„Mami, necítím se jako holka.“ Co teď? Nezničte to první reakcí: Jak mluvit a pomoct

Téma genderové identity dětí a dospívajících se v posledních deseti letech dostává do popředí veřejné debaty. Česká televize se mu věnuje i v novém seriálu Ratolesti, který částečně otevírá právě otázku přijetí a pochopení odlišnosti. Nejde však o nic okrajového – podle odborníků jde o stále častější téma, na které společnost i média musí reagovat. V roce 2025 vznikl v rámci pořadu Fenomén doby krátký dokument, který upozorňuje na rostoucí počet dětí a mladistvých, kteří o své genderové identitě otevřeně mluví.

Otázka, zda může dítě například už ve dvanácti letech opravdu vědět, že se cítí být jiného pohlaví, než jaké mu bylo při narození určeno, vyvolává řadu emocí. Odborníci se však shodují, že ano. Dítě často své pocity zná velmi dobře a potřebuje především bezpečný prostor, kde je může sdílet bez obav z odmítnutí či posměchu.

Jak by tedy měli rodiče reagovat, když se s tímto tématem jejich dítě svěří? Psychologové i sexuologové se shodují, že klíčové je přijetí a respekt. I obyčejné porozumění může výrazně snížit riziko psychické újmy a pocitů izolace. Naopak zesměšňování, odmítání či bagatelizace mohou dítěti způsobit hluboké trauma.

Odborníci zároveň upozorňují, že častá politizace tématu transgender dětí – a s ní spojené zjednodušující či útočné výroky některých politiků – pramení z neznalosti a neochoty téma skutečně pochopit. Místo ideologických debat by se podle nich měla pozornost věnovat tomu, jak dětem i jejich rodinám pomoci projít touto cestou s respektem, pochopením a odbornou podporou.

Rodičovská reakce může rozhodnout

Téma genderové identity může u různých lidí vyvolávat rozdílné reakce. Někdo jej sleduje spíše z odstupu, jiný k němu má výhrady nebo si není jistý, co si o něm myslet. Není to neobvyklé – jde o oblast, která je stále poměrně nová a často i složitá na pochopení. Přesto se této problematice v posledních letech věnuje rostoucí pozornost a podle odborníků nejde o přechodný trend ani fenomén, který by bylo možné vysvětlit jednoduchými příčinami. Spíše se ukazuje, že mladí lidé o své identitě otevřeněji mluví a častěji hledají podporu. Ignorovat téma proto nedává velký smysl.

Reklama

V tomto textu se zaměříme na jeden konkrétní úhel pohledu: situaci, kdy dítě přijde za rodičem s tím, že se neztotožňuje s pohlavím, které mu bylo při narození přiřazeno. Tato potřeba může vzniknout už v dětství, někdy kolem sedmi let, a jasněji se projevit v rané adolescenci kolem dvanácti. Pro rodiče to může být náročný moment – objevují se otázky, nejistoty a někdy i obava, co bude dál. Jak reagovat tak, aby dítě cítilo bezpečí a podporu? Jak mu být oporou, aniž bychom sami ztratili orientaci?

Hovořili jsme s Pavlem Turčanem, sexuologem, který se ve své praxi setkává s rodinami řešícími právě tyto situace. Popisuje, jak k tématu přistupovat a jak může odborná a rodinná podpora ovlivnit pohodu dítěte i celou rodinu.

Pane doktore, co dítěti ve chvíli, kdy se nám k něčemu takovému přizná, pomůže nejvíce? Skutečně to může být jen prosté přijetí?

Když za rodiči přijde dvanáctileté dítě s podobným přiznáním, to nejdůležitější, co mohou udělat, je vyslechnout ho a přijmout. Velice vhodné je alespoň doma jeho vnímání sebe sama respektovat – třeba ho oslovovat jménem a v rodu, který mu je přirozený.

Pokud jde jen o období nejistoty a hledání, může si dítě v bezpečném prostředí „nanečisto“ vyzkoušet, co k němu skutečně patří. Důležité je, aby od rodičů slyšelo, že jej budou mít rádi takové, jaké je.

Pokud to dítě opravdu v sobě má, tak mu tím jednoznačně dáme najevo podporu a přijetí a uchráníme jej spousty psychického strádání. A kde jinde by na to, aby si to dítě vyzkoušelo, mělo mít bezpečnější prostředí než v kruhu blízkých lidí.

