Psychologie Zveřejněno:
foto: Flowee / ChatGPT

Jednou chci překládat poezii v černém roláku, podruhé rozlévat víno u moře a potřetí nadávat slepicím na samotě v horách. Každá z těch žen by mi chvíli slušela. Jen nevím, co bych s ní dělala, až bych zatoužila být tou další.

Moje nálady se mění podle toho, jestli venku prší a jestli mám zrovna hlad. Proto vůbec netuším, co budu chtít za hodinu, natož za rok. Co platilo ráno, v poledne už neplatí. Slibovat sobě samé věrnost jedné jediné cestě by ode mě byla čirá troufalost. Moje nápady mají jepičí život.

Sečtělá

Občas bych chtěla být tou přísnou dámou ze starého činžáku, která zná zpaměti polovinu české poezie a pije černou kávu z míšeňského porcelánu. Nosit velké brýle v kostěných obroučkách a nadčasový černý rolák. Sedět u stolu zavaleného papíry, škrtat červenou tužkou v cizích rukopisech a do telefonu stroze hlásit: „Dneska ne, musím odevzdat překlad.“ Mít za muže historika, který se ve vedlejším pokoji probírá kartotékami. Když pak večer usnu nad knihou, jen přese mě přehodí deku, zhasne lampičku a pošeptá: „Zítra zase brzy vstáváš, miláčku.“

Lehkomyslná

Pak mě ale popadne chuť sbalit si batoh, odjet na léto k moři a rozlévat víno v plážovém baru. Mít kůži opálenou dohněda, slané vlasy stažené do nedbalého drdolu a nos posetý pihami. Spát do poledne v podkroví nad kuchyní, znát každého štamgasta jménem, smát se nahlas cizím vtipům a flámovat do tří do rána. Spropitné schovávat do plechové krabice od sušenek a vůbec neřešit, z čeho zaplatím složenky. Zamilovat se do kuchaře, se kterým se domluvím jen lámanou angličtinou, a v září, až sezona skončí, mu zamávat z okna odjíždějícího autobusu.

Vyrovnaná

Jindy bych si ze všeho nejvíc přála ostříhat se nakrátko, obléknout obyčejné lněné šaty a ráno se brodit bosá trávou. Vařit si bylinkový čaj do modrého plecháčku, okopávat na zahradě mrkev a nikam nespěchat.

Slibovat sobě samé věrnost jedné jediné cestě by ode mě byla čirá troufalost.

Přestat se vztekat kvůli každé prkotině, odpustit všechno všem a mít v sobě trvalý klid. Večer sedět s manželem na lavičce pod jabloní a jen tak si povídat. Péct kynuté buchty, usmívat se na protivné prodavačky a věřit, že všechno dopadne tak, jak má.

Osudová

A vzápětí bych chtěla být ženou, za kterou se na ulici otáčejí i tramvajáci. Nosit hedvábné halenky, pod kterými prosvítá jemná krajka, a klapat podpatky po chodníku tak sebejistě, jako by mi patřilo celé město. V poledne si v kavárně objednat jen sklenku bílého a ledabyle si pohrávat s klíči od cizího auta. Nechat si posílat obří kytice a do telefonu znuděně prohodit: „Jsou nádherné, ale víš přece, že v dešti nikam nechodím.“ Mít dva ctitele, ani jednoho z nich nemilovat a oběma občas dovolit, aby mi zaplatili nájem. Ve stáří pak vzpomínat, kolika mužům jsem zlomila srdce, aniž bych si rozmazala rtěnku.

Divoká

A někdy bych chtěla zmizet na samotu do hor. Chodit v zablácených holínkách a starém flaneláku, kolem zápěstí mít omotaný provázek proti uhranutí a vlasy si splétat do copu. Na půdě sušit dobromysl a třezalku, péct chleba v kachlových kamnech a mluvit sprostě jako dlaždič, kdykoli mi slepice rozhrabou záhon s česnekem. Vstávat za rozbřesku, pustit z hlavy hypotéky i důchodové připojištění a mít vedle sebe chlapa, který spraví střechu i převodovku a za celý den neřekne víc než pět vět. „Kde mám kladivo?“ „V dílně na ponku, dědku.“

Jenže pak se vrátím zpět do reality a ze všech těch velkých plánů mám zatím jen černý rolák.

Cizí lidé spí v mé posteli, já v jejich. Vánoční punč si dám s varanem
Cizí lidé spí v mé posteli, já v jejich. Vánoční punč si dám s varanem
Představa, že někdo neznámý otevře mou lednici, použije sprchu a usne v mé posteli, mi ještě nedávno připadala dost děsivá. Jenže právě na tom stojí způsob cestování, který si zÃ...

Sdílejte článek
Líbil se vám článek? Přihlašte se k odběru newsletteru a dostávejte to nejlepší z Flowee přímo do svého mailu.
Témata: