fbpx

Kateřina Lukášová zkoumá filozofické téma: je člověk spolutvůrcem pravdy?

Zveřejněno: 4. 9. 2018

O pravdu se často hádáme. Přemýšlíme ale někdy nad tím, čím vlastně pravda je? Co znamená z lidského hlediska, co znamená pro člověka? Čím je pojem pravdy v těsném sepětí s lidských individuem? Co člověka s pravdou pojí, pokud vůbec něco takového existuje? Filozofové Ladislav Hejdánek, Jaromír Feber a William James se ve svých spisech shodují v jedné věci: je možné, že pravda vychází z lidské činnosti.

Pravda vychází z jazyka. A jazyk je jedním z aktů lidství

Ladislav Hejdánek hovoří o podobnosti a zároveň rozdílnosti pojmů pravda a pravdivost. Domnívá se, že člověk nemá kompetence hovořit o pravdě, a proto by se měl spokojit s pravdivostí, neboť tu lze vztáhnout na předměty. Na základě analýzy nejprve řeckého a posléze českého jazyka ukazuje své pojetí pravdy, respektive pravdivosti, které dle jeho názoru vychází právě z lidského jazyka. A čím jiným je jazyk než lidskou činností?

Související…

Sjezdovky prodám a budu po horách radši chodit
Jan Bílý

Člověk samozřejmě může tvořit bez pomoci a bez užívání jazyka – může tvořit manuálně. Lidský jazyk však je nepostradatelnou a nenahraditelnou součástí lidského života. Pomocí jazyka se dorozumíváme a předáváme si informace. Jazykem v psané formě tvoříme sdělení – krátkými novinovými zprávami počínaje a rozsáhlými filozofickými díly konče.

Pomocí jazyka se dorozumíváme, předáváme si informace, tvoříme sdělení – čím tedy jazyk je, když ne lidskou činností?

Čím je tedy vlastně jazyk? Čím jiným je, když ne lidskou činností? I když tvořené povětšinou uvádíme do reality pozdější manuální prací, na počátku vždy stojí myšlené a posléze mluvené slovo. Vychází-li tedy podle Hejdánka pravda právě z jazyka, lze z toho vyvodit, že pravda sama, nebo alespoň pravda lidská, pravda tak, jak je vnímána a vytvářena člověkem, k lidské přirozenosti skutečně patří?

Kultura jako skladiště pravd

Pravda tak, jak ji chápe a vidí Jaromír Feber, vychází ze sociologického pojetí pravdy a navazuje na něj. Toto pojetí považuje za pravdivé to, z čeho jako pravdivého vychází člověk – podle toho totiž jedná a vytváří skutečnosti. A podle Febera se pravda rodí právě v samém jádru lidské činnosti – v kultuře. Ta je produktem lidské činnosti a představuje vztah mezi člověkem a světem. Na tomto místě, kde dochází ke spojení, ke spřátelení subjektu s objektem, může člověk spatřit to, co se odpradávna pokouší nalézt a co přitom podle tohoto pojetí má přímo u sebe, přímo v sobě – tedy pravdu. Pravdu z lidského hlediska, pravdu, jíž lze pojmout jako cosi, co vychází z lidské činnosti, která je zase umožněna lidskou svobodou tvořit, byť omezenou. 

Pravdu lze pojmout jako cosi, co vychází z lidské činnosti, která je zase umožněna lidskou svobodou tvořit, byť omezenou

William James, představitel amerického filozofického směru jménem pragmatismus (vychází z řeckého výrazu pragma označujícího činnost, konání), se s Feberem shoduje. Domnívá se, že si půjčujeme myšlenky prostřednictvím společenského styku. Kde člověk provozuje společenské styky, když ne v kultuře? A z čeho se rodí kultura? Z lidské činnosti, která nás dle Febera vede k lidské pravdě uskutečňující se v kultuře, v níž dochází ke spojení subjektu s objektem. A kultura je přece samým jádrem, samým centrem společenských styků. Není tedy možné v tomto duchu propojit myšlenky Jamesovy a Feberovy a na základě toho tvrdit, že pravdy se dobíráme skrze lidskou činnost, vytvářející kulturu, která je důkazem bytí pravdy?

Správná cesta z lesa ven

William James tvrdí, že pravda je vlastností myšlenek, které se shodují s realitou. Pravdivost se přitom v myšlence děje. Pravdivé myšlenky podle Jamese musí být schopny přijetí, potvrzení a verifikace. Verifikací přitom míní praktické důsledky potvrzené a verifikované myšlenky. Praktickými důsledky jsou pak takové důsledky, na něž myslíme, když tvrdíme, že se naše myšlenky shodují s realitou. Tyto důsledky nás provádí našimi činy. K tomu James uvádí poměrně pochopitelný příklad člověka, který bloudí lesem, a zachrání jej chůze po cestě vedoucí k lidskému obydlí.

Napomáhá člověku k uvědomění si pravdivé hodnoty dané myšlenky činnost?

Představte si to sami. Ztratíte se a jdete po cestě, která vás přivede k lidskému obydlí – k pomyslnému cíli vaší záchrany. Na cestě vás přitom vede pravdivá myšlenka, jejíž praktická hodnota se odvozuje od praktické hodnoty jejího předmětu. Co vás však dovede od myšlenky k předmětu? Tedy v našem případě, co vás dovede z lesa k domu? Chůze! A čím jiným je chůze, když ne lidskou činností? Není zde tedy rovněž možno říci, že k uvědomění si pravdivé hodnoty dané myšlenky napomáhá člověku činnost? Kdybyste totiž nemohli chodit, jak byste se z lesa po cestě dostali k domu? Jak byste uvedli v reálnost pravdivou hodnotu dané myšlenky? Zjistili byste vůbec někdy, zda byla ona myšlenka pravdivá? Patrně nikoliv.

Může být člověk spolutvůrcem pravdy?

Je tedy možné pravdu z ryze lidského hlediska, pravdu tak, co znamená pro člověka, pojímat jako něco, co vychází z lidské činnosti, tedy jako něco, na čehož utváření a zrodu se člověk alespoň do jisté míry sám podílí? Ano i ne. Ano proto, že pravdu na základě pojetí Ladislava Hejdánka, Jaromíra Febera a Williama Jamese takto a z tohoto pohledu pojímat lze. Ne proto, že stejně jako myšlení je i lidská činnost vždy spojena s čímsi vnějším.

Pravdu najdeme mezi objektem a subjektem

Lze tedy redukovat pravdu na pouhou lidskou činnost? To netvrdím. Hovořím pouze o tom, že je možné, že pravda z lidské činnosti vychází. Do jisté míry to tvrdí Hejdánek, Feber a James. Ať už je však pravda jakákoliv, já osobně se domnívám, že by vždy měla být pravdou o světě a, jak říká Feber, jakýmsi souladem objektivní skutečnosti se subjektivním vědomím. Těmito slovy však Feber definuje právě lidskou činnost. Lze tedy skutečně uvažovat o tom, že existuje možnost, podle níž pravda vychází z lidské činnosti, jakožto ze vztahu mezi subjektem (člověkem) a objektem (světem). Pravda by tak nebyla stavěna ani na stranu subjektu, ani na stranu objektu, ale mezi ně.

 

foto: Shutterstock

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...