S Klárou Kappala by byla škoda udělat klasický rozhovor typu „co je hostitelská péče a jak funguje“. Tato obdivuhodná žena má čtyři vlastní děti a velmi osobní zkušenost s přijetím dalších do rodiny. Zároveň je dnes odbornou konzultantkou a lektorkou Centra hostitelské péče.

Její životní příběh však není výhradně o náhradní rodinné péči. Ještě za studií založila spolek Wakitaka a po dvě desetiletí podporuje vzdělávání dětí v Ugandě. Sama v jednom z textů vysvětluje proč velmi jednoduše: „Protože mohu.“

Hostitelská péče je v Česku pořád téměř neznámý pojem. Kdybys měla člověku, který o ní nikdy neslyšel, vysvětlit jednou větou, proč může být pro dítě z dětského domova tak zásadní – co bys mu řekla?

Hostitelská péče je pravidelný kontakt dítěte z dětského domova s jednotlivcem, párem či rodinou a může dítěti z ústavního zařízení skrze dlouhodobý a bezpečný vztah zcela změnit život, dát mu tolik potřebný pocit přijetí a umožnit mu začlenit se do společnosti.

Člověk si může říct: „Vezmu si dítě z dětského domova na víkend, ukážu mu, jak funguje normální rodina, pojedeme na výlet a bude mu dobře.“ Jenže dítě si může odnést i bolest z toho, že v neděli zase odjíždí. Kde je tedy hranice mezi pomocí a tím, že mu vlastně můžeme ublížit?

Odborníci se shodli, že hostitelská péče je vhodná pro děti od mladšího školního věku, kdy jsou už schopné porozumět jejímu principu. Já osobně jsem ale (i vzhledem k mojí osobní zkušenosti) velký zastánce hostitelky pro starší děti. V tomto věku už nemají v podstatě žádnou perspektivu dostat se do rodiny - ať už náhradní či biologické. Dokáží se dobře přizpůsobit nastavení a hostitel může svým působením a svou podporou zásadně změnit trajektorii jejich životů.

Jak vlastně dítě v dětském domově prožívá první návštěvy hostitelské rodiny? Je to pro něj radost, nebo zároveň strach, že si na něco hezkého zvykne a zase o to přijde?

Většina starších dětí to zpočátku takto neprožívá. Prostě se těší, že „vypadnou z děcáku“. Až postupem času pocítí, že se v jejich životě objevil někdo, pro koho něco znamenají. A tato životní zkušenost, kterou často nikdy předtím nezažily, může být osudová.

K mladším dětem většinou doporučuji hostitele, kteří jsou otevření i absolvování přípravy pro náhradní rodičovství a případnému přechodu z hostitelské péče do péče pěstounské. Což znamená, že si dítě už doma nechají.

Ty sama máš čtyři vlastní děti a dlouhou zkušenost s hostitelskou i pěstounskou péčí. Co tě překvapilo nejvíc? Bylo něco, na co tě žádná příprava nemohla připravit?

V roce 2021 jsme ke čtyřem biologickým dětem (tehdy 3, 4, 8 a 9 let) přijali sedmnáctiletou silně traumatizovanou slečnu z dětského domova. Později jsem se stala i hostitelskou maminkou jejího dospívajícího bratra. Vždy jsem chtěla čtyři děti a dalšímu rodinu dát. Prošli jsme přípravou pro náhradní rodičovství, a tudíž jsme byli na příchod dítěte připraveni. Neznamená to ale, že mě nepřekvapilo, jak to bylo někdy těžké. Obě naše přijaté děti prožily mnoho zlého a nesou si z dětství ošklivá traumata, která se snažíme skrze lásku, přijetí a odborné znalosti léčit. Člověk se učí za pochodu a nikdy nebude připraven úplně na vše.

Co je podle tebe největší omyl, který mají lidé o dětech z dětských domovů?

