fbpx

Porod na vlastní kůži. „Byla jsem hysterická a nevěřila, že zvládnu porodit přirozeně.“ 1 fotografie
zdroj: Shutterstock

O porodu, o emocích, o sebedůvěře v sebe sama. O práci porodní asistentky a srovnání péče u nás a v Německu.

Zveřejněno: 10. 4. 2024

Porodní asistentka poskytuje potřebnou podporu a péči ženám během jedné z jejich největších životních událostí – během porodu. Jak se ale změní pohled porodní asistentky na rodící ženy po svém vlastním porodu? Se svým příběhem se svěřila porodní asistentka Štěpánka T.

Jak ses dostala k práci porodní asistentky?

Po studiu sportovního gymnázia jsem přemýšlela, co dále a jakým směrem se vydat. Variant jsem měla více, táhlo mě to směrem k práci lékaře. Jednoho dne mi známá lékařka řekla, že by na medicínu už znovu nikdy nešla a že by si raději vybrala práci porodní asistentky. Já do té doby ani nevěděla, že taková profese vůbec existuje. Začala jsem se o to více zajímat a zjišťovala, jaká je vlastně pracovní náplň porodních asistentek. Velmi mě to zaujalo, a proto jsem si podala přihlášku právě na Univerzitu J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, obor porodní asistentky.

Pracovala jsi i v Německu. Jak ses k tomu dostala?

Po škole jsem nejdříve působila rok na porodním sále v našem městě a pak přišla nabídka práce z Německa. Brala jsem to jako obrovskou výzvu a chtěla jsem to zkusit! Říkala jsem si, že pokud tam vydržím i jen pouhý měsíc, tak to přijmu jako cennou zkušenost a ne jako prohru. Nakonec jsem tam zůstala 7 let.

Jak se liší přístup k porodům u nás a v Německu?

V každé zemi je to úplně jiné. Německo jde směrem pokroku, řekla bych, že 90 % žen u nás na klinice rodí s epidurální analgezií. Ženy absolvují konzultaci s anesteziologem již v průběhu těhotenství a u samotného porodu tak nemusí vyplňovat potřebný souhlas s provedením tohoto výkonu. Lékař tak ví o ženě všechny potřebné informace.

Související…

Psychické potíže po porodu nepodceňujte. Máte právo na druhý názor
Martina Malá

Naopak porodnictví v Čechách čím dál méně využívá inovace, protože ženy si to jednoduše nepřejí. Chtějí rodit co nejpřirozeněji, bez použití léků na tlumení bolesti, v příjemném a útulném prostředí a s minimem zásahů od zdravotnického personálu. Věří ve své tělo a obrací se samy k sobě, do svého nitra. S tímto jsem se v Německu moc nesetkala. Myslím, že jeden z důvodů je to, že ženy tam mají možnost volby, kde chtějí přivést svého potomka na svět. Mohou si svobodně vybrat, jestli preferují raději velké kliniky, menší nemocnice, porodní domy nebo porod v domácím prostředí.

Neměla jsi během své kariéry někdy pocit, že bys děti nechtěla?

Právě naopak, moje práce pro mě byla vždy hodně motivující, že bych dítě chtěla. Víte, že jedna kontrakce už musí být ta poslední, pak je najednou po všem a ženy na to za chvíli zapomenou. I na oddělení šestinedělí jsem viděla, jak jsou maminky už v daleko lepším stavu než před pár minutami či hodinami na porodním sále a z části už byly schopné ten zážitek z porodu odfiltrovat. Vedle žen byli ve většině případů rozněžnělí tatínci, kteří koukali s obdivem na ty své hrdinky, a to bylo hrozně dojemné a krásné. Někteří samozřejmě takoví nebyli, řekla bych, třeba 2 % mužů jsou spíše chladní. Klidně sledovali telefon a to hned poznáte, že ten vztah asi není úplně ideální.

Říkala sis někdy, že porod nemůže být tak intenzivní, jak ženy říkají? Že přehrávají a určitě přehánějí?

To určitě ne, ale určitě jsem si občas řekla, že tato žena nesnáší bolest moc dobře, že bude „bebíčko“. Přiznám se, že jsem porod nikdy nevnímala jako nějaký extra hrdinský výkon, až doteď. I když jsem byla u porodů skoro každý den a viděla, čím si ženy procházejí, tak mě samotnou ta bolest u vlastního porodu dost překvapila. Umí být ochromující a teď zpětně si říkám, že všechny ženy byly asi silnější než já.

Když jsi otěhotněla, do kdy jsi pracovala?

Pracovala jsem do 24. týdne těhotenství. Na mě to bylo i tak moc dlouho a u druhého těhotenství bych to už znovu takto neudělala. Chodila jsem do práce se strachem, zda neohrozím sebe nebo miminko nějakým onemocněním, například žloutenkou nebo HIV. Nikdy nevíte, kdo vám k porodu přijde, a ten stres mi za to opravdu nestál. Dalším faktorem je sama o sobě práce na směnný provoz. Pracovat na nočních směnách není pro organismus zdravé, natož v těhotenství.

Bylo pro mě velké zklamání, když jsem se po jednom rutinním zásahu, který jsem do této doby sama u žen často prováděla, úplně odpojila od sebe sama a nedokázala jsem najednou zvládat intenzitu kontrakcí, které po zákroku velmi zesílily.

Práce porodní asistentky je sice krásná, ale na druhou stranu dost náročná. Jak fyzicky, kdy jste na práci sami, ať tam máte jednu, anebo klidně osm rodiček, a práci si musíte zorganizovat tak, aby všechny ženy byly v bezpečí a bylo o ně postaráno. Psychická náročnost v této profesi je také markantní. Zodpovědnost za dva životy a neustálé balancování mezi fyziologií a už patologií. Hranice je velmi tenká.

