Kila navíc s sebou mnohdy přinášejí také neblahé zdravotní následky. Podle údajů Světové zdravotnické organizace (WHO) trpí nadváhou každý čtvrtý a obezitou každý jedenáctý obyvatel naší planety. Ani naší kotlině, vzniklé na místě medem a strdím oplývajícím, se obezita nevyhýbá. I naše kuchyně tomu napomáhá.

„Rodiče často omlouvají nadváhu svých dětí s neuvěřitelnou kreativitou. Nejčastější věta, kterou slýchám, je: ,On to vyběhá.' Jenže dítě, které tráví víc času na gauči s tabletem než na hřišti, opravdu nic nevyběhá. Často za tím stojí lenost rodičů, kteří nechtějí čelit konfliktu, nechtějí měnit rodinný jídelníček, a tak raději předstírají, že o nic nejde. Svalí to na geny, školní stres, nebo dokonce na štěstí: ,Máme to v rodině, ale zase – není to fešák?',“ říká pro Flowee nutriční poradkyně Klára Léblová a dodává: „Jedna z nejzajímavějších výmluv, které jsem slyšela, byla: ,On má holt rád život.' To je krásná věta, ale za ní se skrývá pasivita a často i nevědomé posilování závislostního chování. Děti nejsou schopné samy určovat, co je pro ně zdravé. Když jim budete každý den servírovat smažené kuře a coca-colu s tím, že je to jejich oblíbené, nedáváte jim lásku. Dáváte jim jedovatou verzi svobody. A později je budete i vy sami obviňovat z toho, jak vypadají.“

Alarmující čísla potvrzují i aktuální výsledky z Česka. V průzkumu, který proběhl mezi více než 1000 lidmi, přiznává trápení s nadváhou či obezitou téměř čtvrtina dotazovaných. Špatnou zprávou je také to, že se s nadváhou či obezitou potýkají častěji i děti a adolescenti.

O „těžké kosti“ nejde

V mnoha rodinách se stále opakuje ona zaběhnutá věta: „To on má prostě těžké kosti, vždyť takhle vypadá i jeho děda.“ Ono je totiž daleko snazší shodit to na rodové geny, než si přiznat, že dítě jí nepravidelně, málo se hýbe a doma místo večeře u stolu spíš sahá po sladkém jogurtu před obrazovkou.

„Patrik nechce jít ven, pořád sedí u TikToku nebo YouTubu. A když mu nedám chipsy, vzteká se,“ popisuje situaci svého syna, dvanáctiletého Patrika, jeho matka Lucie K. (43 let). Patrik váží přes 70 kilo, nejvíc ho trápí, že se mu ve škole posmívají. „Říkají mi polštář nebo bublina,“ svěřil se při návštěvě nutriční poradny. V současnosti se snaží změnit jídelníček a do života postupně zařazuje více pohybu. „Nejdřív jsem jen přestal pít kolu, pak jsme s tátou začali chodit do parku hrát šachy, pak už trochu popoběhnout. Není to rychlé, ale cítím se líp, plánuji začít běhat víc. Už nechci bejt tlustej.“ Patrika k akci probralo drsné chování jeho spolužáků.

Problém ale nemají jen děti a u dospělých většinou posměšky nezaberou. Vybízí k tomu i hutná česká kuchyně, kterou sice mnoho moderních rodičů doma nevaří, ale obliba omáček a jíškou zahuštěných pokrmů stejně jako sladkostí přetrvává.

„Mnozí rodiče si pletou jídlo s láskou. Když se dítě rozpláče, dají mu sušenku. Když má narozeniny, dort, a když má špatný den, tak hamburger. Vytváří tak emocionální pouto mezi jídlem a útěchou a to je začátek začarovaného kruhu. A když se pak někdo zeptá, proč je dítě obézní, rodiče se rozčílí. ,My ho přece máme rádi takového, jaký je!‘ Jenže sebeláska není totéž co bezbřehé povolení ke všemu,“ varuje Klára Léblová.

Varovná čísla

Je tristní, že v České republice odborníci indikují nadváhu a obezitu v kategorii dospělých cca u 70 % mužů a téměř 60 % žen. U věkové kategorie dětí a adolescentů jde odhadem o 10 % až 20 % jejich populace, s přibývajícím věkem počet obézních ale bohužel rychle narůstá.

