí vedle sebe a tváří se, že vybírají pořad, který půjde na hlavní obrazovce domácnosti. Z výběru toho, na co se doma díváme, se stává nevyřčená soutěž o to, kdo má doma největší slovo. Přitom by bylo velmi laciné říkat, že za všechno může algoritmus a člověk je nevinná oběť. Sociální sítě nám sice ochotně servírují obsah, který potvrzuje naše názory a předsudky, jenže my sami vyhledáváme lidi, kteří přemýšlejí podobně jako my, smějeme se stejným vtipům a společně pohrdáme tím, co baví ty ostatní. A čím déle v takovém prostředí žijeme, tím snáz zaměňujeme vlastní vkus za měřítko inteligence.
Z očí do očí to chce větší koule
Ve vztazích je to vidět ještě brutálněji než v internetové diskusi. Cizí člověk na síti je prostě hlupák, kterého pošlete do háje a zapomenete na něj. S partnerem to takhle nejde, protože s ním budete za chvíli řešit, kdo koupí rohlíky a kam pojedete na dovolenou. Snaha vidět druhou stranu zjednodušujícím úhlem pohledu může vést k nebezpečné kategorizaci. Ona je sentimentální. On je primitivní. Ona chce emoce. On chce výkon. Ona chce krásu. On chce výsledek. Ona se dojímá. On řve na rozhodčího. V dobrém vztahu se tomu zasmějete. Pokud jste spolu dlouho a řešíte problémy, dávejte si večer obrovský pozor, protože vše, co řeknete, může a bude použito proti vám.
A StarDance pak najednou není nevinný tanec v hezkých šatech, ale argument k obžalobě z naivity. Fotbal není sport, ale důvod k tomu, aby si žena myslela, že vedle ní sedí primitivní buran. Partnerův vkus přestává být jeho soukromou věcí, protože si ho začínáme brát až příliš osobně. Sociální sítě dokážou konflikt neuvěřitelně vyostřit. Kousavý komentář, ostrý status, screenshot pořadu doplněný větou, že národ je ztracen. Umět se vysmát StarDance, fotbalu nebo starému filmu nevyžaduje velkou odvahu. Jenže doma je doma, a obhájit názor z očí do očí vyžaduje více empatie než prostě poslat do háje dalšího otrapu na facebooku. Vy potřebujete doma vědět, co má druhý člověk rád, proč si vybírá zrovna daný pořad. O co by přišel, kdyby se za svůj vkus začal stydět.
Živé vysílání v tomhle nastavuje zvláštní zrcadlo. Pořád nabízí jeden z posledních programových prostorů, kde se mohou potkat lidé, kteří by podle algoritmů byli dávno každý úplně jinde. Někdo se dívá s ironií, někdo s nadhledem, někdo ze zvyku, někdo kvůli rodičům, někdo kvůli sportu, někdo kvůli dětem a někdo jen proto, aby měl na co nadávat. I to je druh společného prostoru. Nedokonalý, protivný, často směšný, ale pořád společný. V době, kdy si každý může sestavit vlastní feed, vlastní zábavu a vlastní morální publikum, působí společný televizní večer skoro neslušně. Nutí nás vyrovnat se s cizí radostí a jiným vkusem. Musíme se najednou domluvit. Až se tedy doma příště pohádáte o StarDance nebo fotbal, zkuste si uvědomit, že ovladač je jen kus plastu. Způsob, jakým s ním zacházíte, může o vašem vztahu vypovědět víc než všechny pořady, které si kdy pustíte.