Velmi často se setkávám s větou: „To vám ty děti musí být vděčné, že jste si je vzali.“ Realita je ale taková, že mnoho dětí z ústavní péče vůbec neví, co to vděk je anebo jak ho projevit. Ne proto, že by vděčné nebyly. Ale proto, že se některé věci neměly jak naučit. Když vás celé dětství nikdo neměl rád, je těžké naučit se milovat. A takových „nedorozumění“ může nastat velmi mnoho. Děti vyrůstající v ústavní péči mají spoustu specifik, o kterých by měli lidé, kteří s nimi žijí, vědět. Nedávat jim za vinu, že něco neprojevují, že něčemu nerozumí, nebo něco dělají či nedělají. Ony vyrůstají v úplně jiném prostředí, než na které jsme zvyklí my jako většinová společnost. Je potřeba to brát v potaz a trpělivě a s láskou reagovat a vysvětlovat.

A obráceně: co si podle tebe hostitelé často idealizují? Co je na hostitelské péči ve skutečnosti těžké, nepohodlné nebo někdy až vyčerpávající?

Vy jako hostitel nemáte ze zákona na dítě žádná práva a často je tak nejtěžší právě to, že mu ze své pozice nejste schopen pomoci tak, jak byste rád. I proto jsem se velmi brzy stala poručnicí jednoho svého dítěte a opatrovnicí druhého. Abych měla více pravomocí zasahovat do jejich životů. Mohu jim tak lépe pomáhat, domlouvat zdravotní a terapeutickou péči, komunikovat se školou, s úřady, žádat s nimi o práci a podobně. A pak je také někdy těžká spolupráce mezi tolika subjekty, které mají dítě na starost.

Je nějaký okamžik, kdy sis jako hostitelka řekla: „Teď už tomu dítěti opravdu rozumím“? A naopak – byl někdy moment, kdy jsi vůbec nevěděla, co dělat?

Já věřím, že tomu, co mé děti prožívají a proč, vzhledem ke svému vzdělání a schopnosti empatie, rozumím. Rozumět ale nestačí. Musíte také mít sílu dobře reagovat. A to se mi zcela jistě nedaří vždy tak, jak bych si přála. Někdy je náročné neztratit trpělivost a nervy. Nejsem flegmatik. Ale na děti nekřičím a snažím se dobře žít. To je ta nejlepší výchova. Dítě bude následovat váš vzor, ne vaše rady. Četla jsem, že bychom neměli děti nic učit. Že na vše mají přijít samy. S tím nesouhlasím. I zvířata ukazují mláďatům, co a jak dělat. A když naučím své dítě nešlápnout na broučka, je to důležité jak pro dítě, tak pro broučka a svět je hned krásnější. Snažím se svým dětem dávat lásku, pozornost a porozumět jim. Podporovat dobro, které v nich je, a přijímat je takové, jaké jsou. A je jedno, jestli je to dítě vlastní nebo přijaté. Dítě, o které se starám, které vychovávám, je prostě moje dítě.

Máš čtyři vlastní děti. Jak jsi řešila jejich vztah k dítěti, které do rodiny přichází „zvenčí“? Musely se tvé děti někdy vyrovnat se žárlivostí, pocitem nespravedlnosti nebo s tím, že hostitelské dítě potřebuje více pozornosti?

V době přijetí prvního dítěte do rodiny byly mé děti ještě velmi malé. Není to úplně standardní a ne každému bych toto doporučila, ale troufám si říci, že naše děti byly na příchod dalšího velmi dobře připravené. Vyrostly v tom, že jednou pomůžeme někomu, kdo by bez nás rodinu neměl. Zkrátka proto, že můžeme.

Hodně jsem si s nimi o všem povídala a stále povídám. Jistě to svým způsobem obohacuje i je. Přijatá dcera často říká, že právě to ji překvapilo nejvíce. Že ji všechny děti přijaly ihned jako sestru a dokázaly se rozdělit o to nejcennější, co mají – o rodinu, o domov a o maminku. Z počátku to bylo velmi náročné, protože nově příchozí dcera prožila mnoho zlého a byla trochu jako slon v porcelánu. Vyžadovala velmi mnoho péče a pozornosti a já se snažila svůj čas spravedlivě rozdělit mezi všechny děti. Přijetí jejího bratra už bylo jednodušší, děti byly starší, zkušenější a více rozumějí i projevům, které tyto děti mohou mít.

Co dítě z dětského domova podle tebe potřebuje od hostitele úplně nejvíc? Lásku, hranice, zájem, zážitky, obyčejnost… nebo něco úplně jiného?

