Profesionální pečovatelé jsou jednou z nejnáročnějších a nepříliš dobře oceňovaných profesí. Nicméně tito lidé mají alespoň plat a po práci můžou „vypnout“, na rozdíl od stovky tisíc Čechů, kteří už dlouhá léta v roli neformálních opatrovníků fungují jen z dobrého srdce. Tito lidé často pracují po nocích, bez nároku na odpočinek a s klesajícími příjmy, protože si mnohdy nemohou dovolit pracovat na plný úvazek.
Projekt Neviditelní před pár dny zveřejnil čerstvá data, podle nichž se o své blízké stará nebo starat plánuje až 77 % Čechů. Už nyní se to ovšem týká přibližně 800 tisíc lidí, převážně žen ve věku 36–64 let, které suplují práci systému a platí za to vlastním zdravím.
Přestože je Jitka extrémně vyčerpaná, cítí, že pomáhat musí. „Co bych byla za člověka, kdybych jí nevěnovala kus svého života i na úkor všeho?“
„Moje maminka, která prodělala několik mozkových mrtvic a trpí demencí, je už 7 let ležák. Starám se nejen o ni, ale i o domácnost mého otce a o zahradu a o svůj byt,“ píše na stránce o umírání třicetiletá žena jménem Jitka. „Jsem s ní den co den, bez přestání a jsem na to všechno sama.“ Přestože je Jitka extrémně vyčerpaná, cítí, že pomáhat musí. „Co bych byla za člověka, kdybych jí nevěnovala kus svého života i na úkor všeho?“ Státní aparát její empatie využívá – Jitčina péče státu ušetří miliony, protože bez její práce by rodiče museli být v ústavu. Zatímco její rodiče dožívají, jí protéká život mezi prsty. Až zemřou, může jí být klidně už 40.
„Péče o druhé je extrémně časově, fyzicky i psychicky náročná. Život vám přihraje roli pečovatele a málokdy vás má kdo vystřídat,“ říká Jana Pikardová, manažerka projektu Neviditelní. Podle analýzy Centra ekonomických a tržních analýz (CETA) pečující ztrácí na příjmech až 278 tisíc korun ročně, zatímco stát díky jejich práci ušetří miliardy.
Z průzkumu CETA vyplynulo, že pouhých 7 % Čechů očekává, že se o jejich rodiče postará profesionální služba. Zbytek tuší, že se spolehnout musí hlavně na sebe. A polovina respondentů přiznává, že největším problémem je fyzická a psychická náročnost péče, větší než život v chudobě. Pokud mají neformálně pečující děti, trpí tím také ony, protože jim rodiče nemohou věnovat dost pozornosti.
Jaké jsou možnosti podpory
Určitá podpora pro nemohoucí k dispozici je, ale získat ji je byrokraticky náročné, a navíc pečující o svých nárocích často vůbec nevědí. Existuje příspěvek na péči. Ten pobírá osoba, o niž pečují (a která ho pak může pečujícímu předávat). Výše se pohybuje od zhruba 3 300 Kč do 19 200 Kč měsíčně, podle stupně závislosti. Pečující zároveň mohou být vedeni jako osoby pečující u úřadu práce, což jim zajišťuje státem hrazené zdravotní pojištění a započítání této doby do důchodového pojištění. V některých případech mohou žádat také o příspěvek na mobilitu, dávky hmotné nouze nebo o odlehčovací služby, které jim umožní si alespoň na čas odpočinout. Reálná situace ale vypadá tak, že se pomoc ne vždy k lidem dostane, a pokud ano, často není dostatečná.
Lidem, kteří jsou zodpovědní jak za svoje stárnoucí rodiče, tak za svoje děti, se říká sendvičová generace. „Lidé mají dnes děti později a z toho plyne i demografická změna. Proto stále častěji potkáváme lidi, kteří pečují o malé dítě i o stárnoucího rodiče,“ vysvětluje Sarah Hurikari z programu Opora Diakonie.
Členové rodiny, kteří doma zvládají péči o své blízké často 24/7, potřebují odlehčovací služby a pomoc profesionálních pečovatelů. Ti ale chybí už teď – přece jenom to není zrovna „dreamjob“. Podle portálu platy.cz se jejich ocenění pohybuje v rozmezí od 25 134 Kč do 38 941 Kč. Dnes jich v systému chybí 3000 a podle prognóz se jejich nedostatek bude nadále prohlubovat.
Jsou země, kterými by se Česko mohlo inspirovat. Nadějně třeba vypadá irský model Carer’s Leave, který umožňuje zaměstnanci až dva roky neplaceného volna s jistotou návratu do práce. V Belgii nebo Nizozemsku je zase o mnoho více lůžek na 100 000 obyvatel než u nás, kde je jich 750. Existuje spousta řešení, jak neformálně pečujícím usnadnit život, musela by ale existovat politická vůle.