Jak se srovnat s těžkou ranou osudu a nemocí? 27 letý Matěj Balga objel svět a teď o tom vydal knížku. A je to bestseller.

Přečteno 2705x

Tátu Matěje Balgy, cestovatele, dobrodruha a úleťáka v jedné osobě, znám asi sto let. Když mi kdysi kartářka vyhádala, že se kolem mě bude někdy motat vdovec, mluvila nejspíš o něm. Občas jsme se potkali pracovně, sem tam v některém z hodonínských obchodů u regálu s pečivem. Pak jsme si začali psát. Stala jsem se pro něj tak trochu vrbou v nejtěžších chvílích jeho života, když mu zemřela milovaná žena Petra.

Související…

Vojtěch Žák: Lednička na řídítkách aneb cestování v holandském styluZkoušel jsem najít světlou stránku života. Ale z té záře mě rozbolely oči.Tereza Hanusová: Svět na vás čeká - ukažte mu svůj potenciál

Zůstal tady sám na malou dcerku a dva syny. Každý z nich se pak s těžkou ranou osudu srovnával po svém. Někdo zoufale plakal po nocích, jiný se uzavřel do sebe. On začal dělat extrémní sporty, běhat kilometry kolem řeky Moravy bosky ve sněhu. Jeho nejstarší syn Matěj šel ale v melancholii ještě dál. Za 15 stovek koupil v bazaru staré kolo a dva měsíce se na něm sám toulal kolem Černého moře.

Pálení mostů

O čtyři roky později zopakoval svůj cyklistický úlet znovu. Impuls? Rozchod s „osudovou“ láskou. Tentokrát se ale domů vrátil až za tři roky. „Měl jsem pocit, že už tu pro mě nic nezůstalo. Musel jsem pryč. Tak jsem si koupil za 4 tisíce v zastavárně kolo, do týdne ukončil inženýrské studium robotiky na ČVUT v Praze, odhlásil se z kolejí, zrušil živnosťák a rozprodal všechny věci. Zbyla mi jen kytara, oblek a housle, které jsem odvezl k babičce do Hodonína,“ vzpomíná Matěj Balga, jak rychle se rozhodl spálit mosty. Na kole, na kterém teď lítá po Praze, kde žije, pak objel celý svět. 25 tisíc kilometrů, pořád dál, na východ.

A Vlastně ani nevěděl, jestli se chce ještě někdy vůbec vrátit domů. Když v polovině října 2014 poprvé šlápl do pedálů, aby se 140 eury a 50 dolary v kapse dojel po Hedvábné stezce do Číny a Jižní Koreje, vzdálené přes 10 tisíc kilometrů, bylo pošmourno. Ani jeho kamarádi nevěřili, že ho ještě někdy v životě vůbec uvidí. Řekli mu to ale až po návratu z bláznivé cesty, když šli hned další den na burčák do vinohradů kolem Mutěnic.

Myslel jsem si, že tohle romantické gesto té holce ukáže, že jsem to ještě nezahodil.

Portugalský výraz Suadade, což je i název knihy, kterou o své cestě Matěj před pár dny dokončil, asi přesně vystihoval Matějovo rozpoložení, když poprvé šlápl do pedálů. Vydal se směr Korea, kde ONA tehdy byla. Suadade je totiž jakýsi zvláštní druh stesku. „Myslel jsem si, že tohle romantické gesto té holce ukáže, že jsem to ještě nezahodil. Už jsme se ale nepotkali,“ vypráví Matěj Balga. Přesto se z cesty, kdy si xkrát sáhl fyzicky i psychicky na dno, byl bezdomovcem a šlo mu i o život, vrátil smířený. Sám se sebou, s nemocí, kterou mu před odjezdem lékaři diagnostikovali. I s tím, že na lásku musí být zkrátka dva.

Rodina Balgů se ale mezitím rozrostla o malou Matějovu sestřičku. Zatímco on se totiž srovnával s těžkou ranou osudu sám někde na kajaku v Amazonii a brázdil na ohrkaném kole Kolumbii, Írán, Čínu a Spojené státy, aby zapomněl, jeho táta založil rodinu novou. Oba ale začali konečně zase žít… 

matej

Byla ta touha jet a nebýt tam, kde na člověka všechno padá, silnější než riziko takové cesty?

Ano.  V ten moment jsem vůbec nepřemýšlel, co se mnou bude. Ale nemohl jsem tu zůstat. Chtěl jsem jen jet a na nic nemyslet. Při odjezdu měli všichni pocit, že tam jedu umřít. A já si nebyl jistý, jestli to opravdu není správný pocit. Prostě jsem jim všem řekl, že to teď musím udělat. Kdybych zůstal, byl bych nešťastný.