A z opačného konce – co se může stát, když bude rodič pocity zesměšňovat nebo bagatelizovat, nepřijímat, bude dítě nutit setrvávat ve stereotypu, bude se například snažit vnutit holčičce nošení šatů za každou cenu?

To může mít opravdu vážné následky na psychice a sebevědomí takového dítěte a může to vážně narušit i jeho důvěru k lidem. A taky to může vést k rozvoji úzkostí, deprese, sebepoškozování, někdy to bohužel může skončit i tragicky sebevraždou.

Určitá část dětí se chová genderově nestandartně a neznamená to, že z nich budou trans osoby, gayové nebo lesby. Jen třetina z těchto dětí se nakonec jako LGBT+ identifikuje.

Jeden z těchto případů dopadl dokonce tak, že dítě, které již od 10 let vnímalo, kým je, a rodiče to totálně ignorovali a vše mu zakazovali a přesvědčovali jej, že není tím, za koho se pokládá, že je jenom pomýlené, tak toto dítě později na vlastní žádost odešlo do dětského domova, kde po dovršení 18 let zahájilo proces tranzice. Nyní dále studuje a v dětském domově, kde se cítí bezpečně, může zůstat až do ukončení studia na vysoké škole.

Je tedy pravda, že transgender osoby vědí o své odlišnosti už od malička?

Není pravda, že všichni transgender lidé vědí o své identitě už od dětství. Někteří  to odhalí, až když se začne rozbíhat puberta, nebo v jejím průběhu. Existuje i skupina dětí, které se chovají genderově nestandartně, ale to neznamená, že z nich v dospělosti budou trans osoby, gayové nebo lesby. Jen třetina z těchto dětí se skutečně nakonec jako LGBT+ identifikuje.

Naopak, naprostá většina LGBT+ lidí měla v dětství chování zcela běžné a zjistí to o sobě až později. Nebo někdy i dříve, ale neznamená to, že většina LGBT+ musí zapadat do škatulek našich představ. Například žensky se chovajících gay mužů je méně než těch, kteří gayové jsou, ale na první pohled byste to do nich vůbec neřekli. A podobné je to i s transgender a ostatními sexuálními menšinami.

Proč se to vlastně někomu děje, existují faktory, které to mohou ovlivnit?

To přesně nevíme. Víme, že to není dědičné, ale za vrozené to považujeme. Existuje mnoho teorií snažících se o vysvětlení proč, ale ani jedna nefunguje úplně. Například u homosexuality je teorie, že když v době, kdy se v mozku formuje a programuje sexuální centrum, tedy kolem pátého měsíce gravidity, je tam z nějakého důvodu méně testosteronu, než mělo být, je tento mozek naprogramován homosexuálně.

Není pravda, že počet transgender lidí strmě narůstá. V zemích, kde se to svobodněji začalo řešit dříve než u nás, už tento nárůst ustal a kolísá kolem určité hranice.

Je dokonce doloženo, že více homosexuálních dětí se například rodilo v Německu v průběhu druhé světové války ženám, jejichž manželé bojovali na frontě, čili zřejmě tam do značné míry může roli sehrát i extrémní stres a strach těhotné ženy. Ale ani to nevysvětluje vše dokonale. Podobně to je i s transgender.

Proč podle vás téma nabývá na intenzitě zejména posledních 10 let?

Téma nabývá na intenzitě proto, že je lepší informovanost a svoboda, lidé mají více možností to řešit a je to společensky přijatelnější než v minulosti. Dle mého názoru, a odpovídají tomu i světová data, nepřibývá lidí, kteří jsou genderově nekonformní, pouze přibývá těch, kteří našli odvahu to řešit a netrápit se tím uvnitř sebe sama.

Odborníci ro přirovnávají k levorukosti. Dříve se téměř všichni leváci povinně přeučovali na praváky, takže těch odolných, kteří i přesto leváky zůstali, bylo málo. Pak se to dělat přestalo a začalo procento levorukých v populaci strmě narůstat, až se to ustálilo na určité hranici, kolem které to nyní osciluje a která je v populaci běžná.