Velmi znepokojivé jsou trendy nárůstu obezity, od roku 1990 narostl počet dospělých jedinců s nadváhou nebo obezitou dvakrát a u dětské populace dokonce čtyřikrát. Genetické predispozice nadváhy a obezity se přitom týkají odhadem pouze 5 % obézních dětí. Drtivá většina obézních jedinců si tedy za problémy s nadváhou může víceméně „sama“, zejména v důsledku nevhodných stravovacích návyků a nedostatečné fyzické aktivity.

Přesné statistiky potvrzuje i tato studie Ústavu hygieny a preventivní medicíny, jež obezitu u nás nazývá epidemií. Z ní vyplývá, že prevalence obezity u dospělých v České republice meziročně roste, zejména v regionech s nižší socioekonomickou úrovní. V některých oblastech přesahuje podíl obézních osob až 35 %, což nás řadí mezi evropské „premianty“ v negativním slova smyslu.

Dětská nadváha je vzorec, který se neřeší, protože je pohodlnější říct: Aspoň že jí a není anorektická jako ta Hanička od vedle.

Podle článku z května loňského roku, který shrnuje nejdůležitější zjištění studie, prezentované na Evropském kongresu o obezitě v Benátkách, se Česká republika umístila mezi země s nejvyšším nárůstem dětské obezity ve věkové skupině 5–19 let. Více než 60 % Čechů má nadváhu nebo trpí obezitou, přičemž Česko se řadí na 3. místo v EU spolu s Maďarskem. Obzvlášť znepokojující je fakt, že nadváhou trpí až 70 % českých mužů, u žen je to kolem 50 %.

Co se v mládí (ne)naučíš…

Za stále se zvyšující obezitu našich dětí můžeme i my rodiče. S tím souhlasí i nutriční poradkyně Klára Léblová, která zmiňuje další „poháněče“. „Ještě musím zmínit tu nejvíc zrádnou větu: ,Děti z toho vyrostou.‘ Ne, děti z obezity většinou nevyrostou, pokud je k tomu něco nepřiměje. A nejčastěji to není rodina. Dětská nadváha není fáze, ale je to vzorec. Vzorec, který se neřeší, protože je pohodlnější říct: ,Aspoň že jí a není anorektická jako ta Hanička od vedle.‘ Zatímco ale Hanička chodí na balet, vaše dítě se zadýchá při cestě do druhého patra.“

„V dětském věku souvisí obezita s vážnými zdravotními riziky, která eskalují v dospělosti. Tím může být vysoký krevní tlak, onemocnění srdce, cukrovka 2. typu, poruchy metabolismu, invalidita v důsledku poškození kloubního aparátu apod. Rodiče by měli mít na paměti, že neřešená nadváha vede v dětském věku k nárůstu počtu tukových buněk a snažit se zhubnout až v dospělosti je i díky tomu mnohem náročnější. Kromě zdravotních potíží trpí obézní jedinci navíc i psychickými problémy, hůře komunikují s vrstevníky a mívají problémy s pracovním uplatněním dle svých představ,“ vysvětluje pro Flowee PharmDr. Hana Chudobová.

Tato slova potvrzuje i příběh Evy, čtyřiačtyřicetileté učitelky ze středních Čech. „Celý život jsem bojovala s kily navíc. Po porodu jsem to sváděla na hormony, po rozvodu na stres. A pak mi lékař řekl, že jsem v prediabetickém stavu. To mě zlomilo. Ne kvůli vzhledu, ale protože jsem najednou viděla budoucnost, kterou jsem nechtěla. Nemocnice, prášky, omezení,“ vypráví Eva, která však na základě těchto zjištění změnila životní styl, zhubla přes deset kilo, ale přiznává, že největší proměnou prošla její psychika: „Už nejím, abych zaplnila prázdno. Jím, abych žila.“

Tlusté je nejen tělo, ale i duše

Obezita se netýká jen fyzického těla, ale zasahuje hluboko do duševního zdraví. Podle nové studie National Institute of Health lidé trpící obezitou pociťují častěji úzkost, depresi a společenskou izolaci. Mnozí uvádějí, že právě negativní společenské reakce, ponižující poznámky nebo nevědomé přehlížení mají horší dopad než samotné zdravotní komplikace.

