Když mi bylo pětatřicet, myslela jsem si, že menopauza znamená, že si člověk občas ověje obličej vějířem, utrousí cynickou poznámku na adresu manželovy pleše a pak spokojeně usne u detektivky. Ó, jak hluboce jsem se pletla.

Je úterý, 3:14 ráno. Ležím v posteli na zádech, oči vykulené do tmy jako dvě zralé švestky a poslouchám, jak můj synek (ano, je malý, měla jsem ho pozdě) vedle mě spokojeně odfrkuje. Má ten typ spánku, který by nepřerušil ani pád meteoritu na naši terasu. Já naproti tomu vnímám i to, že o tři ulice dál prolétl komár s mírnou nadváhou.

Kompas v ložnici a čínské tajemství bezspánku

Minulý týden jsem podlehla zoufalství a kupodivu i ezoterice, což je u mě stav rovnající se klinické smrti kritického myšlení. Koupila jsem si knihu o feng-šuej. Vypadala jsem jako naprostý blázen a i si tak připadala, když jsem nastoupila do ložnice naprosto odhodlaná to změnit jednou provždy a zase se konečně vyspat. V jedné ruce kompas na mobilu, ve druhé vodováhu a posouvala jsem moji snad třísetkilovou postel z masivu přesně do osy severojih, protože podle starodávných mistrů prý proudění čchi napraví jakýkoliv spánkový deficit.

Výsledek? Místo abych spala jako nemluvně, ležela jsem v dokonale vyrovnané magnetické ose a celou noc přemýšlela o tom, jestli by feng-šuej schválilo, kdybych synka dnes zadusila mým vlastním paměťovým polštářem (nebojte, biomatky, samozřejmě s nadsázkou).

Garážová romance s ojetým „bydlíkem“

A tak jsem skončila v autě. Proč? Protože jsem v něm poslední dva a půl měsíce o letních prázdninách spala a opravdu skvěle jsem se vyspala! (Světe, div se!). Byli jsme dva a půl měsíce na cestě po Evropě a já se nejvíc bála vedra a toho, že nebudu spát ani tam. Omyl, spala jsem, dokonce i ve vedru, jako nemluvně. Takže žádný kompas a severojih, budu muset chodit spát do auta i v Praze, na ulici…

Společnost od nás očekává, že v padesáti budeme zrající, elegantní dámy s pěstěnými nehty a lehkým nadhledem. Realita? Já spím v autě na pražské ulici a Dana leží mezi nakládačkami.

Byla čtvrtá ráno, když jsem v pyžamu s motivem měsíčků a hvězdiček vyšla na ulici, zalezla do mého milovaného vanu, rozložila vestavbu a prostěradýlko a peřinky z mikroplyše a během tří minut vytuhla. Tři hodiny čistého, nefalšovaného, blaženého spánku! A šlo by to klidně i o dvanáct déle, kdybych nechtěla, aby byl synek v panice, když mě ráno nenajde vedle sebe. (A ne, nespím s ním v posteli denně, jen někdy, když si on řekne, ale říká si stále často.)

Ráno mě probudilo opatrné klepání na okénko. Byl to soused, který šel do práce. Tedy už před nějakou dobou šel do práce, ale pak ho zaujalo, že auto, co denně stojí na ulici, má najednou zaslepená okna a pootevřený kufr. Tak se vrátil domů a teď tam stál v košili a kalhotách do práce, v ruce hrnek kávy a v očích měl dost údiv, ale i lehkou dávku úcty. „Paní Nedobitá?“ zeptal se opatrně, přesně tím tónem, jakým vyjednávač mluví na člověka stojícího na okraji střechy desátého patra. „Proč spíte před domem v autě?“ „Prostě proto,“ odpověděla jsem s neproniknutelným výrazem čínské Sfingy. „V autě je správné mikroklima, chladný vzduch a pohodlné, tvrdé matrace, přesně odpovídají mému současnému stavu hormonálního vyhoření.“

Mozek mi ukradl přirozené sedativum

Jako novinářka jsem se ale odmítla smířit s tím, že zbytek produktivního života strávím jako bezdomovec v autě před domem, kde za byt platím nemalý nájem. Ponořila jsem se do odborných dat a zjistila věc, o které se na běžných preventivních prohlídkách mluví asi tak často jako o smyslu existence: hormonální nespavost není o vaší slabé vůli nebo špatné večerní rutině.

