Hádkám a diskusím na sociálních sítích vévodí rozdělení generační. Opravdu si nejsem jistý, zda je chytré okázalé budování státu tak, aby nebyl příjemný pro mladé, ale to nechme na jindy. Další dělení, zejména na českém Twitteru, je pak na konzervativce a liberály. Můžeme se přít, co to vlastně znamená a zda v Čechách jsou vůbec nějací opravdoví konzervativci, leč pro účely toho, z čeho chci vyjádřit obavy, takové jednoduché označení postačí.
Vycházím z naděje, že zmínění konzervativci i liberálové jsou demokraté. Nechystají tedy po případném převzetí moci zakazovat, zavírat a zabavovat. Ve víru těch někdy zajímavých a více spíš nepřínosných hádek obě party zapomínají, že jsou jinou stranou téže mince. Potřebují se. Nejen proto, aby měli nepřítele a mohli se do něj strefovat, ale především proto, že společně udržují a někdy i posouvají kupředu společnost, kterou by tak rádi přeměnili pouze k obrazu svému.
Konzervativcem či liberálem?
Zjednodušeně řečeno, konzervativní lidé představují onu tvrdou linii. Brání existující a někdy si nevšimnou, že už vlastně zmizelé, ať jde o stav, instituce, bezpečnost či pořádek. Ti přemýšlivější mezi nimi pak opatrně, se dvěma kroky kupředu a jedním vzad mění daný řád dle proměn technologií i myšlení veřejnosti, ale vždy s velkou nedůvěrou v novoty a snahou nezničit věci, které fungují. Je zajímavé, že moje zkušenost s myslícími konzervativci je taková, že je s nimi větší legrace, snesou více ironie, kritiky a svobodné diskuse než příliš vážní a zarputilí liberálové. Ale třeba mám jen štěstí či smůlu na lidi, mezi kterými se pohybuji.
Někdy je změna sama o sobě přínosem, protože pohyb je pro přežití organismu nezbytný.
To liberálové jsou měkká síla společnosti. Rozšiřují hranice svobody, provokují, nemají respekt k autoritám a tradicím, jsou nedočkaví a zapálení. Někdy chtějí raději vše zapálit než stavět, ale kdo byl někdy jiný, ať hodí kamenem. Jsou nezbytní díky odvaze dívat se na zaběhlé pořádky s pohrdáním a nepochopením, čímž by ostatní měli přimět k přemýšlení, zda věci opravdu nejdou dělat jinak a moderněji. Což vždy neznamená lépe, ale někdy je změna sama o sobě přínosem, protože pohyb je pro přežití organismu nezbytný.
Smírní lidé středu
V ideálním světě se obě party skvěle doplňují. Jednou se kyvadlo příliš pohne doleva, tak se po dalších volbách zase vrátí do stabilní podoby a naopak. Stojíme-li, rozjedeme se, jedeme-li moc rychle, zpomalíme. To vyžaduje lidi středu, ty, kteří chápou umírněnost jako přednost, vědí, kudy běží zajíc, ale také vědí, že ne hned za každým ušákem je potřeba pelášit. Není-li ve společnosti dost těch, kteří dokáží spojovat, nejsou-li obě společenství dostatečně inteligentní, aby mezi sebou nejen trpěla, ale přímo si pěstovala kacíře, prokleté básníky či nesnesitelné individualisty, pak společnost jako taková není dost vzájemně propojená.
Protože většina lidí není konzervativní či liberální ve všech svých zájmech či hodnotách. Proto se komunity v dobré formě dokáží nakonec nějak domluvit. Chybí-li ale smírní lidé středu, kteří vedou společnosti k dohodě, a sžíraví kritici vlastních řad, kteří nedovolí vzniknout uniformnímu nemyslícímu davu, pak veřejný život ovládnou zástupci extrémů. Z politického protivníka se stane zlo a se zlem se nevyjednává. Kyvadlo se utrhne a hodiny zastaví.
Nenašel jsem lepší osobní cestu než lézt do doupat konzervativců a liberálů, hledat mezi nimi lidi přemýšlivé, provokovat je a především zkoušet jejich vztah k humoru. Nějak mi přijde, že ti, kteří si dokáží sami ze sebe dělat legraci a neberou se moc vážně, jsou méně nebezpeční než ctnostní puritáni. Bojím se Robespierrů všech barev a přesvědčení. Být za šaška v obou táborech. Nestačí to, ale nic lepšího mě nenapadlo. Ani jedni mě ještě nevyhnali. Léčba smíchem. Minimálně to je zábava. Kdo viděl film Šašek a královna, ten mi rozumí.
Reklama
foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek
