Stručná a podivná historie nejrozšířenějšího sportu na světě v největší zemi na světě

Přečteno 1030x

Fotbal je jednoduchý sport pro jednoduché lidi, nabízí se parafráze slavného výroku jazzmana Counta Basieho, který to prohlásil o rock'n'rollu. Proto jsou relativně čitelné i emoce, jež jej ovládají. A nenabízejí vždycky hezký obrázek, zvlášť když nahlédneme do zákulisí.

Vladimir Putin měl to čtvrteční dopoledne napilno jako málokdy. Nasedl na letadlo a spěchal  do Ženevy, aby stihl svých patnáct minut slávy. Psal se druhý prosinec roku 2010 a šéf mezinárodní fotbalové federace FIFA Sepp Blatter právě ze Ženevy světu oznámil, že Rusko bude pořádat světový šampionát. Ten, jehož zápasy od minulého týdne po světě sledují na dvě miliardy lidí.

Související…

Jak vývoj nakopl kopačák: Od prasečího měchýře po Telstar 18Španělský ekonom dokázal, že penaltový rozstřel není fér Sedm rad, jak si pořádně užít fotbal i u televize

Pro běžného fotbalového fanouška ten moment symbolizuje sešup vrchnosti jejich sportu do sféry otevřené, prakticky ničím nezastírané korupce. Pro Rusy to ovšem kromě důvodu k troše nezbytného prezidentského naparování znamenalo vyvrcholení jejich komplikovaného vztahu k té podivné hře, která přišla jako všechny moderní novoty (třeba křesťanství nebo příbor) ze Západu. To jí také určilo podobný osud: od povýšeného přehlížení až po snahu Západ i v tomto případě dohonit.

Berija si oblíbil klub Dynamo Moskva, jenž fungoval pod patronátem tajné policie NKVD. A později osobně pod Berijovým.

Právě vztahu Rusů k fotbalu od carských dob po dnešek se věnuje sbírka německých esejů Russkij Futbol. Svědkové prvního veřejného utkání v Petrohradu (kde jinde) v roce 1893 popsali, jak se diváci „smáli, když viděli, jak se blátem brodí hráči v původně belostném oblečení“, píše se v recenzi knihy v deníku Financial Times.

Levná zábava

Fotbalu trvalo dlouho, než se prokousal superrozlehlým ruským venkovem. Leckde prakticky neexistuje dodnes. Když se však začali ve 30. letech kvůli nucené industrializaci v ruských městech sjíždět zchudlí zemědělci (z nichž někteří ještě pamatovali nevolnictví), fotbal se jim stal vítanou levnou zábavou a emocionálním ventilem najednou.

Kouzlu fotbalu podlehl i obávaný ministr vnitra Lavrentij Berija. A dopadlo to jako vždycky. Berija si oblíbil klub Dynamo Moskva, jenž fungoval pod patronátem tajné policie NKVD (a později osobně Berijovým) a hrával vypjatá derby s místním rivalem Spartakem Moskva. Posledně jmenovaný klub vedl proslulý renesanční sportovec Nikolaj Starostin, prvotřídní hokejista i fotbalista. Měl ovšem smůlu. Jako hráč se jednou s Berijou potkal na hřišti a uštědřil pozdějšímu druhému nejmocnějšímu muži SSSR „ponižující porážku“.

 Sport se stal jedním z nejexponovanějších způsobů, jimiž si Rusové dokazují výjimečnost vlastních schopností.

Berija neodpouštěl a  rozhodně nezapomínal. Když v roce 1939 vyhrál Starostinův Spartak před Berijovým Dynamem sovětskou ligu i pohár, Berija se dopálil a nechal Starostina zavřít. Kvůli jeho obrovské popularitě mu však nechal napařit „jen“ deset let v gulagu (odkud ho několikrát dostal Stalinův syn Vasilij, aby se to nepletlo). Starostin nakonec Beriju přežil o více než 40 let.

Prostředek vlastenectví

Kniha nezapře svůj původ. Zvláštní kapitolu věnuje německo-ruským vztahům fotbalovým. Ani to není veselé čtení. Slavný fotbalista „Kaiser Franz“ Beckenbauer, jeden ze dvou lidí, kteří získali titul mistra světa v pozici hráče i trenéra, se stal ochotnou loutkou ruského plynařského kolosu Gazprom. Vzal na sebe dres ambasadora německé firmy „Ruská plynárenská společnost“, již Gazprom vlastnil, a pomohl vytvořit jeden z diplomatických kanálů mezi Kremlem a světovou fotbalovou federací FIFA. Přispěl tak k ruskému vítězství v boji o pořadatelství letošního mistrovství. Po von Ribbentroppovi Beckenbauer? Kdo by to řekl.

Pro Kreml to bylo obrovsky důležité. Když se Putinovi nepodařilo prosadit to, co historik Diethelm Blecking nazývá „druhou modernizací Ruska“ (po Stalinově industrializaci), zůstal sport jedním z nejexponovanějších způsobů, jimiž si Rusové dokazují výjimečnost vlastních schopností. V tom se neliší od jiných národů. Rusové jen mají výběr takových příležitostí k vlastenčení omezenější než, řekněme, na západě Evropy.

Takže ve sporu o to, nakolik umí jednoduchý fotbal vysvětlovat složitý svět, přinejmenším v Rusku stále platí: ta hra umí být krásná, dokud nenahlédnete do jejího zákulisí.

foto: Profimedia, zdroj: Finacial Times

Daniel Deyl

Daniel Deyl (redaktor týdeníku Euro)

Od roku 1994 pomáhá dostat česká média do červených čísel. Po většinu času cynický skeptik; ve zbývajícím čase si hraje na Phila Marlowa.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.