I já jsem měla jeden čas dva profily. Ne snad proto, že jeden by mi nestačil. Aktivní jsem byla jen na jednom, ale druhý jsem potřebovala prostě pro šmírování. Potřebovala jsem vědět, jestli se můj ex pořád potkává s tou, kvůli které se nám rozpadlo manželství, potřebovala jsem vědět, kdo mu donáší a stahuje synovy fotky, když jsem pravidelné čistky od „nežádoucích přátel“ dělala každý měsíc. Vždycky se objevila nějaká další „krysa“.

Důvodů, proč si lidé zakládají více profilů, je ale nepřeberně. I umělá inteligence jich vyjmenuje několik desítek a ty nejdůležitější a nejbizarnější podle AI jsme dali nakonec do boxu. Teď ale pojďme na skutečné příběhy, ne na super blejskavá storýčka.

Dvě identity, jedno tělo. Ženy jsou víc „fejk“

V jedné ruce držíme kávu, v druhé mobil a v hlavě udržujeme přehled, kdo smí vidět kterou verzi našeho života.
Zatímco dřív se lidé ptali, kolik lidí a kdo nás sleduje, dnes je důležitější, z jakého profilu právě koukáme na svět, respektive kterou verzi nás samých právě ukazujeme. Podle výzkumu z roku 2024 má alespoň dva aktivní účty 63 % uživatelů do 35 let a je překvapivé, že u žen je to dokonce víc než 70 %. „Je to forma sebe-ochrany, ale i zábavy,“ vysvětluje studentka sociální psychologie Hanka Lojdová. „Na jednom profilu budujeme kariéru, na druhém duševní stabilitu. Digitální život se tak dělí na toho, kým jsme, a toho, kým by se nám líbilo být. Mezi těmito dvěma profily často probíhá malá občanská válka ega a reality.“

„Založila jsem si fake účet, abych zjistila, jestli na ni pořád myslí“

Tereze Sodomkové je 34 let a rozchod nezvládla v pohodě. Tedy navenek ano, ale vevnitř měla papiňák. „Napsala jsem mu, že to chápu. A pak jsem si založila jiný profil, abych zjistila, s kým tráví čas,“ říká bez rozpaků.

Nový účet měl ženské jméno a pár náhodných fotek z internetu. „Stačilo lajknout jeho fotku. Okamžitě reagoval. Byla to směs bolesti a vzrušení, jako bych si sama sobě píchla adrenalin.“

K podobnému chování se přiznává poměrně hodně lidí, zvláštní je, že žádný výzkum na toto téma online nenajdete „Tajné sledování bývalých partnerů je návykové. Vede k dopaminovým výkyvům podobným závislostem,“ popisuje Hanka Lojdová. Pro ni je založení si fejkového profilu nemyslitelné. Asi proto, že to studuje...

I Tereza pro Flowee přiznala, že po několika týdnech se její „detektivní“ účet stal posedlostí: „Nešlo o něj, ale o ten pocit kontroly. Cítila jsem se, jako bych zase řídila scénář, který se mi rozpadl.“

Důvody pro vytvoření druhého profilu, které sepsala AI

1. Psychologické a emoční důvody

  • Rozdělení identity: lidé chtějí mít různé verze sebe – například „profesionální já“, „rodičovské já“ a „pravé já“, které ukazují jen úzkému okruhu přátel.
  • Únik od tlaku dokonalosti: druhý účet umožňuje být přirozenější, méně filtrovaný, bez strachu z hodnocení.
  • Sebepozorování: alternativní účet slouží k pozorování reakcí druhých nebo testování, jak lidé reagují na jiný styl prezentace.
  • Zvládání úzkosti a nejistoty: anonymní profil může fungovat jako bezpečný prostor pro ventilaci emocí, které by jinak nevyjádřili.

2. Profesní a strategické důvody

  • Oddělení práce a soukromí: zvlášť u influencerů, marketérů, učitelů, politiků či zdravotníků.
  • Správa komunit nebo značek: mnoho lidí má osobní účet a k tomu pracovní (např. pro projekt, podcast, e-shop nebo fanpage).
  • Analytické účely: „shadow account“ pro sledování trendů, konkurence či vlastního obsahu bez zkreslení algoritmem.

3. Vztahové a sociální důvody

  • Sledování partnera či ex-partnera: tajné účty, které slouží k „tichému dohledu“.
  • Účty pro tajné vztahy či flirt: často anonymní nebo s falešnou identitou.
  • Rodinné tlaky: mladí lidé si dělají „clean“ účet pro rodiče a „real“ účet pro přátele.
  • Tvorba nových komunit: lidé, kteří se cítí nepochopení v reálném životě, si zakládají paralelní účty pro spojení s lidmi podobného smýšlení.