Stejně tak je to i s transgender lidmi. Není pravda, že jejich počet pořád strmě narůstá – v zemích, kde se to svobodněji začalo řešit dříve než u nás, už tento nárůst ustal a pohybuje se stabilně kolem určité hranice. V naší republice jejich počet sice stále roste, ale už ne strmě. Křivka nárůstu se značně oplošťuje.

Řekněme, že se dítě ve 12 letech rodiči svěří, rodič to přijme. Co bude dál?

Bylo by vhodné, aby rodiče spolu s dítětem vyhledali odborníka, nejlépe sexuologa, který se této problematice věnuje. Pak se rozběhne kolotoč vyšetření, která jsou k tomu, abychom diagnózu potvrdili, potřebná. Dítě je sexuologem odesláno k dětskému psychologovi a k dětskému psychiatrovi.

Rozhodně tyto léky nerozdáváme jako lentilky na počkání, jak je některými lidmi z dezinformační scény často prezentováno. Navíc léčba blokátory puberty je vratná, tedy po jejím vysazení pokračuje vývoj dítěte i jeho hormonální tvorba směrem, který je určen jeho biologickým tělem.

Vzhledem k čekacím lhůtám to zabere minimálně 6–12 měsíců. Mezitím dochází dále na sexuologii dle potřeby na pohovory. Poté, až máme výsledky z psychologického a psychiatrického vyšetření, je dítě odesláno na dětskou endokrinologii. Poté, přeje-li si to dítě i jeho rodiče, může sexuolog dát doporučení k léčbě takzvanými blokátory puberty, všechny výsledky z vyšetření spolu s doporučením sexuologa jsou předány odborné komisi, která rozhodne o tom, zda toto dítě může léčbu blokátory dostat, zda je k tomu vhodné a splňuje k tomu všechny podmínky. Takže je to běh na dlouhou trať.

Jak je to s blokátory puberty?

Rozhodně tyto léky nerozdáváme jako lentilky na počkání, jak je některými lidmi z dezinformační scény často prezentováno. Navíc léčba blokátory puberty je vratná, tedy po jejím vysazení pokračuje vývoj dítěte i jeho hormonální tvorba směrem, který je určen jeho biologickým tělem. Každopádně dle doporučených postupů mezinárodně platných tuto léčbu může dítě dostat nejdříve ve stadiu puberty Tanner 2, což je zjednodušeně řečeno, když už se začínají vyvíjet i sekundární pohlavní znaky. Většinou tato léčba netrvá dlouho, přibližně 2–3 roky.

A co po blokátorech?

Poté, pokud se dítě dále identifikuje s opačným pohlavím, je možné kolem 16. roku věku se souhlasem obou rodičů zahájit již i takzvanou cross hormonální léčbu, tedy léčbu hormony opačného pohlaví. Pokud rodiče souhlas nedají, je to možné až od 18 let. I změna jména do 18 let může proběhnout jen se souhlasem rodičů.

Skutečně může dítě již ve 12 letech vědět, že mu štěstí přinese změna pohlaví?

Ano, může a u naprosté většiny z těch, kteří s tím dojdou až k nám a projdou celou tou mašinérií, to tak skutečně je. To by musel být velký pošetilec, aby se takto trápil jenom z nějakého rozmaru.

Stává se ale i to, že tranzice štěstí nepřinese, v případě operace zničí tělo a daný člověk se chce vrátit k původnímu pohlaví, jenže to už nejde.

To je ale velice vzácné, studie dokazují opak. Každý člověk, který jde na jakýkoliv operační zákrok, si musí být vědom, a i to před operací podepisuje, že každá operace má svá rizika. I operace slepého střeva.

To, že se někdo hledá, pokud má nejistotu, kým je a kam patří, je naprosto normální lidská vlastnost.

Mám i ve své praxi pacienty, u kterých operace nedopadla tak dobře, jak si představovali. Ale přesto byla u nich diagnóza správná, jenom někteří litují, že podstoupili operaci. Nelitují toho, že šli do tranzice, s tím problém nemají. Já jsem proto velice rád, že v naší republice již operace s kastrací pro změnu pohlaví není bezpodmínečně nutná.

Jak zrovna tenhle problém řešíte s pacienty ve své praxi?

