fbpx

Jannis Samaras: Jde o to, jaké stopy za sebou necháváme Dalších 4 fotografií v galerii
Jannis Samaras. (zdroj: se svolením Jannise Samarase)

Rozhovor s majitelem Kofoly o životních hodnotách, podnikání a o tom, co má v životě skutečně smysl

Zveřejněno: 19. 2. 2024

Jannis Samaras má dle Forbesu místo v žebříčku sta nejbohatších Čechů, rozhovory ale příliš neposkytuje. Na internetu jich sice několik najdete, je z nich ale zjevné, že Jannisův úspěch není jen o penězích, přestože v nich je měřen. Je o tom, že Jannis zná pravé hodnoty, stojí nohama pevně na zemi, umí analyzovat věci do hloubky a lpí na tradici a vlastních kořenech.

Sešli jsme se na Zbraslavi v showroomu značky Leros, kde jsem s napětím čekala na muže, který má na sociálních sítích jako profilovku šedého vlka. Bude to samotář? Ne, s vlkem jej spojuje spíše přirozenost dobře vybrané smečky, i když soukromí si Jannis Samaras střeží.

Setkala jsem se s příjemným, charismatickým mužem s moravským akcentem, kterého byste při náhodném setkání v lese nebo na ulici, ale nejspíše v sadu rozhodně nepovažovali za jednoho z nejbohatších Čechů. Rozhovor ale odhalil alespoň některé stránky jiného „bohatství“. Toho, které neměříme penězi.

Není podnikání jako podnikání

Šetrné hospodaření, efektivita a lokální produkce. Tato slovní spojení a aktivity charakterizují Jannisův byznys asi nejvíce. Rodinná firma na nápoje se postupně stala jednou z nejsilnějších v Česku, v některých městech dokonce v prodejích trumfla i takový moloch, jakým je Coca-Cola. Dnes si Jannis Samaras a jeho společníci pěstují vlastní byliny, chystají se na jablka a hrušky … Jeho aktivity stále více ukazují, že i – anebo zejména – udržitelná firma může být zisková. Je to o tom mít vize, plnit si sny a měnit je ve skutečnost. Dosáhnout svých cílů a z cesty se poučit tak, aby se všechna snaha zužitkovala v přirozenost.

Rozhovorů s vámi jako s podnikatelem a majitelem značky Kofola je na internetu několik. Jsou jiné – upřímné, spontánní a v konečném důsledku dost obohacující. Vy v nich i zde působíte velmi skromně. Jaká je vaše osobní cesta – odkud a kam směřujete? Zdá se, že by se dala popsat jako návrat ke kořenům. Jak je možné, že jste úplně normální?

Tak to je otázka spíše pro někoho jiného než pro mě, ne? První věc je, že dostat se do téhle pozice, tedy pozice někoho, kdo není „normální“, znamená v podstatě přestat být tím, kým jsem byl. Ztratit kontakt i s lidmi, se kterými jsem vyrůstal, a ztratit kontakt s realitou, ve které jsem žil já i moji kamarádi. A nahradit to čím? Byl jsem prostě kluk z paneláku ze školy Lidových milicí.

Jasně, ale tím pořád jste, jen možnosti máte jiné…

Jasně. Ale představte si, že přijde nějaký namistrovaný borec… Moje materiální možnosti jsou úplně jiné než většiny mých spolužáků, což vás musí zdeformovat, i kdybyste nechtěli. Ale nechat se zdeformovat tak, aby mezi námi byla úplná propast, to bych nechtěl. Za mě to není dobrý výsledek.

Republika se pořád chová k Ostravsku jako ke kraji, který využívá, a nevrací mu tolik, kolik z něho dostává. A vždycky to tak bylo, i za Rakouska-Uherska.

Já si ani nedovedu představit, že bych žil tak, že by ta propast byla nepřekonatelná. Neumím si představit, že bych nechápal problémy mých kamarádů. Můžu se s nimi opít v hospodě, ale že by pro mě přiletěl vrtulník místo toho, abych s nimi šel pěšky domů, to by mi přišlo úplně mimo. To je jedna dimenze.