4. Experimentální a kreativní důvody

  • Estetické projekty: např. fotografové, umělci, designéři – oddělují různé vizuální styly.
  • Testování algoritmů a reakcí: různé identity, různé strategie – co funguje lépe.
  • Humor a alter ega: parodické nebo ironické účty (např. „vnitřní kritik“, „můj pes má profil“ apod.).

5. Obranné a bezpečnostní důvody

  • Soukromí a bezpečí: lidé ve veřejných profesích (učitelé, policisté, politici) si vytvářejí alternativní účet bez osobních údajů.
  • Obrana před šikanou nebo stalkery: sekundární účet umožňuje únik či kontrolu informací.
  • Reputace a krize: možnost mít „záložní identitu“, kdyby byl původní profil zablokován nebo napaden.

Na LinkedInu zářím. Na druhém profilu brečím do polštáře

Ale nejen vztahy jsou důvodem k dvojakosti. Petra J., 43 let, je HR manažerka, která na firemním profilu inspiruje ostatní k seberozvoji. Každý její příspěvek má promyšlený vizuál, motivační citát a nechybějí ani trendy hashtagy jako #worklifebalance #stabilita.
Jenže večer, po návratu domů, otevírá Petra jiný účet. Ten je anonymní, ale má poměrně děsivou, byť přesnou přezdívku, kterou nám Petra nechtěla prozradit, protože nechce být vidět. Ale je v ní její věk a něco o vyhoření. Ostatně i anglických profilů s #burnoutgirl najdete dost. Petra ale na svém „skutečném“ profilu píše, že se jí nechce vstávat, že se bojí pondělků a že ztrácí smysl v tom, co dělá. „Na tom druhém profilu jsem poprvé napsala, že mám úzkosti. A paradoxně tam mám víc podpory než od lidí, kteří mě znají osobně,“ říká.

Její příběh není výjimkou. Podle Lojdové lidé, kteří mají více než jeden účet, vykazují vyšší emoční otevřenost i ochotu mluvit o zranitelnosti. „Autenticita pod maskou je nová forma pravdivosti. Když se skrýváme, paradoxně se odhalujeme.“

Ostatně to má co dělat i s hejtery, kteří anonymně řeknou cokoli. Vidíme to u nás nejen nyní, po volbách, ale i ve vztahu k celebritám a hvězdičkám. Někdy ona anonymita internetu děsí, někdy ale, zdá se, pomáhá. Petra přiznává, že její druhý účet jí zachránil nervy i sebevědomí. „Na firemním profilu musím být opora, ale tam můžu být člověk. Kdybych to někde řekla nahlas, znělo by to jako slabost. Na sockách se slabost nenosí.“
Sociální sítě, které měly původně spojovat, se tak mění v jakési více či méně dobré/špatné digitální terapie, jen bez terapeuta.

Bea z Barcelony je sebevědomější než já

Markétě je 41 let a učí španělštinu na gymnáziu. Na Instagramu má decentní fotky z výuky, občas knihu nebo selfie s kávou. Ale pod jiným pseudonymem sdílí fotky pláže, záběry z kaváren, příběhy o životě, který nikdy nežila.

U žen mezi 30 a 45 lety jde často o „fantazijní profily“, u mužů spíše o anonymní diskusní identity nebo tematické účty 

„Když jsem začala, brala jsem to jako experiment,“ prozradila Flowee. „Chtěla jsem zjistit, jaké by to bylo, kdybych byla jiná. Dobrodružná, svobodná, drzá. Bea je vlastně všechno, co jsem nikdy neměla odvahu být.“

Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o útěk od reality. Jenže podle výzkumu michiganské univerzity nazvaném „Alter Ego Online“ podobné „druhé identity“ mohou paradoxně vést k posílení sebevědomí a sebeakceptace. Autoři studie zjistili, že lidé, kteří dlouhodobě spravují alternativní osobnost, často získají schopnost vidět sami sebe jinýma očima. Online alter ego je jako zrcadlo bez stínu. Vidíme, kým bychom mohli být, kdybychom se nebáli.

Markéta alias Bea si dnes ze svého druhého profilu udělala hru. „Když mám špatný den, otevřu Beu. Někdy jí závidím, ale jindy jí děkuju, že mi připomíná, že pořád můžu něco změnit.“
Přiznává, že se díky té „falešné“ identitě paradoxně naučila mít víc ráda tu skutečnou.