Někdy se snažím spíše rozmlouvat, ať se do operace neženou příliš rychle, protože jak něco jednou odstraníme, už to nejde vrátit zpět. Dokonce asi kolem 30 % z těch, kteří v minulosti operaci podstoupili a jsou spokojeni s tím, že změnili pohlaví, mi říká, že kdyby měli tehdy možnost na operaci nejít, nešli by na ni. Šli na ni pouze proto, že stát jim jinou možnost nedal, a volili tak pro sebe menší zlo. No a těch, kteří skutečně zjistí, že se v sobě spletli úplně, je zhruba kolem 1–2 promile. Takže určitá chybovost zde může být, ale v jiných odvětvích medicíny bývá mnohem větší.

Setkala jsem se i s termínem detranzice.

Opět zde hrají velkou roli různé dezinformační kanály, nafukující čísla detranzicí, ale oni považují za detranzici i to, když se někdo teprve hledá, ani nezačne brát hormony a zjistí, že to není cesta pro něj, a vrátí se zpět. Toto já a ani většina odborníků za detranzici nepovažujeme. Vždyť to, že se někdo hledá, pokud má nejistotu, kým je a kam patří, je naprosto normální lidská vlastnost.

Přesto… Dá se nějak zjistit dopředu, odhadnout, zda tranzice skutečně štěstí přinese, či zda je potřeba počítat s rizikem, že časem daný člověk změní názor?

To se dopředu moc předpovědět nedá. Větší riziko je u osob značně psychicky nestabilních. V tom je ale nová metodika, která od 1. 7. 2025 platí pro změnu pohlaví v ČR, opět přátelská.

Terapeut či lékař, který bude hned tleskat a jásat, že je člověk trans nebo LGBT+, a utvrzovat jej, že je skvělé, že to v sobě našel, je špatný terapeut.

Protože i tito lidé mohou změny matričního pohlaví dosáhnout, ale nedává jim to nárok na hormonální léčbu ani na operační zákroky. Podmínky pro operace dál zůstávají stejné, tedy že dotyčná osoba musí projít sexuologickým, psychologickým a případně psychiatrickým vyšetřením, někdy i dalšími, pak podá žádost k odborné komisi na Ministerstvu zdravotnictví ČR, která žádost posoudí, a tohoto posouzení se dotyčná osoba musí osobně zúčastnit. Pokud se jeví kvůli psychické nestabilitě riziko nespokojenosti s operační změnou pohlaví vysoké, komise tuto žádost obvykle neschválí.

Na veřejnosti je hodně slyšet Daniel Black, kluk, který v 18 podstoupil operaci na ženu, a poté zjistil, že je muž. Ale už se nemůže vrátit ke starému tělu – ve skutečnosti mu později diagnostikovali hraniční poruchu osobnosti. Teď před tranzicí varuje a tvrdí, že pokud si dospívající začne myslet, že je jiné pohlaví, než je biologicky, měl by řešit psychické problémy, a ne tranzici, protože biologicky jsme prostě to, jako co se narodíme. Co si o tom myslíte vy jako sexuolog?

Je to hodně zjednodušené tvrzení. Pokud takový člověk má psychickou nestabilitu či hraniční poruchu osobnosti, určitě je namístě nejdříve psychoterapie, často v kombinaci s psychiatrickou léčbou, která by měla vést ke stabilizaci daného jedince. Každopádně tato péče by měla být takzvaně afirmativní. Opět to někteří považují za „sprosté slovo“, protože si pletou jeho význam.

Jak vy vysvětlujete afirmativní péči?

Někteří lidé si pojem afirmativní péče vykládají mylně – domnívají se, že znamená bezvýhradné potvrzení toho, že je člověk trans nebo LGBT+, a snahu ho v tom za každou cenu utvrdit. Tak to ale není. Terapeut či lékař, který takovému člověku bude hned tleskat a jásat, že je trans nebo LGBT+, a utvrzovat jej, že je skvělé, že to v sobě našel, je špatný terapeut.

Stejně tak jako ten, který se bude za každou cenu snažit to tomu člověku vyvrátit a „vyléčit“ jej z toho. Správná afirmativní péče znamená sebepřijetí takového, jaký jsem, a najít sebe sama a být takto akceptován a přijímán. Správný terapeut nic nikomu do hlavy nevtlouká, ale snaží se takového člověka vést tak, aby na to, kým a čím je, přišel sám. Aby se dokázal v sobě zorientovat. Takový terapeut bude mít radost z toho, když ten člověk najde sebe sama, a je jedno, kterým směrem to nakonec bude, zda se vrátí zpět, nebo se utvrdí v tom, že jeho domněnky byly správné.

