Kdybych se zítra rozhodla, že chci nového partnera, myslím, že bych ho do několika měsíců našla. Ne prince na bílém koni ani osudovou lásku, ale normálního muže, který chce vztah, není úplný debil a existovala by mezi námi alespoň základní lidská přitažlivost.
Založila bych si profil na seznamce, vyrazila na pár akcí, možná bych požádala kamarády, ať mi někoho představí. Jsem pořád docela hezká, normální a celkem milá, to muži jistě ocení. Jenže já nového muže nechci. Je mi 44, mám milovaného partnera, děti a docela spokojený život.
To, co mi chybí, je opravdová a dlouhodobá kamarádka, případně kamarád. Prostě člověk, se kterým si budu rozumět i za deset let. Jednu takovou kamarádku jsem měla. Odstěhovala se do Austrálie, což zní skoro příliš učebnicově na to, aby to byla pravda, ale opravdu se to stalo. A videohovory, zprávy a občasná návštěva mi nestačí. Nechybí mi informace o tom, co se v jejím životě děje. Chybí mi její fyzická přítomnost. Možnost zavolat ve čtyři odpoledne a říct: „Nechceš večer někam zajít?“
Ve dvaceti se přátelství dělo skoro samo
Když nám bylo dvacet plus, hledat kamarády vlastně nebylo potřeba. Byli všude.
Ve škole, na vysoké, v první práci nebo na kolejích jsme každý den potkávali desítky lidí podobného věku. Měli jsme podobně chaotické životy, podobně málo peněz a hlavně mnohem víc času. Mohli jsme prostě někam jít a zjistit, jestli si rozumíme. Některá tehdejší přátelství byla možná mnohem povrchnější, než jsme si připouštěli. To ale nebylo tak důležité. Blízkost měla čas vzniknout mimoděk. Z jednoho piva se stala další dvě, z náhodného rozhovoru společná dovolená a z člověka, kterého jste znali tři měsíce, někdo, komu jste ve dvě ráno telefonovali kvůli katastrofálnímu rozchodu.
Po čtyřicítce spontánnost poněkud hyne na Google kalendáři. Nejdřív zjišťujete, zda může druhý ve středu mezi půl šestou a sedmou, zatímco vy byste mohla ve čtvrtek, pokud děti neonemocní, partner nebude pracovně pryč, nepřijde nečekaná práce a večer vás nebudou bolet klouby.
Dospělé přátelství začíná připomínat logistickou operaci. A to jste se s tím správným člověkem ještě ani nemuseli potkat.
Jednou jsem si myslela, že se to povedlo. Poznala jsem ženu podobného věku, která bydlí ode mně 500 metrů, rozuměly jsme si a naše dcery byly skoro stejně staré. Vypadalo to jako dokonale sestavený balíček. Pak se ukázalo, že se naše děti navzájem nesnášejí. Hrozně mě to mrzelo.
Nehledáte člověka. Hledáte kompatibilní život
Právě tady je možná největší rozdíl oproti mládí. Ve středním věku už člověk nehledá jen někoho sympatického. Potřebuje téměř celý kompatibilní životní ekosystém. Někdo vám může být skvěle lidsky blízký, ale bydlí čtyřicet kilometrů daleko. Jiný má volno vždycky v týdnu, kdy vy máte děti. Další tráví každý víkend na túrách, zatímco vy považujete sobotní dopoledne v pyžamu za jeden z civilizačních výdobytků.
A čtvrtý je perfektní, jen má potřebu vidět se třikrát týdně, což ve vás přibližně po deseti dnech vyvolá chuť emigrovat do stejné Austrálie jako vaše původní kamarádka. Většina lidí kolem čtyřicítky navíc není sociálně úplně opuštěná. Máme partnery, děti, kolegy, sourozence, sousedy a známé. Někdy dokonce i lidi, kteří by se s námi rádi vídali.
Jenže společnost není totéž co blízkost. Blízký vztah vyžaduje nejen vzájemné porozumění, ale i úsilí. Musíte odepisovat, i když se vám zrovna nechce komunikovat, protože nechcete toho druhého zranit. Neměli byste odkládat schůzku víc než jednou, protože vám do toho něco vlezlo. Máte toho člověka rádi, ale stojí vás to energii, kterou normálně skoro všechnu spotřebujete na práci, domácnost, děti a partnera.