Jak jste se na takovou cestu vybavil?

Měl jsem v kapse pár euro a pár dolarů, se kterými jsem chtěl vystačit do konce roku. S sebou stan a teplý spacák, jel jsem na zimu. Notebook a starý telefon, takový křáp, který nešel ani nabíjet a na pohotovostním režimu vydržel 10 minut.

Spal jste celou dobu ve stanu? I v zimě?

Celý první půlrok, s jedinou výjimkou – v Lublani. Až v Číně jsem měl pak nějaké peníze, takže jsem spával v hostelech. První měsíc jsem dorazil do Itálie, kde jsem za byt a stravu 4 týdny pracoval, vyráběl jsem olivový olej. Předtím mi diagnostikovali Crohnovu chorobu, což je nevyléčitelný zánět střeva. Měl jsem kvůli tomu problém vůbec dělat školu. Tady jsem byl za měsíc bez příznaků, paradoxně jsem byl na té cestě ve větší psychické pohodě, celé tři roky jsem neměl léky.

Na cestu do Austrálie nebo Bali jsem neměl dost peněz, zpátky se mi nechtělo, tak jsem letěl na Aljašku.

V Itálii jsem dostal 100 euro a za 55 si koupil lístek na loď do Albánie. Než napadl sníh, byl jsem v srdci Turecka, Nový rok jsem trávil v Ankaře. Zima byla tuhá, byl jsem v mínus 14 stupních ve stanu, nedalo se jet. Tak jsem si koupil lístek na vlak do Íránu a jezdil na kole po poušti, než se dalo přes Pamír projet do Číny.

Tam jste zůstal?

Ne. To už jsem se blížil k té Koreji. Mezitím ta moje bývalá holka odjela. Já si pak v Číně chtěl vydělat na to, abych se mohl dostat zpátky. Dělal jsem dělníka na stavbě, barmana, pak jsem se dostal k tvorbě webových stránek a elektronice, vlastně jako pak všude, v každém státě. Jenže mě vyhmátlo imigrační a musel jsem se pakovat. Na cestu do Austrálie nebo Bali jsem neměl dost peněz, zpátky se mi nechtělo, tak jsem letěl na Aljašku. Další 1,5 roku jsem byl po Americe. Z Aljašky do San Franciska, tam jsem byl 3 týdny bezdomovec, zpátky do Kanady pracovat, půl roku jsem zůstal ve Vancouveru.

Jak jste se stal bezdomovcem? Nebylo jednodušší zkontaktovat v USA třeba nějaký krajanský spolek a požádat o pomoc?

To není můj styl, říkal jsem si, že to je můj průšvih a musím se z toho dostat sám. A že až si vydělám peníze, poletím domů. Že to bezdomovectví už nechci nikdy zažít.

Byla to beznaděj?

Hrozná. Tím, že se mi pokazilo kolo a já nemohl najednou dál. Nesvoboda. Navíc v té době, kdy moji spolužáci promovali na inženýry, já ležel v zaplivané bezdomovecké ubytovně v San Francisku a fakt nevěděl, co se mnou bude. Vlastně několikrát jsem si v průběhu těch tří let řekl, že vydělám na cestu domů a pojedu zpátky. Pak se vždycky něco stalo. Deus ex machina.

Byl jsem půl roku v Kolumbii, odtud do And a splavil jsem Amazonku až do Brazílie. No a pak jsem začal být konečně unavený.

 

Třeba tehdy mi volal kámoš z Kanady, že má pro mě práci v oboru a to mě psychicky nakoplo. Vydělal jsem mytím nádobí trochu peněz, opravil rychle kolo a odjel do Kanady. Pak jsem peněz měl dost, tak jsem si řekl, že pojedu do tropů. A odletěl do Mexika a Panamy, kde ale končí silnice. Koupil jsem si tedy člun a pádloval z Panamy do Kolumbie. Jenže jsem se převrhl.

Přišel jste o všechny věci, nebo se podařilo něco zachránit? Aspoň doklady?

Kromě toho kola, které jsem měl na tom člunu přivázané, a taky pasu, který jsem zachytil na poslední chvíli, jsem přišel o všecko. Notebook, telefon, foťák, mapy, peníze, fotky, oblečení, neměl jsem nic. Tam to se mnou vypadalo hodně špatně. Ztroskotal jsem na pustém ostrově, kde jsem se škaredě zranil o útes. Zachraňovali mě domorodci. Pak jsem byl půl roku v Kolumbii, odtud do And a splavil jsem Amazonku až do Brazílie. No a pak jsem začal být konečně unavený, takže jsem odletěl do Afriky, přejel Saharu a přes Španělsko už to byl kousek domů.

matej2

Kde jste se zbavil toho kola? To je přece doživotní „kámoš“?

