fbpx

Mobily ničí mozky, tvrdí australský profesor. Proč je tedy dáváme dětem? 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

Výzkumy neurologů ukazují, že nás takzvané chytré telefony dělají čím dál hloupějšími, asociálními, zapomnětlivějšími a náchylnějšími k závislosti, nespavosti a depresi

Zveřejněno: 25. 9. 2021

Nedávné zákazy mobilních telefonů ve viktoriánských australských státních školách rozzlobily děti i rodiče, přestože 80 % Australanů tento zákaz podporuje. V Austrálii zakazují chytré telefony i v soukromých školách. Také tam se čekají hlasité protesty. Rodiče z celé Austrálie utrácejí stovky dolarů, aby své děti vybavili chytrými telefony a tablety, a to už na základní škole. Mnozí doufají, že tato zařízení pomůžou jejich dítěti, aby se naučilo být technologicky zdatné, aby rozvíjelo své tvůrčí dovednosti a v neposlední řadě, aby jim asistovaly při učení. Vědci však tvrdí, že chytré telefony působí obráceně. Namísto toho, aby nás činily chytřejšími, snižují naše kognitivní schopnosti, což je možné dokázat výsledky měření a studií.

Neurovědec Mark Williams  z australské Macquarie University představil některé nejnovější poznatky z oblasti vlivu chytrých zařízení na člověka ve speciální prezentaci ku příležitosti Týdne vědy v Sydney. „Existuje mnoho důkazů o tom, že informace, které se naučíte na digitálním zařízení, se nezachovávají dobře a nepřenášejí se do skutečného světa,“ řekl. „Přes samé poutavé signály, bzučení a pípání skáčete z jednoho úkolu na druhý a nesoustředíte se.“

Návykové a škodlivé

Kromě toho, že smartphony ovlivňují naši paměť a koncentraci, jsou také návykové, a to až do té míry, že by mohly být v tomto ohledu na úrovni drog. Také jsou spojovány se sníženou sociální interakcí, nedostatečným spánkem, špatnou navigační schopností v reálném světě a depresemi.

Veškerá závislost je založena na stejné touze po dopaminové reakci, ať už jde o závislost na drogách, hazardních hrách, alkoholu nebo telefonu.

„Vzhledem k tomu, co víme o dopadu smartphonů a digitálních zařízení na naše mozky, je děsivé vidět, jak moc je používají děti od velmi nízkého věku,“ říká profesor Williams, který se mimochodem zajímá o vliv elektronických zařízení na náš mozek od doby, kdy jeho děti začaly chodit do školy. „Najednou chtěly hrát videohry, protože to dělali jejich kamarádi, a škola zavedla zásadu, že se děti budou učit na vlastních zařízeních, takže jsme jim museli koupit iPad,“ říká. Profesor Williams s tím od samého začátku nesouhlasil, protože věděl, že to pro děti není dobré.

„Veškerá závislost je založena na stejné touze po dopaminové reakci, ať už jde o závislost na drogách, hazardních hrách, alkoholu nebo telefonu,“ prohlásil k tématu závislostí. „Jak dopaminová reakce klesá, musíte zvýšit množství, které potřebujete, abyste dosáhli stejného výsledku. Příště budete chtít zkrátka ještě trochu víc.“ Mnoho aplikací a her je prý přímo navrženo tak, aby se staly návykovými.

Fantomové vibrace

Williams byl výzkumným pracovníkem na MIT v době, kdy byl v roce 2007 uveden na trh první iPhone, a vzpomíná na to, že jeho dopad byl ohromující. Studenti na  MIT pronikli do prvních uzamčených iPhonů během několika hodin od jejich představení a o několik měsíců později Apple otevřel vývojářům App Store. Za více než deset let po tomto milníku je na světě víc než 3,3 miliardy chytrých telefonů, žádná technologie se nerozšířila tak rychle. O jejích dopadech toho stále moc nevíme, ale mnohé výzkumy naznačují, že to není rozhodně nic pozitivního. Williams vzpomněl na dva roky starý výzkum kolegy, který objevil fenomén takzvaných „fantomových vibrací“. Lidé, kteří měli na telefonu vypnuté zvonění a zapnuté vibrace, se začali setkávat s tím, že se jim zdálo, že telefon vibruje, i když byl vypnutý.

Nejchytřejší technologické mozky světa otevřeně přiznávají, že svým dětem omezují přístup k chytrým telefonům a tabletům, i to o něčem vypovídá. Williams říká, že digitální interakce se výrazně liší od osobních odpovědí, protože děti se učí interagovat a spolupracovat pozorováním a napodobováním projevů a reakcí ostatních. Toho se v případě komunikace přes aplikace dosáhne jen těžko.