Proč ses rozhodla rodit u nás?

Velice důležitým faktorem byla důvěra v lékaře v nemocnici, kterou jsem si vybrala, a touha zvládnout porod tak, jak má být a co nejpřirozeněji.

Jaký byl tvůj vlastní zážitek s porodem? Jak ses cítila „na druhé straně“? Můžeš se podělit o nějaké emoce a pocity, které jsi prožívala?

Pro mě samotnou byl porod velmi těžký a zatím beru můj porod jako životní prohru. Až teď reálně vidím, jak dokáže být pro ženu průběh porodu důležitý. Ne jen výsledek, že je na světě zdravé miminko, ale i to, jak celý akt proběhl.

Porodu jsem se přitom vůbec nebála. Když to začalo, pocity byly pozitivní, celou dobu jsem si říkala, že to zvládám moc hezky. Bolesti byly sice silné, ale zvládnutelné. Bylo pro mě velké zklamání, když jsem se po jednom rutinním zásahu, který jsem do této doby sama u žen často prováděla, úplně odpojila od sebe sama a nedokázala jsem najednou zvládat intenzitu kontrakcí, které po zákroku velmi zesílily. Jedná se konkrétně o amniotomii, propíchnutí plodových obalů, lidově nazýváno jako píchnutí vody. V tu chvíli jsem začala být až hysterická a nevěřila jsem, že vůbec můžu zvládnout porodit vaginálně. Najednou převažovaly pocity beznaděje, nepochopení, bezmoci a nedůvěry v sama sebe i personál. V tu chvíli jsem si myslela, že to opravdu nemůžu zvládnout a že to nedopadne dobře. V ten moment jsem prosila i o císařský řez. Naštěstí mi ho udělat odmítli a za to nyní moc děkuji.

Teď už také vím, že my jako personál myslíme ty zásahy jako dobrou věc, že té ženě pomůžeme a porod urychlíme. Ale ne nadarmo se říká, že do fyziologického porodu by se mělo zasahovat co nejméně a že vše má svůj čas.

V průběhu porodu jsem si říkala, kam až to chtějí nechat zajít a kdy už mi udělají ten císařský řez.

Na druhou stranu tím rozhodně neříkám, že zásahy do porodu jsou vždycky špatné. Pokud porod neprobíhá tak, jak by měl, a někde vzniká nějaká patologie, tak jsou opodstatněné a kolikrát pomohou jak ženě, tak miminku a celou vzniklou situaci mohou zachránit.

Jak jsi byla spokojená s přístupem lékařů a porodních asistentek? Myslíš, že k tobě přistupovali jinak, když jsi z oboru?

Byla jsem moc spokojená, měla jsem u porodu skvělý tým, známého lékaře a mou bývalou kolegyni porodní asistentku. Ale myslím, že nedělali rozdíl, jestli pečují o mě, nebo o kohokoliv pro ně cizího. Možná, že se mnou měli větší trpělivost, když jsem byla už nepříčetná, a nenechali se přemluvit k císařskému řezu. Oni totiž na rozdíl ode mě stále věřili, že porodím vaginálně, a úspěšně mě k tomu dovedli.

Měly na tebe nějaký vliv tvoje vlastní profesní zkušenosti? Bylo něco, co tě překvapilo nebo co jsi opravdu nečekala?

Určitě mě mé profesní zkušenosti ovlivnily, a to nejen pozitivně. Někdy je prostě lepší, když neznáte všechna rizika, která mohou nastat. Rozhodně jsem nečekala, že tak rutinní zásah, jako je dirupce vaku blan, může mít až takový vliv na vnímání bolesti a úplné odpojení se od svého nitra.

Jaký byl nejdůležitější okamžik nebo podpora během tvého porodu?

Asi až samotný okamžik, kdy bylo najednou po všem. Opravdu jsem v sebe do té doby nevěřila. V průběhu porodu jsem si říkala, kam až to chtějí nechat zajít a kdy už mi udělají ten císařský řez. Teď se sice usmívám, protože tu koukám na toho roztomilého drobečka, ale v tu chvíli jsem byla na dně svých sil.

Jakou radu nebo poselství bys vzkázala ženám, které porod teprve čeká, když už sis prožila obě strany?

Pokud není matka nebo dítě v ohrožení, tak zbytečně do porodu nezasahujte. Rozhodně věřte svému tělu a svým rozhodnutím. A buďte trpělivé.

A co bude dál? Je to sice ještě daleko, ale dokážeš si představit, že se vrátíš na své místo? Dokázala by ses teď do rodících žen více vcítit a svou zkušenost nějakým způsobem využít v praxi?

Sama teď nevím asi nic, celkově je pro mě rodičovství nová role. Momentálně si nedovedu vůbec představit, že se do práce vracím. Až se toho bojím – tak moc mě porod změnil. Mám strach, že práci, kterou jsem měla ráda, teď možná už nebudu moci vykonávat, ale zároveň nevím, co jiného bych dělala nebo chtěla dělat. Do rodících žen bych se nyní vcítila asi až moc a myslím, že právě to by mi nedělalo dobře. Tak to vnímám teď, kdy synovi byl před pár dny jeden měsíc. Třeba se mé vnímání do budoucna změní.

foto: Shutterstock , zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Nejtěžší bylo uvědomění, že nemám opravdu nic, říká bývalý bezdomovec

Flákač, budižkničemu, alkoholik, čórka. To jsou typické konotace, které si mnoho z...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...