Nezbavil, to mám pořád doma. Na druhou stranu, já se snažím na věcech nelpět, to člověka omezuje. Kdyby se našel někdo, kdo to vydraží za 100 tisíc, tak si klidně koupím nové.

Vy fakt vůbec nemáte strach?

Není z čeho. Je pravda, že na severu Ukrajiny to bylo nepříjemné, jedete tři dny lesem a nikoho nepotkáte. Ale postupně jsem si zvykl. Když jsem pak loni v lednu projížděl amazonským pralesem, tak tam nebyl vůbec nikdo a už mi to ani nepřišlo.

O Kolumbii se říká, že je to jedna z nejnebezpečnějších zemí světa. Čím jste se tam živil?

Hned první den jsem oběhl pár hostelů a v jednom se upíchl jako recepční. Pak jsem jim vytvořil rezervační program na počítači, oni ho ode mě koupili a já s ním pak obíhal Medellín a prodával ho dál.

Kde jsou podle vás nejsrdečnější lidé na světě? Kam se chcete vrátit?

Nikam, očekávání je jiné než realita. Nejsrdečnější lidé? V Íránu. Čím je země chudší a nesvobodnější, tím jsou tam lidé lepší. Hodně se mi líbilo v Kolumbii, Medellínu se přezdívá Město věčného jara a je to pravda. Je tam teplo, večer sprchne, vyčistí se vzduch. Taky jsou tam hezké holky.

Tam se asi zapomíná na zlomené srdce jednoduše…

Ano. A lidi jsou tam strašně veselí a šťastní, to se mně líbilo úplně nejvíc. Jdete koupit chleba a jednají s vámi jako se starým známým, to je super. My jsme studení čumáci. Nelíbilo se mi v Americe. Několikrát se mi stalo, že mě málem smetli těmi velkými auty do škarpy a pak na mě řvali: Kup si auto, blbečku! Ale nechci generalizovat, třeba je to jen moje zkušenost.

Co byl ten impuls, že jste se rozhodl vrátit?

Zjistil jsem, že Země je kulatá... Jel jsem pořád na východ a najednou jsem byl zase doma.

Bylo jednoduché přijet zpátky do Prahy?

Ani ne, neměl jsem skoro žádné peníze, nevěděl, kde budu bydlet.

Jak žijete teď?

Pomaličku. Na letní slunovrat jsem dopsal knížku, není to úplně cestopis, hodně pracuji i s metaforami i obrazy. Mám home office, živím se jako programátor. Chci si teď našetřit do třiceti nějaké peníze. Ten oblek a kytaru už mám ale zase doma. Ale ještě furt se mi všecko vleze na kolo. Každé dva měsíce sbalím věci do igelitek a zmizím zase o kousek dál.

matej3

Knížka Suadade aneb Na kole a na kajaku kolem světa vyjde v září. Bude i nějaká šňůra s besedami?

Ano, s nakladatelstvím Albatros, které mi vydání knihy nabídlo, to plánujeme. Určitě bude Praha, Brno, Olomouc a taky Hodonín, odkud pocházím. Křest bude v pražském Světozoru 20. září.

Na co do konce života nezapomenete?

Na to, jak jsem na ostrově u Panamy ležel v houpací síti a v noci přišel najednou příliv. Pode mnou moře a na nebi hvězdy.

Jak vás tyhle zážitky změnily?

To je pravda. Většina věcí, které lidi řeší, mi přijdou malicherné. Stal se ze mě skoro až flegmatik, nad spoustou věcí mávnu rukou.

Není to šílený pocit, když se musíte spolehnout jen sám na sebe?

Naopak. Je dobré vědět, že se na sebe můžete spolehnout. Není nic, co člověka může objektivně zastavit, všechno je v hlavě. A dalo mi to spoustu přátel po celém světě, což je super věc. Došel jsem k tomu, že žádná cesta na nic ultimativně neodpoví. Ale uvědomil jsem si, že takhle ten život prostě plyne. Že jsou nemoci, které se nedají léčit, věci, které člověk nemůže změnit. Ale že může změnit způsob, jak se na věci bude dívat. A tomu ta cesta pomohla. Díky ní můžu žít zase normálně. Teprve teď, s dokončením té knihy, je to pro mě konečně všechno uzavřené…

Hana Raiskubová

Hana Raiskubová

Novinářka, píáristka i tisková mluvčí pro firmy působící v sociální oblasti. Učitelka angličtiny a tělocviku, lektorka komunikace.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.