Williams testoval děti při stavění z kostek v digitálním prostředí. To, co se tam naučily, nedokázaly uplatnit při stavění ze skutečných kostek, musely začínat od nuly.

Spolupráce při používání elektronických zařízení je oproti učení a hrám ve skutečném světě horší. Čím více času tráví děti na digitálních zařízeních, tím méně jsou empatické a tím méně jsou schopny zpracovávat a rozpoznávat výrazy obličeje protějšku. Tím se snižuje jejich schopnost komunikovat mezi sebou. Špatná sociální interakce se neomezuje pouze na děti, rodiče se mohou také stát oběťmi obrazovek, které odvádějí jejich pozornost od aktivit nebo konverzace s jejich dětmi.

Z papíru se učí líp

Výzkumy prováděné už po tři desítky let ukazují, že lidé, kteří si něco přečtou na obrazovce, si budou pamatovat o 10 až 30 % méně informací ve srovnání se čtením stejného textu na papíře. „Víme také, že pokud se na iPadu něco naučíte, je méně pravděpodobné, že byste znalosti mohli přenést do jiného zařízení nebo do skutečného světa,“ dodává Williams. Testoval prý děti při stavění z kostek v digitálním prostředí. To, co se tam naučily, nedokázaly uplatnit při stavění ze skutečných kostek, musely začínat od nuly.

Smartphony prý neustále narušují myšlenkový tok notifikacemi, které mají uživatele přimět k multitaskingu. Reálně ovšem znemožňují soustředěnou práci byť na jednom úkolu. Multitasking, tedy dělání více věcí najednou, prý náš mozek neumožňuje, ve skutečnosti jde o přeskakování z jedné činnosti ke druhé.

Williams také upozornil na korelaci mezi sebevraždami a počtem hodin strávených u obrazovek.

Výzkum z Norska nedávno testoval, jak si děti pamatují to, co se naučily na obrazovkách. Jedna skupina studentů obdržela informace na obrazovce a byla požádána, aby si je zapamatovala. Druhá skupina obdržela stejné informace na papíře. Obě skupiny pak byly testovány na to, co si zapamatovaly. Těm dětem, které si četly na papíře, toho uvízlo v hlavě víc.

Navigace oslabuje mozek

Smartphony si také zahrávají s naším smyslem pro orientaci a navigaci, náš smysl zapamatování si trasy je negativně ovlivněn používáním našich chytrých telefonů. Při navigaci používáme součást velkého mozku zvanou hipokampus, tu používáme pro ukládání vzpomínek, kdy, co a kde se stalo. Slavné experimenty s řidiči taxíků v Londýně ukázaly, že zapamatování map způsobilo, že se jim hipokampus zvětšil. Podle Williamse je náš mozek z tohoto pohledu vlastně sval, pokud ho nepoužíváme, zeslábne. To platí ukázkově v případě netrénování navigačních dovedností a spoléhání na navigaci.

Roční děti, jejichž rodiče pravidelně používají smartphony, mají zhoršenou schopnost vnímání výrazu obličeje.

Četné studie také spojují používání chytrých telefonů s nespavostí a úzkostí. Některé další výzkumy ukázaly, že čím více přátel máte na sociálních sítích, tím méně přátel budete pravděpodobně mít ve skutečném životě. S menším počtem opravdových přátel se pak pojí vyšší pravděpodobnost výskytu deprese. Právě ty trápí v poslední době více dospívající dívky, profesor Williams také upozornil na korelaci mezi sebevraždami a počtem hodin strávených u obrazovek.

Smartphony ovlivňují také naši empatii a sociální adaptabilitu. Strašidelné výsledky jednoho z výzkumů ukazují, že roční děti, jejichž rodiče pravidelně používají smartphony, mají zhoršenou schopnost vnímání výrazu obličeje. Je to proto, že se učíme, jak být empatičtí a co si ostatní lidé myslí, pozorováním a zrcadlením. Když s někým mluvíte a svaly v jeho obličeji se mírně smršťují směrem k úsměvu, podvědomě to odrážíte a také se usmíváte. To je možné naučit se jenom pozorováním ostatních lidí.

Související…

Zde je 15 aplikací, které nemají v telefonech vašich dětí co dělat
Jan Handl

foto: Shutterstock, zdroj: The Lighthouse

Tipy redakce

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...