V Kanadě zkoušejí experiment se základním minimálním příjmem 1 fotografie
Street art, Montreal

Program zatím funguje, motivuje lidi k lepší práci a nikdo ho nezneužívá

Přečteno 3019x

Pokud byste chtěli mít jistotu, že každý měsíc dostanete 23 tisíc korun na ruku a nebudete pro to muset hnout ani prstem, odstěhujte se do Kanady. No, tak jednoduché to zase není, ale realitě se to blíží. V kanadském Ontariu zkoušejí projekt garantovaného minimálního příjmu. Není to první země, kde tento experiment nastartovali. Každopádně i v Kanadě to vypadá, že projekt funguje a nikdo ho nezneužívá.

Související…

Finové zkusili nepodmíněný příjem. Dávat lidem peníze za nic se ale nevyplácíPět znamení, že máme nezdravý vztah se svými financemiFinanční gramotnost Čechů je stále žalostná

Program byl spuštěn v dubnu 2017 a zapsaly se do něj více než čtyři tisíce lidí, kteří mají nižší výdělek než 34 tisíc kanadských dolarů ročně. To je sice v přepočtu 570 tisíc korun, ale nesmíme zapomínat na to, že životní náklady v Kanadě se pohybují na mnohem vyšší úrovni než u nás. Průměrný roční plat v Kanadě je 50 tisíc dolarů.

Každý, kdo se zapsal do programu, bude po dobu tří let dostávat 16 989 dolarů (asi 285 tisíc korun) ročně. Lidé, kteří pracují, si musí z této částky odečíst půl dolaru za každý dolar, který vydělají. Přesto má 70 % lidí, kteří jsou zapsaní do programu, práci. Zbývajících 30 % jsou studenti a lidé žijící na podpoře.

Program mění životy

Nezávislý výzkumný tým má u lidí pobírajících minimální příjem za úkol vyhodnotit, jaký bude mít program dopad na jejich fyzické i mentální zdraví, potravinovou bezpečnost, hladinu stresu a úzkosti, bytovou stabilitu, vzdělání a zaměstnatelnost.

Třeba pro Sherry Mendoweganovou tento „experiment“ rozhodně znamená pokrok. Matka dvou dětí si díky programu ve svých 41 letech koupila první auto a konečně dokončila střední školu. „Prostě jsem nechtěla chodit do školy,“ vysvětluje, proč ukončila studium už v 15 letech. „Teď jsem ale dospělá, mám povinnosti a je pro mě důležité, abych měla dokončené vzdělání. Jsem ráda, že jsem se vrátila do školy. Chci, aby ke mně moje děti mohly vzhlížet,“ říká Sherry. Doteď se do školy vrátit nemohla, musela vydělávat na děti. Ale příjem z programu jí dal základní životní jistotu, kterou potřebovala.

Hodně lidí z politické reprezentace se začíná ptát, jestli řešíme problém ekonomických nůžek tak efektivně, jak bychom mohli. A jakou cenu platíme, pokud to neděláme.

„Naše hospodářství vytváří obrovské bohatství pro lidi na vrcholu, ale nedělá to samé pro ostatní,“ říká senátor Hugh Segal. „Hodně lidí z politické reprezentace se proto začíná ptát, jestli řešíme problém ekonomických nůžek tak efektivně, jak bychom mohli. A jakou cenu platíme, pokud to neděláme.“

Cena, kterou platíme

Námitky proti ideji základního příjmu jsou nasnadě. Dávat někomu peníze „za nic“ není z pravicového hlediska morální. Objevují se ale i námitky z levicového spektra. Politici mají strach, že kvůli základnímu příjmu ztratí zaměstnavatelé motivaci platit pracovníkům patřičnou mzdu. A další otázkou je cena. Kdyby byl základní příjem zaveden v celé Kanadě, přišlo by to vládu na 43 miliard dolarů ročně (více než 722 miliard korun).

Pokud se na projekt podíváme „českýma očima“, budeme tu mít první předpoklad, že garantovaný základní příjem vytvoří (nebo podpoří) celou řadu flákačů.

Zastánci programu ovšem zdůrazňují, že vláda nebere v potaz úspory, které program vytváří. „Chudoba předznamenává zdravotní problémy a hospitalizaci,“ připomíná Segal s odkazem na výzkum profesorky Evelyn Forgetové z Univerzity Manitoba. Ta oprášila projekt z let 1974 až 1979, kdy úřady nabídly základní příjem obyvatelům kanadského Dauphinu. Využívání zdravotního pojištění v té době pokleslo o 8 %. Kdyby se to stejné zopakovalo na národní úrovni, ušetřila by Kanada jednou tolik, kolik by ji projekt stál.

Má to smysl?

Ontario není jediné místo, kde se s minimálním příjmem experimentuje. V posledních letech podobné projekty běžely v Nizozemsku, Keni, v Kalifornii či Finsku. A výsledky naznačují, že program není tak docela k zahození. Převládající model sociálního zabezpečení předpokládá, že lidé potřebují silné pobídky k tomu, aby fungovali. Poslanci v České republice se s tím vyrovnali tím způsobem, že každý, kdo pobírá sociální dávky déle než půl roku, musí 35–65 % dávek pobírat ve formě stravenek.

Stravenky sice mají zabránit tomu, aby lidé utráceli peníze za alkohol a cigarety, ale problémy stejně neřeší. Kdo chce, stravenky si vymění v obchodech za peníze (samozřejmě s poplatkem obchodníkovi) nebo si najde hospody, kde mu stravenky vezmou za pivo a cigára. Těm nejchudším ale komplikují nákupy (ne všechny obchody stravenky berou) i život, protože stravenkami za léky prostě nezaplatíte.

Zdá se, že lidé, kteří se nemusí bát, co budou jíst zítra, věnují více pozornosti vzdělání a hledání zaměstnání, které je bude skutečně naplňovat a dávat jim smysl.

Pokud se na projekt podíváme „českýma očima“, budeme tu mít první předpoklad, že garantovaný základní příjem vytvoří (nebo podpoří) celou řadu flákačů. Dosavadní výsledky ale z ciziny nic podobného nenaznačují. Naopak. Zdá se, že lidé, kteří se nemusí bát, co budou jíst zítra, věnují více pozornosti vzdělání a hledání zaměstnání, které je bude skutečně naplňovat a dávat jim smysl. „Nechceme lidi vrhat na nejnižší pozice na trhu práce. Naopak, chceme je od toho ochránit a dát jim čas na promyšlenou rekvalifikaci,“ říká k projektu americký politický filozof a ekonom Karl Widerquist z Univerzity v Georgetownu.

foto: Shutterstock, zdroj: Huffington Post

Vojtěch Žák

Vojtěch Žák

Spisovatel, který píše komiksy pro děti za zvuků heavy metalu. Osobní kouč a trenér, který si dělá radost cestováním a vzděláváním.

Související články

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.