Rozhodla jsem se, že nadešel čas. Tedy já jsem už dlouho věděla, že čas nadešel dávno, ale teď už to byla nutnost. Práce přibývaly, aby byl životní standard takový, jaký chci.

A po padesátce už tělo samo od sebe netvrdne, ale spíš měkne jako dobře vyválené těsto. A tvrdne taky, ale to jsou zase klouby a svaly. Prostě nic není tak, jak by mělo. Navíc moje představa, že běhání za tramvají se počítá jako kardio, přestala fungovat. Takže jsem si řekla, že to chce posilovnu a ideálně i trenéra, který mi třeba už konečně můj odpor k posilovnám změní v tu lásku, o níž tak často mluví moje kámošky.

„Když to překonáš, začneš to potřebovat a milovat.“ No, budiž, na tento moment teď budu čekat. Moje naivní já ale netušilo, že tenhle nápad je podobně drahý jako rekonstrukce pětipokojového bytu na Vinohradech. Se dvěma koupelnami. 

Jak to všechno začalo

Celé léto jsem měla poněkud vyšší aktivitu a všimla jsem si, že mi to dělá dobře. Nejen mému stárnoucímu rozkydlému tělu, ale i mé hlavě. A ještě k tomu se mi jako na potvoru začala na mých sociálních sítích všude vynořovat videa, nabádající k tomu, že právě v menopauze je ten nejlepší čas změnit svou postavu, a příspěvky osobních trenérů, kteří jsou sice na dalších deset let vytížení na 129 %, ale zrovinka by si jen a pouze pro vás místečko našli, pokud si pospíšíte a koupíte roční permici.

Ač nejsem blondýna (pardon), podlehla jsem a na jednu takovou reklamu klikla. Telefon zazvonil asi po 30 sekundách. Tam byla příjemná slečna, která mi ihned domluvila konzultaci přímo s majitelem studia, který svými svaly a čáry pomáhá zejména manažerkám a „ženám v mé situaci“. Na cenu jsem se zeptala a byla jsem ujištěna, že měsíční poplatky začínají už od 5800 korun, navíc úvodní konzultace je zcela zdarma a přímo s majitelem. A to mi přišlo fér a fajn. Jenže!

Zlaté činky a diamantové členství

První šok přišel hned při vstupu do této luxusní pražské posilovny. Recepce vypadala jak lobby pětihvězdičkového hotelu, toho moderního, páč nadupané andílky nechme raději v baroku. Jen místo šampaňského nabízeli proteinový shake s příchutí matcha-spirulina-chia. Úsměv slečny na recepci by dokázal rozsvítit půl Žižkova. Hned mě posadila a měla jsem počkat na onoho majitele zvučného jména. Zvučného pro ty, kdo se v branži pohybují a sledují proměny a podobné brikule.

Po konzultaci, která byla skvělá, a ještě se k ní vrátím, se ale hodinu mnou pracně malovaný obrázek rozplynul. Hodinu jsem se snažila přesvědčit můj mozek, že to dám, protože přece se nemůžu tomu mému dítku rozpadnout před očima, protože jeho další knock-out mé osoby na snowboardu už bych asi nepřežila. Tak jsem odpovídala podle pravdy. Navíc to jinak ani neumím.

Po zpovídání se do dotazníku, kdy na sebe prozradíte i to, co nechcete, takže pak máte pocit, že neupsat se je jako vzdát se mateřství, ale přišla studená sprcha. Příjemný majitel mi pouze na obrazovce počítače ukázal cenu členství. A já jsem byla ráda, že už sedím, protože tohle by mě porazilo. Naštěstí jsem seděla na designovém křesílku Eames, protože židle by tu byla příliš obyčejná...

Roční členství a k tomu osobní trenér byli neoddělitelní. Tříměsíční program 100 000 korun, klubové členství skoro polovinu, ale v něm už trenér nebyl, jeho služby začínaly na 1200 za lekci, ale jen pokud si je předplatíte na rok dopředu…

Oči mi lezly z důlků a začala jsem mít pocit, že každý můj michelinský špek je opravdu vyvážen zlatem a že bude asi lepší si ho nechat.

