Pátek Karla Křivana: Kterak lenost a sobectví vítězí nad svobodou

V mém oblíbeném filmu Excalibur odpovídá čaroděj Merlin mladému Artušovi na otázku, co to znamená být králem: „Ty a země jste jedno.“ Krále nemáme, takže ideálně by si každý z nás měl říct – já a země jsme jedno. A podle toho se rozhodovat a žít. Vzali jsme si od králů a čarodějů svobodu a jakýkoliv vliv vyšší moci na naše jednání jsme odsunuli mezi osobní záležitosti každého jednotlivce. Zatímco si svobody užíváme, stále vymýšlíme, na koho bychom hodili odpovědnost. Chceme nějak obejít základní pravidlo fungování lidské pospolitosti, že svoboda a odpovědnost jedno jsou.

Svobodu si pleteme s požadavky, jejichž splnění vyžadujeme po státu či jiných lidech. Sounáležitost s okolím vyjadřujeme možná na fotbale či hokeji, a to ještě jen když se daří, ale velmi málo ve chvílích, které přináší umenšení našeho vlastního pohodlí. Stát necítíme jako společné dílo, ale kasičku pro uspokojení svých přání.

Zadotujte nám život

Lenost a sobectví vystavujeme na odiv jako úspěšný životní styl. „Postarejte se o mě, protože jsem.“ Tak zní náš přístup. Jen moje samotná existence mi dává nárok na štěstí a pohodlí, které je povinen mi zajistit kdokoliv, jen ne já sám. Vlastní úsilí do našeho slovníku nepatří. Podnikání jsme vyměnili za žádosti o dotace. Ani se za to nestydíme. Nevadí nám, že chceme úspěchu docílit na úkor píle a odpovědnosti někoho jiného.

Kam zmizela myšlenka, že svoboda znamená být především nezávislý na státu?

Nikdy jsem moc nehověl větám Tomáše Bati z doby velké hospodářské krize: „To, čemu jsme zvykli říkat hospodářská krize, je jiné jméno pro mravní bídu. Mravní bída je příčina, hospodářský úpadek je následek.“ Bral jsem to jako rádoby filozofickou frázi. Leč atmosféra, která u nás již delší dobu sílí, mě donutila se nad jeho slovy zamyslet.

Kam se poděla mentální vyspělost

Kdy se u nás začalo měnit myšlenkové nastavení výrazné části společnosti v tom smyslu, že nemám nejdříve začít u sebe, hledat vlastní možnosti, jak zlepšit svoji situaci, a že až pak mohu žádat ostatní o pomoc? Kde se ztratila vůle dosáhnout něčeho vlastní silou, vlastní prací, vlastními nápady? Kam zmizela myšlenka, že svoboda znamená být především nezávislý na státu? Nezávislý ne pouze v myšlení, ale také ve schopnosti postarat se sám o sebe.

Navenek se naše zaostávání za vyspělým světem projevuje především technologicky, hmotně. Ta proměna mentality jakoby není vidět. Ale způsob, jak přemýšlíme nad svojí rolí ve společnosti, nad vlastní odpovědností za svůj život, která teprve přináší skutečnou svobodu, to je pravá příčina více než desetileté české nehybnosti.

Libovat si v konkurenci?

Tomáš Baťa ve své myšlence o mravní příčině tehdejší hospodářské krize pokračoval: „V naší zemi je mnoho lidí, kteří se domnívají, že hospodářský úpadek lze sanovat penězi. Hrozím se důsledku tohoto omylu. V postavení, v němž se nacházíme, nepotřebujeme žádných geniálních obratů a kombinací. Potřebujeme mravní stanoviska k lidem, k práci a veřejnému majetku. Nepodporovat bankrotáře, nedělat dluhy, nevyhazovat hodnoty za nic, nevydírat pracující, dělat to, co nás pozvedlo z poválečné bídy, pracovat a šetřit a učinit práci a šetření výnosnější, žádoucnější a čestnější než lenošení a mrhání. Máte pravdu, je třeba překonat krizi důvěry, technickými zásahy, finančními a úvěrovými ji však překonat nelze, důvěra je věc osobní a důvěru lze obnovit jen mravním hlediskem a osobním příkladem.“

Být součástí společné myšlenky či úsilí neznamená vzdát se osobní svobody. Je to nezbytnost, kterak si tuto svobodu zachovat. A ubránit proti jejím nepřátelům. Nechrání nás ani netrestá žádný Merlin. Ale drak v podobě cizí konkurence a zájmů je všude kolem nás. Artuš to pochopil. A my?