A ty další?

Druhá je ta, že já vyrostl v paneláku a moji rodiče v malých řeckých vesnicích a pak v děcákách, mamka v Rumunsku a táta tady, ve Velkých Heralticích. A vlastně prarodiče ze strany táty pocházeli z nejrůznějších poměrů, ze strany mamky to byli aspoň statkáři. Tedy ve smyslu, že měli statek…  Ale všichni vyrostli jako sirotci a neměli jsme žádné majetky. Nevím, jestli je to nějaký gen, ale u nikoho to nebylo ani cílem života…

Nikdy nikdo z mé rodiny nechtěl a nepotřeboval žít jako Onasis, jako v pohádce anebo se na jachtě plavit po všech mořích…

Jistě, ale něčeho si musíte užívat…

Jasně, to jo, třeba i těch včel, které chovám. Podle mě to není vůbec o majetku. Můžete si užívat čehokoliv a kdykoli. Ne nadarmo se říká, že nejšťastnější lidé jsou ti spíš míň movití než ti víc movití. To je spíš o nastavení mysli než o nastavení peněženky.

A soukromí se snažíte si chránit…

Ano, dá se to tak říct.

Jak se dá nohama zůstat úplně na zemi, a přitom být majitelem tak úspěšné značky, jako je Kofola? Souvisí to nějak i s vaší podporou start-upů? Tedy projektů, kterým pomáháte vyšvihnout se a uchytit se na trhu?

No, my jsme zatím tolik těch start-upů zase nepodpořili, ale snažíme se nastartovat ten náš „start-up inkubátor“. To, co jsme zatím podpořili, jsou projekty, které s námi nějak ladí. Plní kritéria, že alespoň nějak souvisí s naším byznysem, nebo jsou z regionu, který nám je blízký. To je příklad krnovského startupu Tuselie, který vyrábí zavlažovací nádoby, co šetří vodou. Všechny projekty by nás měly nějak vracet k naší přirozenosti nebo ke kořenům…, je jedno, jak to nazvete.

Ten návrat ke kořenům souvisí hodně s Kofolou? Jste trochu patriot i v tom, kde jste vyrostl. Používáte nářečí, což je pro mě jako Pražačku zvláštní, ale přitom strašně milé… Je váš projev a onen lokální patriotismus sranda?

Ne, to není sranda, to je naprosto seriózní… (smích). Třeba teď poslouchám audioknihu Šikmý kostel. Je to knížka, která určitě stojí za přečtení. Je zasazena do regionu Orlová, Ostrava. Román z přelomu století 19. a 20. století, který popisuje velmi zvláštní místo, šikmý kostel a spolu s tím i horníky a místní život obecně.

m dsc8758 sirka

Jannis Samaras.


Popisuje, jak vznikl kraj tak, jak jej dneska vidíme. Hornictví na Ostravsku vytvořilo to, co známe dnes. Je zde neuvěřitelná směs lidí, kteří přišli na místo za prací. Města nejsou města, ale hornické osady a kraj, který byl, jak se říkalo „černé srdce republiky“, je přesné. Nohavica to popsal dokonale.

Ale development na Ostravsku je už úplně jinde, to už neplatí… Ostrava se strašně zmohla…

Je a není. Podívejte se třeba na Adélu Knapovou, ta teď dělala reportáž z heřmanické haldy, kde ukázala, že ani 35 let po pádu režimu jsme se nedokázali vypořádat s dědictvím jedné haldy, která způsobuje předčasná úmrtí stovek lidí. To není sranda. A republika se pořád chová k Ostravsku jako ke kraji, který využívá, a nevrací mu tolik, kolik z něho dostává. A vždycky to tak bylo, i za Rakouska-Uherska.