Sto tisíc! V tu chvíli jsem přemýšlela, jestli je v ceně zahrnuté i nové tělo, nebo aspoň voucher na liposukci. Přiznejme si, že za takovou sumu čekáte, že trenér nebude jen koukat, jestli děláte správně plank, ale taky vám vyřídí daňové přiznání, zalije kytky a možná i vyvenčí psa.

Hodina konzultace zdarma, ale s nádechem vydírání

Podtrženo a sečteno: Můj prvotní pocit, že hodina konzultace zdarma bude jako ochutnávka v Lidlu – člověk si vezme, poděkuje a jde domů, byla mylná. Ouha.

Dotazník a otázky, které byly doslova na tělo – na to moje! – jako by připravovaly podklady pro NASA. Měla jsem vědět, co chci, jak se cítím, když se na sebe dívám, jestli to myslím vážně… Při prvním měření na první lekci, na níž jsem měla samo sebou kývnout, bych asi přesně na nanogram věděla, kolik procent mého těla tvoří voda, tuk a kolik by se ve mně schovalo křečků. Pak by následovalo představení vizionářského fitness plánu: kombinace cvičení, wellness procedur a „mentální podpory“, která měla z mého já udělat ženu, co se vejde zpátky do džínů z devadesátek.

Jenže po hodině euforie přišel studený obklad: očekávali, že si hned předplatím STARTOVNÍ balíček za několik desítek tisíc, se čtyřmi tréninky (a oním křečkem v břiše). A když jsem s úsměvem řekla: „Děkuju, já si to ještě rozmyslím, proberu to s účetní a musím se na to vyspat,“ nastalo ticho, ze kterého by zamrzl i proteinový shake.

Díky správně načasovanému úsměvu a příběhům o „klientele z byznysu“ se zdá, že vás trenéři nevedou jen ke dřepu, ale tak trochu i k osvícení. Jenže pak jsem si spočítala, že za tu cenu bych mohla mít osobního trenéra i s osobní masérkou, a kdybych bydlela třeba v Pardubicích, tak ještě menší byt v osobním vlastnictví.

Pohled usměvavého vlastníka se svaly jako Pepek námořník jasně říkal: „Cože, vy nejste ochotná investovat do svého zdraví víc než do nového auta?“ V tu chvíli jsem měla pocit, že mě zapsali na černou listinu: klientka-zrádkyně. (Neřekla jsem mu, že nové auto proběhlo zrovna den předtím taky, ale o tom se ještě rozepíšu.) Odcházela jsem s pocitem, že jestli mě potkají na ulici, možná mě oddělají činkou rovnou na zebře, nebo o tu ledvinu opravdu jedním řezem přijdu.

Normální svět činek existuje

Po tomhle zážitku jsem si řekla, že to zkusím jinde. A ejhle – ono to jde. Najdete posilovny, kde vzduch nevoní luxusní značkou, ale dezinfekcí. Recepční se na vás sice neusmívá jak finalistka Miss, ale zato vám hned ukáže, kam si odložit tenisky. A trenér, v tomto případě trenérka? Místo charismatu hollywoodského superhrdiny má tričko z Decathlonu a neskutečnou trpělivost, když vám podesáté vysvětluje, že tohle se fakt nejmenuje „stroj na lámání žeber“, ale obyčejný leg press.

A teď přijde ta pointa: Lekce u ní stojí 750 korun, a to jsme v Praze, jen o tři kilometry dál. A mimo matičku stověžatou bychom byli asi úplně jinde. A já si říkám, že to už je skoro v kategorii „rozumné“. Ano, pořád je to víc než obědové menu s polívkou, ale aspoň nemusím prodávat ledvinu ani rodinné šperky, abych si mohla dovolit pár dřepů tak, jak se opravdu mají dělat.

Samozřejmě, i tady hraje roli marketing. V těch luxusních fitkách platíte za značku, za atmosféru a za to, že na vedlejším běhacím páse kluše člověk, co má rolexky a účastní se golfových turnajů, nebo někdo, jehož kukuč fakt znáte z médií a titulků bulváru. V těch obyčejnějších posilovnách vedle vás poběží paní Alena z účtárny, která si jen potřebuje protáhnout záda po osmihodinovém sezení. A víte co? Alena je někdy sympatičtější než rolexky.

