V úzkých uličkách Ammánu nebo Káhiry se v těchto dnech vznáší zvláštní, elektrizující napětí. Ramadán se pomalu chýlí ke konci a na lidech je to znát. Nejsou to jen prázdné žaludky. Z vlastní zkušenosti se dobře pamatuju, jaká je ta kombinace horka, nedostatku kofeinu a spánkového deficitu, která se projevuje náhlými výbuchy hněvu u řidičů v zácpách nebo nezvyklou podrážděností prodavačů. A jak ti, kteří ramadán drží jen před ostatními, potají dokonce upíjejí doušky vody pod stolem… Ale o tom se nepíše, to je nebezpečné.

Kolektivní nervozita je v době půstu v těchto zemích téměř hmatatelná, a zatímco byste se měli dostat blíže bohu, dochází často až na nebezpečnou blízkost s tím, kdo se na vás křivě podívá, nebo se turista nevědomky napije na ulici vody. A zatímco ulice vře, uvnitř těl milionů věřících, a stále častěji i západních experimentátorů, probíhá zajímavé biologické drama, o kterém většina z nich nemá ani tušení.

Je to proces, který nás vrací ke kořenům, a přestože bolí, slibuje „hlubokou opravu“ našeho biologického hardwaru.

Moji známí a jeden velký experiment

Ráno

Ač jsem sama v muslimských zemích strávila roky života, ramadán pro mě vždy byl něčím, co jsem s úžasem a trochu i úctou a obavami pozorovala zpovzdálí. Někteří moji kamarádi byli odvážnější a dali to s nimi. Copak o to, v zemi na Dálném východě se to pochopit dalo, ale oni to někteří zkoušeli i tady, v Čechách. Nemluvím o přerušovaném půstu, ale skutečném ramadánu, kdy si dáte snídani (iftar) se západem slunce, a pak se ještě najíte s kuropěním.

Kolem osmnácté hodiny se hlad změnil v tichý, bzučivý hlas v pozadí. Cítila jsem se neuvěřitelně lehce. Nejen fyzicky, ale i mentálně. Přestala jsem prokrastinovat, jako by mi tělo řeklo: „Když mi nedáš najíst, tak aspoň něco pořádného udělej, ať toho mamuta ulovíme.“

Martin (42) tedy seděl v pražském open spacu a už podesáté kontroloval hodinky. Bylo devět ráno a on od předešlé večeře v sedm večer neměl v puse nic než vodu. Cítí se, jako by mu někdo z mozku vysál veškerou barvu. Jeho kolegyně Jitka (36), která půst drží pravidelně, na něj jen spiklenecky mrkne. Zatímco Martin bojuje s pocitem, že každou chvíli omdlí, Jana je v podivném transu a říká tomu „ostré vidění“. Oba jsou součástí neformální armády lidí, kteří se rozhodli otestovat simulaci, kdy tělo dokončí trávení jídla a hladina inzulínu klesne. Následkem je snížení hladiny inzulínu, které může vyvolat pocit hladu, tedy hypoglykemii.

Prvních 8 hodin: Cukrová agónie

V tuhle chvíli je Martin v nejhorším a jeho tělo je jako rozmazlené dítě, kterému vzali hračku. Hladina inzulínu prudce klesla a tělo začalo spalovat poslední zbytky glykogenu, zásobního cukru v játrech. Podle nutriční expertky doktorky Vicki Catenacci jsme si za poslední dekády zvykli jíst v okně 14 hodin denně, což je pro naše tělo naprosto nepřirozený stav permanentního trávení. Markova podrážděnost není nic jiného než abstinenční příznak, stejný, jako pociťují alkoholici nebo drogově závislí. Jeho buňky křičí po glukóze, protože zapomněly, jak sahat do tukových zásob.