Ale to není jen Ostravsko, to je spousta pohraničních oblastí… Musíte také zohlednit to, jak se lidé z těchto oblastí dívají zpětně na Pražáky. Ten vztah je ambivalentní…

Jistě, není tu ale zodpovědnost těch, co nemají, vůči těm, co mají. Já vždycky říkám, že zodpovědnost těch, kteří mají, je, aby byli spokojení ti, co nemají. Zodpovědnost je na těch, kteří mají moc…

Takže ostravský kraj je krásný, já ho mám moc rád. Když si ho představíte bez těch měst a dolů, je to krásný kus přírody. Beskydy, Jeseníky, to je oblast, kde stojí za to žít a snažit se, aby se tam lidem žilo líp.

Takže byste nechtěl žít nikde jinde, ani mimo Českou republiku, tedy Moravu…

Asi ne. Zatím mě to nikdy nenapadlo. Žít ne. I když mám řecké kořeny, které podporuju i v dětech, doma je tady.

Na sociálních sítích vypadáte jako velký pohodář. A to opět i projevem a přirozeností. Sympatizujete se zvířaty – spíš tedy přírodou obecně. Jak to je? I jako profilovku máte vlka – je to proto, že je z vás „šedivý vlk“?

Žádnou filozofii v tom nehledejte. Vlci jsou krásná zvířata. Kdybych se odvážil mít československého vlčáka, tak ho mám, ale to je pes, který vyžaduje hodně práce. Takže mám jen psy, kteří poslouchají majitele i bez velké snahy.

Klíčové je, aby za projekty stáli fajn lidi a aby nám seděla jejich energie. Energie lidí, kteří mají vizi a sen, ale zároveň jsou ochotní stát nohama na zemi.

Vlk je zajímavé zvíře i kvůli vztahům ve smečce. Bez smečky by nebyl kompletní. Je to zvíře, které je divoké a bázlivé, opatrné, ale zároveň kruté. Vlk samotář je spíš výraz vyděděnce.

Evidentně vás zajímá příroda, životní prostředí, kultivace krajiny. Co všechno v tomhle odvětví děláte? Kofola se dost zajímá o zemědělství, suroviny a udržitelnost… Na podzim loňského roku jste začali skupovat jablečné sady. Co je toto za aktivitu, kdo v ní s vámi „jede“ a kam směřujete?

Skupovat sady bych asi nepoužil… zatím jsme koupili jeden sad na Moravě od sadařů, se kterými spolupracujeme dlouho a kteří by ho jinak vyklučili. Řekli jsme, že to zkusíme, a máme i program, jaké produkty s jablíčky dělat... Chceme se to naučit a přinést do oblasti i našeho podnikání jiný pohled. Uvidíme, jestli se nám to podaří.

Takže nyní je Kofola majitelem 57 ha půdy v Nízkém Jeseníku, kde budete pěstovat jablka pro šťávu UGO a cidery. Proč chcete pěstovat vlastní kvalitní suroviny?  A na to ale potřebujete jistě spolupracovat s těmi, kteří to znají již po generace…

Jistě. Zůstal tam původní majitel a k němu se přidal i kolega společník, který měl k této vizi nejblíže. Ten se nyní této práci věnuje na plný úvazek. Dělal už podobnou práci pro UGO, proto má teď i sady a celý byznys na starosti.

Takže je to aktivita Kofoly?

Ano, je to aktivita Kofoly. My potom budeme jablíčka používat ať už pro Freshbary UGO, nebo na vymačkání do paskalizovaných lahviček s čerstvou šťávou anebo jako koncentrát pro nové produkty či cidery. Plus na těch plochách chceme pěstovat byliny. Momentálně mámě jablíčka, hrušky i heřmánek na 5 hektarech. Heřmánek používáme do čajů, nebo extrakty z bylin i do dalších nápojů, včetně Kofoly. Pro bylinkový Rajec využíváme lokální byliny z Rajecké doliny, kde mají místní původ.

Nedávno ale vaše aktivity přesáhly i kontinent. Vloni jste koupili 25procentní podíl v kolumbijské firmě na kávu. Proč to? Je to poměrně daleko na export surovin přes půl světa. A jde spíš o Jannisovy aktivity, nebo o obchodní tah a směřování společnosti?