Desetiletý Lukáš si o sobě myslí, že je „králík s bříškem“. Tak mu říká jeho máma. Váží přes 60 kilo a má problém vyjít schody.

Obézní děti i dospělí často zažívají ve školách, zaměstnání i při seznamování odmítnutí, které podvědomě formuje jejich sebevědomí a životní směřování. „Přestala jsem věřit, že mě někdo může přijmout takovou, jaká jsem. Všude jsem slyšela jen rady: zhubni, změň se. Ale nikdo se neptal, proč jsem se tam dostala,“ popisuje Eva.

A bohužel její neveselý příklad následují další stovky dětí. Třeba desetiletý Lukáš si o sobě myslí, že je „králík s bříškem“. Tak mu říká jeho máma. Váží přes 60 kilo a má problém vyjít schody. Na těláku si sedá a odmítá běhat. Učitel tělocviku je zoufalý, ale maminka tvrdí, že je Lukáš „kreativní typ, ne sportovec“. Každý den dostává sladkosti jako odměnu za domácí úkoly. V lednici mají vlastní poličku „jen pro něj“. Když se ho spolužáci zeptali, proč má o tři velikosti větší bundu než ostatní, odpověděl: „Protože mám víc místa pro lásku.“ 

Náklady na léčbu rostou

Zanedbatelné nejsou ani náklady zdravotního systému, které se na léčbu obézní části populace aktuálně v ČR odhadují na 30 mld. Kč ročně. Vzhledem k nepříznivým prognózám se bohužel tyto výdaje budou průběžně značně navyšovat. Je proto nejvyšší čas maximálně motivovat rodiče i školy k prosazování zdravé a přiměřené stravy i pohybových aktivit dětí.

Odpovědnost je tedy na nás, na rodičích. „Vývoj dítěte, včetně jeho váhy, by měl každý odpovědný rodič pečlivě sledovat. Pomocí tabulek pro BMI si může orientačně spočítat, do jaké ‚váhové‘ kategorie jeho potomek spadá, přičemž samozřejmě záleží na věku a pohlaví dítěte, jeho svalové hmotě a na množství tukové tkáně. K běžným stravovacím doporučením patří například nesolit u nejmenších dětí do 1 roku (a velmi omezeně do 3 let), kojit co nejdéle, podstatně omezit konzumaci nezdravých sladkých a tučných potravin i slazených nápojů a hlavně se hýbat. Společné sportovní aktivity, nebo alespoň dlouhé procházky prospějí dětem i jejich rodičům,“ doporučuje pro Flowee Hana Chudobová.

Jenže některé děti mají jiné zkušenosti a žijí v jiném prostředí. Například Tomáš Bašťka (12 let) se ve škole chlubí, že má doma „víc druhů chipsů, než je ve školním bufetu“. A to jsou hned dvě zarážející informace, že? Tomášův tatínek je obchodník s potravinami a často domů nosí zásoby sladkostí z akcí. Večer tráví u počítače s dvoulitrovkou koly. Tomáš říká, že ho nikdy nikdo do ničeho nenutil a rozhodně v ničem neomezoval. Ani jemu rodiče nenastavili žádná pravidla, zato ho ale inspirovali spoustou výmluv, že je ve vývinu, že roste, a hlavně, že „děti přece mají bejt šťastný, ne hladový jako někde v Etiopii“.

A posledním dítětem, které dneska zmíníme, je osmiletá Nela. Ta má pokoj plný plyšáků a obalů od čokolád. (Ano, napadá mě, že i my jsme je jako děti sbírali, ale to proto, že když se k nám z ciziny dostala Milka, bylo to jako státní svátek.) Jenže Nelinčina babička jí každé ráno přinese něco sladkého, „aby měla lepší den“. Nela nikdy nejí ovoce, protože se jí prý „lepí na zuby“. Maminka tvrdí, že Nela má „silnou kostru po dědovi“ a že je z ní taková malá bohyně. Když měla jít poprvé na plavání, rozbrečela se, protože se bála, že se jí děti budou smát. Maminka ji místo podpory odhlásila s tím, že „na bazén je ještě dost času“, a večer jí za odměnu přinesla Kinder vajíčko.

Ruku na srdce, poznáváte v některém z těchto dětských příběhů sami sebe?