Jsem introvertka, takže tahle část mě stojí poměrně dost energie. Lidé mi chybějí, ale když mi někdo napíše: „Nechceš ve středu na kafe?“, moje první reakce někdy není radost, nýbrž rychlá inventura zbylých psychických sil. Což je, uznávám, při hledání nových přátel jistá strategická nevýhoda.
U přátelství s muži občas přijde ještě jeden problém
Vždycky jsem měla víc kamarádů než kamarádek, protože jsem se hodně pohybovala na metalové scéně, Jenže ani přátelství s muži pro mě nebyla vždycky jednoduchá.Několikrát se stalo, že z původně přátelského vztahu postupně vznikly na druhé straně city nebo sexuální zájem, přestože jsem od začátku říkala, že mi jde o přátelství a milostný vztah nepřipadá v úvahu. Já jsem chtěla friendzone, ale on lovezone nebo sexzone. Stalo se to mnohokrát, a byla jsem z toho vždycky hodně smutná.
Neznamená to samozřejmě, že muži a ženy nemohou být přátelé, to je jenom moje taková osobní specialita. Teď, když už jsem starší, nemám příliš chuť investovat měsíce nebo roky do vztahu, u kterého nakonec zjistím, že druhá strana celou dobu doufala v jiný výsledek. Možná musím počkat, než přestanu vypadat atraktivně.
Možná je tu ještě další faktor. Ve dvaceti jsme měli mnohem větší toleranci k lidem, se kterými jsme si rozuměli jen částečně. Jeden byl skvělý na večírky, druhý na hluboké rozhovory, třetí znal nejlepší hospody a čtvrtý měl auto. Pokud měl někdo vady charakteru nebo chaotický život, brali jsme to jako drobnost. Po čtyřicítce nemáme na tyhle lidi čas, jsme mnohem selektivnější.
Nechceme každý týden poznávat deset nových lidí. Spíš bychom chtěli jednoho nebo dva, před kterými nemusíme nic předstírat. Kteří pochopí, že když se měsíc neuvidíme, neznamená to konec vztahu. Kteří dokážou zůstat v našem životě jako konstanta, aniž by vyžadovali neustálou přítomnost. Ano, od blízkého přátelství toho ve středním věku chceme poměrně hodně, ale současně na jeho budování máme méně času než kdykoliv předtím.
Navíc, přátelství nemá stejné společenské mechanismy jako partnerský vztah. Když řeknete, že hledáte partnera, existují aplikace, seznamovací večery, dohazování a celé odvětví postavené na tom, aby se dva cizí lidé potkali. Počáteční komunikaci vám navíc velice usnadní hormony, když máte štěstí a natrefíte na někoho vhodného.
Přitom je partner a blízká přítelkyně v principu hledáte totéž - člověk, kterého zatím neznáte a který by se mohl stát důležitou součástí vašeho života. Jen s ní(-m) nechcete spát.
Takže kdyby někdo věděl…
Kdybych si dávala inzerát na kamarádku, zněl by asi takto: „Hledám ženu přibližně 30 až 50 let, která bydlí rozumně blízko, má podobný smysl pro humor, nechce se vídat častěji než dvakrát měsíčně, nedělá z každého nedorozumění psychologický thriller, není rasistka, nemlátí děti a nebude si ze mě dělat bezplatnou terapeutku. Výhodou je schopnost zrušit schůzku bez uraženého ticha na následující tři týdny.“
Když to čtu, chápu, že trh bude omezený.
Vím, že jsem náročná, ale možná jsme po čtyřicítce trochu víc nároční všichni, protože už víme, co nás vyčerpává, co nás nudí a s kým nechceme trávit víkendy.
Partnera si dnes můžeme hledat přes algoritmus, filtrovat podle kilometrů a během pár vteřin dát najevo, zda nás někdo zaujal. Anebo klidně naživo v baru, když znáte podnik, kam chodí zajímaví lidé. U přátelství ale bohužel pořád spoléháme hlavně na náhodu, a ta se ve věčném koloběhu práce - rodina jen tak nenaskytne.
Takže jestli existuje Tinder pro ženy středního věku, které hledají někoho na kafe jednou za čtrnáct dní, hluboký rozhovor jednou za čtvrt roku a naprostý respekt k tomu, že někdy prostě nemají chuť nikam jít, dejte mi vědět.