Ne, je to aktivita firmy. Scházíme se v Showroomu našeho voňavého pilíře – Lerosu. Ten má dva byznysy – čaj a kávu. Čaje vyrábí hlavně bylinné.  A kávy? Té dnes prodáme stovky tun ročně. Zajímalo nás porozumět více samotné surovině. Chtěli jsme vědět,  jak z kávové třešně dostat kávu, kterou chceme prodávat. Co to znamená, kolik je to práce, jaké technologie použít a jak se dá ovlivnit kvalita od technologie až po zpracování.

m straznice leros 147

Jannis Samaras.


Dívali jsme se na různé možnosti v Latinské Americe a zrovna v Kolumbii se naskytla příležitost stát se spoluvlastníky po generace zavedené rodinné firmy. A to nás zaujalo.

Dovoz kávy ale není náročný…?

Ještě jsme nedovezli ani zrno, ani kontejner. Obchod jsme realizovali na přelomu roku, takže až teď se budeme všechno učit…

Pojďme se vrátit ke start-upům. Jde zejména o projekty ekologické a ekonomické? Evidentně rád zkoušíte nové věci a nebojíte se jít do čehokoli, o čem jste přesvědčen, že je dobré, „zelené“ a přínosné pro společnost. Koho tedy chcete podporovat a do jaké míry musí aktivita korespondovat s tím, co dělá Kofola?

Nejtěžší je najít smysluplné start-upy, takové, které mají aspoň nějakou šanci uspět. Obvyklý scénář je, že ze sta je deset projektů životaschopných a dva jsou takové, že zaplatí zbytek neživotaschopných. Chceme aspoň vidět, že podporujeme něco, co má cenu. A pokud projekt ještě souvisí s tím, co děláme, je to paráda. Ale nemusí to být stoprocentní průnik.

Jablíčka a cider s námi souvisely, ale třeba zmíněná Tuselie úplně tak ne. Až teď se ukazuje, kde všude se dají najít synergie. Klíčové je, aby za projekty stáli fajn lidi a aby nám seděla jejich energie. Energie lidí, kteří mají vizi a sen, ale zároveň jsou ochotní stát nohama na zemi. Spousta lidí se vznáší na svých snech, ale nejsou schopni zabrat a vyhodnocovat realitu takovou, jaká je. Pak je i náročné najít průnik. Naše start-upy byly zatím spíše o tom, co k nám přišlo. A i s tím málem máme nyní spoustu práce. Nehledě na to, kolik vlastních projektů máme…

Jak obecně byste hodnotil podnikání v Česku? Vidíte zde nějaký problém? Je pesimismus na místě?

Nejsem rozhodně odborník na start-upovou scénu. Ale myslím, že by byla šance dostat z momentálního rozpoložení, které je v Česku, mnohem víc, kdyby byla lepší vize a exekuce. Tak hodnotím prostředí.

Nikdo neumí vyjmenovat nejbohatší lidi aténské demokracie, ale každý zná Platona, Sokrata, Aristotela, tedy skutečné hodnoty, které přetrvaly věky.

Myslím, že Česko je země perfektní na podnikání. Polohou, bezpečím, nastavením lidí, které je relativně otevřené. Praha je navíc takový melting pot sama o sobě, je zde spousta lidí z ciziny, kteří tu chtějí žít jako ve městě, kde se dobře žije. To není všude a není to obvyklé. K tomu pak přidejme i tradici ve vzdělání a školství. Celkově by se dalo z Česka dostat mnohem víc. Podmínky jsou velmi dobré, ale chybí jasná strategie. Navíc na lokální nebo regionální úrovni, například v inovačních centrech v Jihomoravském kraji nebo na Ostravsku, tam je vše v plenkách, a přitom by se dalo dělat mnohem víc. Měla by u nás být jasnější strategie, jak zapojit vědu a výzkum, vysoké školy, soukromý sektor a státní podporu.

Odkud bychom si mohli vzít příklad?