Bezpečný a trvalý vztah. Každé dítě v sobě má potenciál vykvést v něco krásného, jen je potřeba ho “správně zalévat”. Mé přijaté děti jsou dnes právně dospělé, ale kdo nezažil, nedokáže si představit tu nepřipravenost, se kterou jsou děti z dětských domovů či výchovných ústavů vypouštěny do života. Až polovina z nich končí na ulici. A to i proto, že neumí navazovat a udržovat funkční vztahy.

Je děsivé si představit, o kolik jiné by byly životy našich přijatých dětí, kdyby nás neměly. Ale ony nás mají a už o nás nepřijdou. Není to vždy jednoduché. Absence lásky, blízké osoby a rodinného modelu po tak dlouhou dobu v kombinaci s těžkým životním osudem jsou velkou výzvou. Ale je úžasné pozorovat, jak se pomalu uzdravují, a věřím, že jednou budou schopny vést řádný život. S láskou jim opakuji, že není důležité, jak se kdo narodí, ale v co vyroste. A už teď jsem na ně velmi pyšná.

Hostitel se nestává rodičem a nemá dítě „zachraňovat“. Přesto mezi nimi může vzniknout velmi hluboké pouto. Co se stane, když dítě začne hostitele vnímat jako člověka, kterého by chtělo mít za rodiče?

U nás to tak je. Pro obě naše přijaté děti jsem maminka a navždy budu. Změnily si i jména a příjmení, abychom k sobě opravdu patřili. Ale je to dané okolnostmi. Biologická matka našich dětí usmrtila jejich otce, a protože své děti týrala, přišla i o rodičovská práva. Pokud se stane, že je biologická rodina nefunkční a hostitel a dítě se do sebe „zamilují“ natolik, že se rozhodnou své životy provázat ještě těsněji, je to vlastně dokonalý výsledek hostitelské péče. Dítě, které by jinak rodinu nemělo, k ní touto cestou přijde.

Je ale potřeba upozornit, že hostitelská péče není náhradní rodinná péče a neměla by být zkratkou k péči pěstounské. Pro trvalé umístění dítěte do rodiny je potřeba se vzdělat a připravit jinak než na hostitelku. Je velký rozdíl, když dítě vracíte a když je u vás na stálo, a byla by chyba si myslet, že vše bude jen růžové. Většina dětí má také vazby na svou biologickou rodinu a často jsou odebrány z existenčních důvodů, ne kvůli absenci lásky. Pak je žádoucí, aby toto hostitel respektoval a kontakty s biologickou rodinou třeba i podporoval. Známe případy, kdy se hostitel stal rodinným přítelem a pomáhal i biologickým rodičům, například s hledáním práce, úředními věcmi apod. Hostitelka je úžasná v tom, že její podoby a cesty jsou nevyzpytatelné.

Co podle tebe dětem z ústavní péče nejvíc chybí, když pak jednou odejdou do samostatného života? Je to materiální zázemí, nebo spíš něco mnohem obyčejnějšího – někdo, komu mohou zavolat, když mají problém?

Jen si to představte. Fyziologicky je vám osmnáct, ale vývojově vám může být i třináct let. Neměli jste od koho odkoukat, jak se žije, a najednou jste sami ve světě, ve kterém se neumíte pohybovat. Nemáte komu zavolat, když máte problém. Nemáte komu zavolat, když se vám něco povede. Jste na život úplně sám a často se jakékoli komunikace s cizími lidmi obáváte, takže si nepomůžete ani v jednodušších situacích, natož v těch složitějších. Hostitel v této fázi může hrát zcela zásadní roli a postarat se o to, že mladý dospělý v životě uspěje a nepadne na dno.

Sama se už dvě desetiletí věnuješ také dětem v Ugandě prostřednictvím spolku Wakitaka, který jsi založila. Je mezi tím, co vidíš u dětí v Ugandě, a tím, co vidíš u dětí z českých dětských domovů, nějaká překvapivá podobnost?