Správný terapeut nic nikomu do hlavy nevtlouká, ale snaží se takového člověka vést tak, aby na to, kým a čím je, přišel sám. Aby se dokázal v sobě zorientovat.

Bohužel i u nás existuje několik málo psychologů a psychiatrů, kteří se snaží homosexualitu, transgender a jiné léčit, a tvrdí, že vás z toho vyléčí. My víme, že to léčit a vyléčit nejde. V mnoha zemích je tato léčba dokonce zákonem zakázaná, a pokud tomu tak někde ještě není, alespoň je tento postup odborníky považován za takzvaně non lege artis, tedy že je nesprávný a nemá být používaný.

Jak může rodič ochránit dítě před případnou možností budoucí změny názorů a nepříjemných důsledků, které by z toho mohly plynout?

Dát mu plnou podporu, věřit mu, ale zároveň to neznamená, že nemůžeme být opatrní. Určitě je namístě se s dítětem o tom bavit a je důležité, aby vaše dítě vědělo, že mu v něčem nebráníte z vaší sobeckosti nebo vaší neznalosti či proto, že máte jenom konzervativní názory na věc a nic jiného nedokážete přijmout. Pokud dítě vnímá, že vaši podporu má, ale zároveň vnímá i to, že se o něj bojíte, i to mu je signálem, že jej máte rádi.

Jak by se zachoval Pavel Turčan jako rodič?

Já osobně, pokud by mé dítě přišlo za mnou s tím, že je trans, bych taky nebyl z toho nadšený. Ale ne proto, že bych jej nechtěl podpořit a chtěl mu bránit ve štěstí. Nadšen bych nebyl proto, že vím, že bude mít komplikovanější život. Ale pokud má takovou komplikovanější cestu životem danou, rozhodně mu ji nebudu komplikovat ještě více a podpořím je, aby bylo spokojenější a šťastnější.

No a pokud by se to týkalo dítěte pod 15 let, nebo ještě i mladšího, tam stejně nic jiného než umožnit mu takzvanou sociální tranzici dělat nejde. V tomto případě je nejlepší taktikou wait and watch. Tedy čekat a sledovat, jak se to vyvine. Ale rozhodně není správná cesta dítě za každou cenu zpochybňovat v tom, že to, co prožívá, je pouhá lež a blud. Jak bychom potom mohli chtít po takovém dítěti, aby nám věřilo, a dokonce aby někdy věřilo i sobě samotnému?

Co byste na závěr vzkázal rodičům, kteří něco takového se svým potomkem zrovna prožívají?

Snad jenom to, že to, že někdo je takový nebo makový, si nikdo z nás nevybral. Stejně tak jako se někdo narodí s kratší nohou, cukrovkou a podobně, si rovněž nevybíráme. A ruku na srdce, dokázali byste odmítnout vaše dítě jen proto, že má cukrovku nebo klapaté uši nebo že šilhá? Nebo proto, že se narodí slepé? Pokud ne, tak v čem je tato situace jiná? Proč to někteří dělají v tomto případě?

Dítě je pořád dítětem svých rodičů a mělo by mít u nich ničím nepodmíněnou lásku. Cílem každého rodiče by mělo být, aby jeho dítě mohlo být samo sebou a mohlo být šťastné. Schválně říkám „mohlo“, protože to, že někdo je sám sebou, ještě neznamená, že je to záruka štěstí. Ale jedno je jisté, je to základ pro to, aby člověk šťastným mohl být.

Štěstí je totiž ovlivněno mnoha faktory. Ale pokud někdo nedokáže být sám sebou, vždy se bude v životě trápit a bude tím do určité míry vnitřně trpět. Někdo více, někdo méně. A spousta takto trpících lidí skončí u alkoholu, drog nebo skončí jako psychiatrický pacient či spáchá sebevraždu – a přitom zcela zbytečně. Nejlepším lékem je proto důvěra, úcta a láska. Někdy je pro nás jako rodiče nejtěžší opustit své představy o tom, jak by mělo naše dítě žít. Ale to je jen naše sobeckost. Láska se umí přenést i nad to, když něco není podle mých představ.

Moc děkuji za rozhovor, pane doktore.