Já bych to přirovnal k Izraeli. To je dobrý příklad. Z pohledu melting potu jsou na tom ještě o kus líp než Česko. Jezdí tam Židé z celého světa a usídlilo se tam hodně vzdělaných Rusů, což byl start. Ale třeba zase z pohledu bezpečnosti a polohy to pro Izrael nevychází moc dobře. Česko má lepší podmínky než Německo, Rakousko, Polsko, Maďarsko. Mohlo by vytěžit strašně moc.

Takže s názorem, že jsme jen překladiště nebo skladiště Evropy, souhlasíte?

Poloha by tomu odpovídala, jsme v centru. Ale otázka je, jak toho spíše využít než si nechat označení jako hanlivý přívlastek. Je to stejné jako s místem pro krásnou restauraci. Můžete z toho udělat pajzl a čtyřku, anebo opravdu skvělou restauraci, kde budou stát fronty. To už je pak na vás.

Izrael i Česko jsou obě velmi specifické země. Izraeli se ale podařilo něco, co kdyby se u nás podařilo jen z poloviny, byl by to obrovský úspěch a naše ekonomika by vystřelila z krize jako nic. A máme na to potenciál. Dvoumístné procento HDP v Izraeli tvoří inovace.

A to nám tady dost chybí…

Jistě, tam stát inovace masivně podporuje. Vysoké školy, vědecké instituce jsou vyloženě zaměřené na aplikovanou vědu a publikování článků v science a byznys – každý druhý mladý člověk přemýšlí o tom, jak si udělat svůj start-up. A stát se snaží přidanou hodnotu udržet v zemi a přilákat přitom zahraniční investory.

m jannis samaras foto zuzana samara

Jannis Samaras.



My s izraelskými firmami spolupracujeme dlouho. Proto víme, že to není žádná staletá práce, ale vývoj posledních dvaceti let!

Dostal jste se podle Forbesu do žebříčku 100 nejbohatších Čechů. Znamená to pro vás něco? V jednom z rozhovorů jste řekl, že se vám nelíbí, že se úspěch člověka a jeho kvalita hodnotí penězi. Podle čeho byste úspěch člověka hodnotil vy?

Peníze nejsou kritériem pro hodnocení člověka. To přece vůbec ne. Možná i proto, že to tak vždy v historii bylo. Možná, že je to teď horší než ve středověku nebo v Egyptě. Že se lidé hodnotí podle bohatství. Podívejte se, jaké hodnoty skutečně fungují. Nikdo neumí vyjmenovat nejbohatší lidi aténské demokracie, ale každý zná Platona, Sokrata, Aristotela, tedy skutečné hodnoty, které přetrvaly věky. Pak není o ničem filozofovat, protože je jasné, co má tu hodnotu a co ne.

Co by mělo být hodnoceno v žebříčcích… Nejzásadnější kritérium je to, že když se člověk podívá do zrcadla – ať už každé ráno, nebo až před tím, než umře – dokáže říci, jestli je spokojený s tím, jak žil. Jestli za sebou nenechává nějaký dluh, který budou muset splatit jeho potomci, nebo on v dalších životech, nebo v životě své duše. Ať už věříte čemukoli.

Vy v životních hodnotách máte asi dost jasno, že?

V základních hodnotách se snažím mít fakt jasno. Ono to, co nás učila bible, deset přikázání nebo deset smrtelných hříchů, není něco, co by jim vypadlo z hlavy náhodou a najednou. Jsou to hodnoty, kterých si lidé cenili, protože věděli, kam je to dovedlo, když je necenili.

Vidíme, že bohatá impéria se rozpadala, a co je rozvracelo, je právě to, když si necenili skutečných hodnot.

Promítáte tyto hodnoty i do svého podnikání?

Snažíme se. Samozřejmě, že největší kumšt v podnikání je sladit vizi s každodenním životem. To znamená, že víte, kam chcete jít, jaké chcete držet hodnoty, a narážíte... A život vám přináší překážky, které vás stahují někam jinam, tlačí vás uhnout úplně jinam. Děláte kompromisy v hodnotách. Každý si nějak nastaví své meze… Pro mě je nejcennější, že můžu jít večer spát v klidu. To je pro mě víc než jakékoli peníze.

Máte čtyři děti. Váš byznys – děláte to pro ně? Nemyslím, že kdyby šly všechny zcela jinou cestou, budete jim bránit. Svobodomyslnost je vám asi dost vlastní. Jak děti vychováváte a co je pro vás nejdůležitější?

Kofola je rodinná firma, ale kdyby děti řekly, že to nechtějí dělat, nevadí mi to. Mám naopak vizi, že firma nemá svazovat rodinu, ale naopak dát dětem možnosti nezničit v nich pocit touhy, urgence, potřeby. Protože to je i největší riziko, když děcka vyrůstají v relativním přebytku.

Unavenej nejsem z práce, ale pocit vyhoření znám. Jednu dobu jsem ho měl, když se mi naplnily všechny materiální cíle. Měl jsem pocit, že nemám o co bojovat a nemám proč to dělat.

Nejstaršímu synovi je 26 a ten dělá právě ty zmíněné cidery, má u nás svůj byznys. S kolegou a kamarádem si to postavili sami a jednou za měsíc máme společně poradu. My jim řekneme, co bychom dělali jinak. Takže nejstarší syn si už jede po svém. Ostatní mají ještě čas.

A co vy? Pečujete o sebe nějak? Mám tím na mysli nějaké speciální rozmazlování, koníčky, sport?

Chcete seznam?

Ne, návod… Inspiraci!

Jsem dalek od toho, abych dával návody. Ale myslím, že dost úspěšně spoustu věcí prokrastinuju. A potřebuju mít motivaci pro sebedisciplinu. Takže celý život dělám to, abych si vystavěl nad sebou bič sebediscipliny… Trochu sportuju, trochu běhám, plavu, zkoušel jsem jiu-jitsu, ale ještě teď mě bolí rameno a mám už dva měsíce přestávku. Nevím, jestli se k tomu vrátím…

Jakékoli vytahování sebe sama z komfortu do diskomfortu je dobré pro tělo i pro duši… To je jedno, jestli ve fyzické nebo duševní rovině. Někdy je dobré se i duševně dostat do diskomfortu.

A umíte si vyčistit hlavu? Jde to?

Jo, jde to. I když někdy na tom musím pracovat. Pak si řeknu, že budu řešit jen to, co je TEĎ přede mnou, a ne to, co tu bude za půl roku. Protože až to bude za půl roku přede mnou, bude to vypadat úplně jinak než teď. Ale zároveň je dobré být připraven, a ne být překvapen. Proto se snažím hledat to místo mezi tím, kdy si už mozek tvoří nesmyslnou konstrukci rizik a kdy je zde skutečné reálné riziko, které je potřeba nějak vyhodnotit a říci si, co s ním. Ale to cítíte, protože pak se už cyklíte a rozvíjíte myšlenky. Většinou není potřeba dlouhých analýz, ale je třeba jít do hloubky a situaci dobře vyhodnotit.

Takže tak se sebedisciplinuju a udržuju. A pak máte čistou hlavu. Musíte se zabývat tím, co je teď a tady, než tím, co by bylo, kdyby bylo, možná.

Je to síla přítomného okamžiku…

Je to tak. Všechny filozofické a náboženské texty o tom mluví a my furt ne a ne to přijmout.

Co ty včelky, ty vám také pomáhají?

Taky, taky. Je to jeden z koníčků. Já už mám spíš problém do Beskyd za včelkami jezdit, protože vždycky, když tam jedu, mám problém odjet. Pokud bych mohl zůstat, tak bych tam už zůstal.

Nikdy vám nehrozilo, že byste se z byznysu zbláznil…?