12 hodin: Bod zlomu a vstup do „ketosvěta“

Kolem poledne se v těle odehraje konečně revoluce, při níž tělo přepíná na takzvanou mini-ketózu. Glykogen je pryč a játra začínají vyrábět ketolátky z vlastního tuku. Jana v tuto chvíli zažívá to, co vědci popisují jako zvýšenou mentální jasnost. Ketony jsou totiž pro mozek „prémiovým benzínem“. V této fázi klesá pocit hladu, ale může se dostavit únava z přechodu na nový typ paliva. Martin se cítí, jako by měl kocovinu bez alkoholu, ale Jana už ví, že to nejlepší teprve přijde.

16 hodin: Popelář vyráží do akce

Tohle je ta fáze, kvůli které se půst drží. Jmenuje se autofagie a termín doslova znamená „požírat sebe sama“ a za jeho objevení získal Yoshinori Ohsumi v roce 2016 Nobelovu cenu.

Pro průměrného „přežraného“ a neustále se přežírajícího obyvatele západní civilizace je 24 hodin půstu jednou za čas tím nejlepším dárkem, který může svému tělu dát.

Představte si to jako generální úklid v domě v nějakém slumu, kde je nepořádek zcela běžnou denní situací. Vaše tělo začne identifikovat poškozené buněčné struktury, staré proteiny a nefunkční mitochondrie, které následně rozloží a použije jako stavební materiál pro nové, zdravé buňky. Tento proces dokonce dokáže eliminovat viry a bakterie, které se v těle schovávají. Je to ten nejlevnější a nejúčinnější detox, jaký existuje. Žádné drahé šťávy, jen čisté nic.

Osobní zkušenost: 24 hodin v digitální pustině

I já jsem tenhle experiment zkusila, dokonce opakovaně, před každoroční jarní očistou. Poprvé, a to je už dvacet let, jsem si myslela, že umřu hlady už v pět odpoledne. Můj vnitřní monolog se smrskl na seznam jídel, která si dám „potom“. Ale pak přišel zlom. Kolem osmnácté hodiny se hlad změnil v tichý, bzučivý hlas v pozadí. Cítila jsem se neuvěřitelně lehce. Nejen fyzicky, ale i mentálně. Přestala jsem prokrastinovat, jako by mi tělo řeklo: „Když mi nedáš najíst, tak aspoň něco pořádného udělej, ať toho mamuta ulovíme.“

Moje soustředění bylo laserové. 24 hodin bez jídla mi dalo lekci o tom, kolik času a energie neustálému přemýšlení o jídle věnujeme.

Totální reset přišel po 24 hodinách

Po 24 hodinách půstu, což se tedy ani při ramadánu nikde neděje, je skutečně tělo v režimu „hluboké opravy“. Co to znamená?

  • Inzulínová senzitivita: Tělo reaguje na jídlo mnohem efektivněji.
  • Snížení zánětu: Hladina zánětlivých markerů klesá, což je prevence snad všech civilizačních chorob.
  • Růstový hormon: Tělo ho začne masivně vyplavovat, aby ochránilo svaly a podpořilo regeneraci.

Není půst jako půst

Půst není pro každého. Těhotné ženy, lidé s historií poruch příjmu potravy nebo diabetici by se do toho neměli pouštět bez dozoru, což platí i v arabských zemích, kde se výše zmíněné skupiny fastingu neúčastní (ano, byla to doba, kdy jsem byla vděčná, že jsem těhotná, a nemusejí se na mě jako na manželku muslima opakovaně dívat skrz prsty). Ale pro průměrného „přežraného“ a neustále se přežírajícího obyvatele západní civilizace je 24 hodin půstu jednou za čas tím nejlepším dárkem, který může svému tělu dát.

Martin svůj první 24hodinový půst tehdy zakončil lehkým vývarem. Jana už plánuje příští týden. A lidé v arabských zemích? Ti se s koncem ramadánu brzy dočkají svátku Eid al-Fitr, kdy se po měsíci očisty konečně pořádně najedí a oddají se všem (možná naoko) odpíraným hrátkám. Možná je ta jejich nervozita v posledních dnech jen daní za to, že jejich tělo právě provádí tu nejkomplexnější údržbu, jakou příroda vymyslela.