„Káva vám usmaží vnitřnosti. Mnoho lidí tvrdí, že je inspiruje, ale všichni vědí, že z nudných lidí jenom udělá ještě nudnější.“ Esej Honoré de Balzaca Radosti a strasti kávy je směsí osobních zkušeností, dobových úvah o účincích kávy a jízlivých postřehů o lidech, kteří od ní očekávají víc než jen pomoc proti ospalosti.
Balzacovým cílem zjevně nebylo napsat text, který by způsobil kávové šílenství. To by začal vůní čerstvě namletých zrn a malým ranním rituálem. Balzac začal vnitřnostmi a nudnými lidmi, přitom měl sám ke kávě vztah, který by se dnes dal výhodně zpeněžit spoluprací s pražírnou. Ale nepřisuzoval jí schopnost probudit v člověku talent ani cílevědomost. Což je nepříjemná zpráva pro všechny, kteří si ještě předtím, než se v kanceláři připojí na mail, dávají třetí šálek v naději, že aspoň pochopí, co se po nich dneska zase bude chtít.
K Mezinárodnímu dni kávy, který připadá na 1. října, je to užitečná připomínka. Než svému oblíbenému životabudiči přičteme všechny nápady, můžeme se zamyslet, jestli některým z nich neměl raději zabránit.
Ještě jednu a začnu
Káva má v pracovním dni zvláštní pravomoc. Dokud není hotová, nemusíme začít.
Nejdřív dosypeme zrna. Dopustíme vodu do nádržky a vysypeme plesnivějící lógr, který v kávovaru zůstal od včerejška. Než stroj pípne, že je hotovo, možná nastartujeme počítač a mrkneme na číslo u doručené pošty, abychom věděli, na co se máme připravit. Pokud je trojmístné, ještě u kávovaru nad vonícím šálkem chvíli vestoje meditujeme a opakujeme si mantru pro tento den.
Ambiciózní jedinci se v office poznají podle pidišálku, který vdechnou na dvou krocích mezi kávovarem a dřezem. Espresso hrnečky na pracovních stolech datových operátorů neuvidíte. Kafáče od čtvrtlitru nahoru nechají mírně vychladnout, protože přece nejsou barbaři a „kafe si umí vychutnat‟. Pak je strategicky umístí u klávesnice tak, aby nemuseli dělat žádné prudké pohyby, a otevřou nejčerstvější zprávu.
Po dalším šálku už máme dost energie vysvětlit všem, kde dělají chybu. Ochota vyslechnout odpověď se bohužel nedostavila.
Balzac popisoval, jak se mu po mimořádně silné kávě myšlenky dávají na pochod jako armáda a papír se pokrývá inkoustem. Člověk mu to skoro závidí. Nám se někdy po kafi rozběhnou hlavně další záložky v prohlížeči. Po půlhodině v incognito režimu sice víme, kolik stojí lepší mlýnek, Jakub z účtárny ale pořád čeká na přehledy.
Na tohle budeme potřebovat kafe
Jakub se nakonec přehledů dočká. Odpoví, že děkuje, ale potřeboval je v jiném formátu. Ten správný posílal minulý týden v příloze mailu, jehož předmět byl „Re: Re: podklady“. V tu chvíli se od vedlejšího stolu ozve: „Jde někdo na kafe?“
Jdeme všichni.
U kávovaru se dá během několika minut probrat, co mělo být náplní hodinové porady. Kdo zase změnil zadání, proč nefunguje systém a jestli se vedení vůbec někdy pokusilo vyplnit vlastní formulář. Najednou máme jasno. Víme, kde je problém, kdo ho způsobil a jak snadno by se dal vyřešit, kdyby se nás někdo zeptal.
Balzac by možná ocenil, jak rychle se nám rozběhly myšlenky. Ocenil by i to, že se žádná nemusí podrobit nepříjemné zkoušce proveditelnosti. Vodu už jsme dopustili, svou část odpovědnosti máme splněnou.
Pak se vrátíme ke stolům. Změníme formát přehledu a pošleme ho Jakubovi.
Všichni vzhůru, nikdo neví
Na poradě má každý kafe před sebou. Vypadá to slibně. Tolik bdělých lidí kolem jednoho stolu přece musí na něco přijít.
První čtvrthodinu si vysvětlujeme, proč jsme se sešli. Druhou zjišťujeme, že k rozhodnutí potřebujeme Petru, která pozvánku nedostala. Někdo navrhne, že jí zavoláme, ale Petra je na jiné poradě. Domluvíme si tedy další termín a do zápisu uvedeme, že jsme téma otevřeli.
Kafe mezitím udělalo, co mohlo. Nikdo neusnul. Za to, že chyběla, Petra vážně nemůže.
Přesto na něj příště zase vsadíme. Koupíme silnější směs nebo zkusíme double espresso. Zadání zůstane stejně nejasné, zato my budeme schopní se mu věnovat s větším nasazením. Případně se o něm pohádat.
Reklama
Po dalším šálku o půlhodinu později už máme dost energie vysvětlit všem, kde dělají chybu. Ochota vyslechnout odpověď se bohužel nedostavila. Balzac tenhle stav znal důvěrně.
Balzac se toho taky nebál
Ani on totiž nebyl ve vztahu ke kávě vzorem uměřenosti, dokázal prý zkonzumovat až 50 šálků denně. Ve své eseji mimo jiné popisuje, jak experimentoval, aby ho káva dokázala ještě víc nakopnout. Když jeden z těchto postupů doporučil příteli, dopadlo to neslavně. Přítel nabyl dojmu, že se otrávil, a šel si lehnout. Zázračný recept na produktivitu měl tedy určité potíže už v devatenáctém století.
Balzac navíc přiznal, že po kávě býval podrážděný a hádavý. Přátelé ho pozorovali, jak „se pře o všechno, a on teprve druhý den uznal, že přestřelil“. Jakub z účtárny by mu mohl vyprávět.
Já si ale svoje ranní lungo nenechám vzít. Mám ho ráda a žádné výročí k tomu nepotřebuju. Jen se budu muset ovládat, až po něm dostanu pocit, že musím někomu nutně něco vysvětlit.