To ne, mě to baví, a hlavně mám dobré lidi kolem sebe. Dobrou partu. Unavenej nejsem z práce, ale pocit vyhoření znám. Jednu dobu jsem ho měl, když se mi naplnily všechny materiální cíle… měl jsem pocit, že nemám o co bojovat a nemám proč to dělat…

Jannis Samaras (22. 11. 1971)

Úspěšný český podnikatel s řeckými kořeny, šéf a majoritní majitel společnosti Kofola ČeskoSlovensko. Od dvaceti let pomáhal svému otci v rodinné firmě Santa Nápoje, která se zabývala výrobou nealko nápojů. Dnes je majitelem a CEO celé skupiny firem, které spadají pod Kofolu. Je držitelem prestižního ocenění EY Podnikatel roku za rok 2011. Podporuje start-up projekty a všechno, co má smysl.

Ale jak jste si ty materiální cíle stanovil?

Nijak, já jsem si je nestanovil. Byli jsme úspěšní, čuchli jsme si k červeným kobercům, ale záhy jsme uviděli, že tam nic není… a červené koberce nechceme. Je to příjemné, trochu, třeba, v některých aspektech... Někomu je strašně nepříjemné nasoukat se třeba do smokingu… Teď jsem ho měl po letech na sobě z recese, ale byl jsem bez ponožek a naboso…

Vaše firma má dnes miliardové obraty, takže je jasné, že se o materiální budoucnost své rodiny bát asi nemusíte. To je super. Ale jako od takto dobře situovaného člověka bych čekala, že přijedete luxusním fárem, budete žít v luxusní vile s bazénem, a když pojedete na lyže, rozvinou před vámi červený koberec. Samozřejmě přeháním. Jenže to tak není. Jak to?

No to by byla tragédie. Ale to mi nehrozí.

Co plánujete obchodně v nejbližších měsících, na co se musíte nebo chcete nejvíce zaměřit? Jaké máte sny, plány a představy?

Máme nějaké vize, kam se chceme jako firma posunout dál, po té cestě, po které jdeme. A zaštítit to na více frontách a dotahovat naše snahy do efektivní realizace, aby se z nich stal denní chleba. Způsob fungování byznysu je takový a není to model, který pořád vyvíjíte a mutujete ho, aby byl funkční. Chceme, aby byl opravdu funkční i v životě.

A kde se vám to daří nejblíže vaší vizi?

Třeba v obalech. Obaly budou do roku 2030 ekologické se vším všudy. Nápojářský a pivařský byznys je z pohledu obalů ekologický asi nejvíc, více než cokoli jiného v potravinách. Ať už sklo, které je vratné, nebo PETka či plechovka, která se díky zálohovým systémům zrecykluje a znovuzpracuje.

Pak chceme více dotáhnout zdroje bylin a surovin. Ne, že někde máme 60, 80 hektarů sadů, ale umíme většinu surovin kontrolovat, řídit dopady jejich pěstování na životní prostředí. Chceme, aby to bylo prospěšné.

Takže jsme zpátky u udržitelnosti…

Udržitelné je blbé slovo. Ale dobré je hodnotit podle toho, jak žijete. Co za sebou necháváte a naopak nenecháváte. A to jak ve formě exkrementů, tak ve formě vztahů vůči lidem. Protože to není jen vůči lidem, ale i přírodě. Příroda nepotřebuje chránit, ona si s námi poradí raz dva. A bez nás úplně. My chráníme sami sebe tím, že si nezničíme životní prostředí, a udržíme ho v takovém stavu, abychom v něm byli schopni přežít. Když nepřežijeme, vše si vezme příroda zpátky a už za dvě stě let po nás neštěkne ani pes.

A to je to kritérium. Podívejte se na lidi, kteří přežili věky. Dokázal to jen ten, kdo měl nějaké hodnoty a vize a snažil se je naplnit. Jde o to, jaké stopy za sebou necháte. Vše se vším souvisí.

To je důstojný konec rozhovoru. Moc děkuju.

Související…

Každá krize je nástrojem transformace, říká funkční lékař Jan Vojáček
Irena Nováková

foto: se svolením Jannise Samarase, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...