„Výzkum zatím nemám, ale v mé doktorandské práci odhaduji, že více než 15 % uživatelů sociálních sítí má vytvořený účet, kde vystupují pod zcela jiným jménem nebo osobností. U žen mezi 30 a 45 lety jde často o „fantazijní profily“, u mužů spíše o anonymní diskusní identity nebo tematické účty (např. hudba, politika, fitness),“ říká Hana Lojdová.
Zatímco Markéta zkoumá, jaké by to bylo být „někým jiným“, jiní se díky druhému účtu schovávají před sebou samými.

Sledoval jsem ji z falešného profilu. Ale nakonec jsem sledoval sám sebe

Ale nemyslete si, že když mužů je méně, nejsou žádní. David (29 let) pracuje jako marketingový analytik. V práci měří konverze a kliky, ale ve vztazích počítá a měří lajky své bývalé.
„Když mě opustila, měl jsem pocit, že mi zmizel kus života. Tak jsem si založil fake profil, abych viděl, s kým se baví,“ říká bez patosu. Zpočátku to prý bylo „nevinné“. Lajknul fotku, proklikal pár stories. „Ale pak jsem se přistihl, že to dělám každé ráno. Věděl jsem, kdy vstává, co jí, kam chodí. Jako bych dál žil s ní, jen bez jejího vědomí.“

Psychoterapeut Petr Konečný k tomu říká: „Stalking přes druhé účty je forma smutku, který se tváří jako kontrola. Člověk si myslí, že situaci zvládá, ale ve skutečnosti jen prodlužuje bolest. Vytváří iluzorní vztah, který se odehrává jednostranně, v hlavě.“

Podle výzkumu The British Psychological Society se u lidí, kteří sledují bývalé partnery anonymně, aktivují centra spojená s odměnou a strachem zároveň. Je to paradoxní neurochemická hra: čím víc sledujeme, tím víc trpíme, ale mozek si na ten vzorec zvykne.

Sociální sítě se staly moderními deníky, jen s tím rozdílem, že tentokrát doufáme, že nás někdo čte.

David nakonec přiznává, že fake profil mu vydržel půl roku. „Jednoho dne jsem se přistihl, že se víc těším na to, až uvidím její reakci, než na vlastní život. To byl moment, kdy jsem ten účet smazal. Ale někdy… někdy mi chybí. Protože jsem tam mohl být upřímný.“

Hanka Lojdová to hodnotí tak, že zatímco ženy používají druhé účty často k vyjádření emocí, muži jimi emoce skrývají. Jenže čím víc se skrýváme, tím víc nás to pohltí.

Více profilů, méně pravdy... Nebo víc svobody?

Tereza už svůj tajný účet nesleduje. „Bylo to jako otevřená rána. Dneska ho nechávám spát. Když se přihlásím, připomíná mi, že jsem přežila,“ říká.
Petra svůj anonymní profil přetavila v blog pro přátele o syndromu vyhoření. „Už se nebojím přiznat, že mě občas všechno bolí. Dřív jsem se bála, že ztratím tvář. Ale ve skutečnosti jsem ji konečně našla.“
Markéta alias Bea se chystá, že své dva světy propojí. „Chci říct lidem, že Bea jsem já. Jen jinak. A že být jiný není lež.“
A David? Ten si svůj falešný účet zrušil. „Ale někdy mám chuť ho zase obnovit. Protože byl upřímnější než ten opravdový.“

Tihle čtyři lidé nejsou výjimkou, ale jen průřezem fenoménu, který výzkumníci nazývají //medium.com/@philosophy.101/split-selves-and-digital-personas-who-are-you-online-vs-in-reality-b226efea9345">digitální rozštěpenost (digital self-splitting). Neexistují žádné výzkumy, které by shrnovaly, kolik uživatelů sociálních sítí tuto digitální rozdvojenost zažívá, ale výzkumy tvrdí, že existuje zcela jistě pocit, že vedle „veřejného já“ existuje ještě druhé, skryté, které se bojí nebo stydí. Druhý profil se tak stává naším podvědomím, prostorem, kde si dovolíme být neuhlazení, přecitlivělí, trapní. Prostě živí.

Zajímavé je, že podle výzkumů většina lidí nepoužívá alternativní účty primárně ke lži, ale k úlevě od tlaku autenticity. Jinými slovy – už nás unavilo být opravdoví pod dohledem.
Internet, který nás měl sjednotit, nás rozložil na více verzí. Ale možná právě tím nám dovolil být celistvější.

Možná proto si lidé zakládají druhé účty, ne proto, že by chtěli lhát, ale protože chtějí říct něco, co ten první profil neunese. Protože někdy je naše „pravé já“ příliš křehké pro veřejný prostor, který odměňuje sebevědomí a lesk.

Sociální sítě se staly moderními deníky, jen s tím rozdílem, že tentokrát doufáme, že nás někdo čte.