Maslowova pyramida potřeb ukazuje, co dítě potřebuje pro zdravý vývoj od nejzákladnějších věcí až po osobní růst. U dětí v Ugandě podporujeme vzdělání a sytíme jejich fyziologické potřeby. Ony nemají co jíst, a ačkoli je to smutné, nemám možnost se zabývat jejich vnitřními zraněními, kterých je vzhledem k poměrům jistě značné množství. U dětí z našich dětských domovů jsme už o stupeň výš, materiálně jsou zabezpečené. Je skvělé, když se s naší pomocí dopracují až na vrchol té pyramidy.

O důležitosti bezpečného vztahu pro zdravý vývoj dítěte přednáším zájemcům o hostitelskou péči i odborné veřejnosti skrze organizaci Centrum hostitelské péče. Na příkladu Wakitaky vyprávím žákům základních a středních škol po celé České republice o tom, jak se žije dětem v jiných částech světa a proč je důležité vnímat naši vzájemnou propojenost i odpovědnost.

Kdybys mohla změnit jednu jedinou věc v českém systému péče o děti, které vyrůstají mimo vlastní rodinu, co by to bylo? A proč právě tohle?

Přála bych si, aby se hostitelská péče stala součástí systému péče o ohrožené děti. Aby se o této možnosti dozvědělo co nejvíce lidí, a v ideálním případě, aby každé dítě z dětského domova, které nemá možnost jít do rodiny, mělo alespoň svého hostitele a nezůstalo na život samo.

Když se člověk podívá na tvůj život, působí to, jako bys opakovaně vyhledávala místa, kde můžeš něco změnit – od Wakitaky až po náhradní rodinnou péči. Je to vědomá životní filozofie, nebo prostě neumíš projít kolem člověka, který potřebuje pomoc?

Svými skutky děkuji za šťastný a naplněný život. Ráda bych, aby více lidí uvažovalo podobně, a tak jdu příkladem. Když jdu kolem někoho, kdo potřebuje pomoc, určitě nezůstávám lhostejná a jednám. Mnoho lidí na mé rozhodnutí přibrat do rodiny děti se specifickými problémy a potřebami pohlíží s nepochopením. Za jakousi maskou obdivu prosvítá názor, že jsem nezodpovědná, a nedokáží pochopit, proč riskuji své rodinné štěstí pro “cizí a problémové” děti. Ale já nechci od života jen brát, chci i dávat.

Porodila jsem čtyři zdravé děti. Přirozeně, bez komplikací. Dvě holčičky, dva kluky. Vděkem a pokorou jsem stále zaplavena. Přijde mi normální otevřít náruč těm, kterým se lásky nedostává, když na to mám podmínky i citovou kapacitu. Proč si beru cizí děti, když jsem plodná žena? Protože vidím, nepomohu slepci přes cestu?

A Wakitaka? Svým jednáním se snažím posilovat lidskou sounáležitost a připomínat, jak je důležité vážit si toho, co máme a jak žijeme. Vzdělání posiluje osobnost člověka, ovlivňuje jeho sociální i ekonomické chování a může být spouštěcím mechanizmem širších společenských změn. Chci dělat svět lepším, tak jsem se chytla příležitosti, která ke mně přišla. Pomoc dětem v Ugandě organizuji po svém, fungujeme s nulovým rozpočtem a 100 % darovaných financí používáme pouze ve prospěch afrických dětí. A protože chci mladé generaci ukázat, že jde žít bez Facebooku, Instagramu, TikToku i YouTube, a nejen žít, ale i dělat dobré věci, nevyužívá Wakitaka sociální sítě a funguje jen díky společnému úsilí skupiny lidí. Ráda každého, kdo by se chtěl k našemu snažení připojit, osobně přivítám mezi nás. Stačí mě zkontaktovat.

A poslední otázka trochu osobněji. Kdybys dnes potkala sama sebe ve chvíli, kdy jsi o hostitelské péči ještě nic nevěděla, co bys té ženě řekla? Proč má smysl otevřít svůj domov dítěti, které možná nikdy nebude „vaše“, ale přesto může navždy ovlivnit váš život?

Asi větu z Talmudu: Kdo zachrání jeden lidský život, jako by zachránil celý svět. A skrze hostitelskou péči se život opravdu zachránit dá.

Děkuji za rozhovor.