Snobismus, značky a marketing: fitness jako módní doplněk

A víte, co je na tom všem nejvtipnější? Že v těchto „fitnessech pro vyvolené“ vlastně necvičíte jinak než v normální tělocvičně. Činka je činka, ať na ní svítí nápis Technogym, nebo ji koupil majitel posilovny ve slevě v Makru. Jenže v marketingu platí jednoduché pravidlo: Když něco stojí víc, musí to být lepší.

A tak si lidé kupují členství za sto tisíc ne proto, aby měli pevnější zadek, ale aby ho mohli mít pevnější vedle někoho, kdo vlastní Porsche. Je to podobné jako s kabelkou. Víte, že ta z Pařížské a ta z e-shopu unesou mobil stejně dobře, ale když je na ní logo, získáváte prestiž.

Trenéři v těch dražších centrech mají navíc zvláštní kouzlo. Jejich biceps sice vypadá stejně jako biceps trenéra z menší posilovny, ale díky správně načasovanému úsměvu a příběhům o „klientele z byznysu“ se zdá, že vás nevedou jen ke dřepu, ale tak trochu i k osvícení. Přiznám se, že mě to na chvíli málem zlomilo. Jenže pak jsem si spočítala, že za tu cenu bych mohla mít osobního trenéra i s osobní masérkou, a kdybych bydlela třeba v Pardubicích, tak ještě menší byt v osobním vlastnictví.

Já a posilovny

Upřímně, k posilovnám mám vztah asi jako k zubaři. Vím, že je to potřeba, vím, že z toho nakonec budu mít užitek, ale kdykoliv vstupuju do dveří, potí se mi ruce a chci utéct. Stroje na posilování na mě vždycky působily jako rekvizity ze středověké mučírny: jeden vás připoutá za kotníky a druhý vám utrhne ramena, jen to neumí zakřičet In nomine Patris.

Pokud mě nepotkáte v luxusním fitness centru, kde roční členství stojí víc než dovolená v Karibiku, ale spíš v parku na rohu, jak dělám dřepy vedle popelnic (a možná se o ně i podpírám), nedivte se. Šetřím na důchod.

A když k tomu přidám své ne úplně sportovní sebevědomí, na světě je noční můra. Vcházím do sálu a okamžitě mám pocit, že všichni zvedají třikrát víc než já, což není těžké. Jo, jsem dříč, doma si udělám první poslední a na ženskou mám sílu jako střední zemědělec. Ale prostě to nemám ráda. Nepřitáhnu se ani jednou, kliků deset udělám, ale rozhodně u toho nevypadám jako vyvolená Chucka Norrise. A když vidím, že na mě v koutku čeká běžecký pás, na kterém se snažím působit elegantně, většinou skončím jako člověk, co utíká před rojem včel. A já se tak i cítím.

Ale, a teď přijde velké ALE,  něco se sebou dělat musím. Protože pokud budu dál ignorovat fakt, že moje tělo není nezničitelný obal na duši, skončím jako strhaná permanentní gaučová socha s laptopem na stehnech. A že to za chvíli budou ale stehna! Takže jo, přes veškerý odpor vím, že cvičení je nutnost. Jen to musí být v prostředí, kde mi nehrozí infarkt z ceníku. Upsala jsem se za 750 a příští týden začínám.

Zdravý rozum místo hypotéky na činky

Moje velké pátrání po ideální posilovně mi ukázalo jednoduchou pravdu. Cvičení není o mramorových recepcích, proteinových koktejlech s cenovkou jako víno z Bordeaux ani o trenérovi, který má charizma na prodej. Je to o tom, jestli si dokážu pravidelně protáhnout tělo a nezbláznit se u toho z cenovky.

Takže pokud mě nepotkáte v luxusním fitness centru, kde roční členství stojí víc než dovolená v Karibiku, ale spíš v parku na rohu, jak dělám dřepy vedle popelnic (a možná se o ně i podpírám), nedivte se. Já jen šetřím na důchod.

A kdyby mě někdy opravdu na ulici někdo „oddělal“, bude to nejspíš ne proto, že jsem si nevybrala luxusní balíček, ale proto, že jsem dělala výpady na přechodu pro chodce. Ale aspoň budu vědět, že jsem ušetřila sto tisíc. A to je přece taky forma wellnessu. Protože fyzické s mentálním souvisí. Jo, fakt je, že DPH jsem si prý mohla za wellbeing odepsat! Tak zase někdy!