Všechno to má na svědomí nesvatá trojice: estrogen, progesteron a naprosto rozvrácené řízení tělesné teploty.

Podle odborné studie publikované na National Center for Biotechnology Information (NCBI) trpí vážnými poruchami spánku v období perimenopauzy a menopauzy 40 až 60 % žen. A není to zdaleka jen o tom, že vás v noci probudí vlna horka, kvůli které musíte vyměnit povlečení.

Progesteron je totiž přirozeným neurosteroidem. V mozku stimuluje receptory GABA – přesně ty stejné receptory, na které cílí farmakologická sedativa a léky na uklidnění. Když hladina progesteronu dramaticky spadne, váš mozkový „vnitřní Lexaurin“ jednoduše přestane fungovat.

Jako novinářka jsem se odmítla smířit s tím, že zbytek produktivního života strávím jako bezdomovec v autě před domem, kde za byt platím nemalý nájem.

A aby toho nebylo málo, estrogen přímo ovlivňuje termoregulační centrum v hypotalamu. Jakmile estrogen klesne, hypotalamus zničehonic zmatkuje. Nabude dojmu, že se přehříváte, vyhodí tělesnou teplotu do červených čísel a pošle do krevního oběhu masivní dávku adrenalinu. Vy se probudíte se srdcem bušícím jako o závod a v hlavě vám okamžitě naběhne seznam všech životních chyb od první třídy základní školy. Hormonální výkyv dokáže vnitřní architekturu spánku doslova rozmetat na prach.

Dana a její špajzová terapie

Nejsem v tomhle bizarním divadle sama. Moje kamarádka Dana (ještě 49, bestie) na tom byla ještě o krok hůř. Dana nepotřebovala kompas, ale zoufale hledala chlad. V červenci, během největších letních veder, objevila, že jediný trvale studený kout v jejich rodinném domě je spíž s původní dlažbou z roku 1920.

„Manžel mě našel v půl páté ráno, jak ležím na podlaze mezi zavařenými okurkami a meruňkovým kompotem, zahalená do prostěradla a s pytlíkem mraženého hrášku na čele,“ vyprávěla mi Dana u třetího dvojitého espressa. „Díval se na mě s takovým respektem kombinovaným s čistým děsem. Později přiznal, že si myslel, že provádím nějaký okultní rituál na přivolání deště.“

A přesně v tom spočívá ten největší vtip celé situace. Společnost od nás očekává, že v padesáti budeme zrající, elegantní dámy s pěstěnými nehty a lehkým nadhledem. Realita? Já spím v autě na pražské ulici a Dana leží mezi nakládačkami.

Bylinky na vás! Mýtus o meduňce

Rovnou vám ušetřím peníze i čas: běžné rady z ženských časopisů jsou v této fázi naprosto k smíchu. Meduňkový čaj? Směšný pokus. Třezalka? Bez efektu. Levandulový olej na polštář? Jediné, čeho jsem dosáhla, bylo, že jsem voněla jako provensálský šatník, ale bělmo jsem měla pořád stejně krvavé.

Co říká věda? Že kognitivně behaviorální terapie pro nespavost (CBT-I) a správně indikovaná hormonální substituční terapie (HRT) jsou jediné dvě metody, které mají prokazatelný klinický účinek na obnovu spánkového cyklu u žen procházejících hormonální tranzicí. Žádné krystaly pod matrací, žádný heřmánek od babičky. Prostě musíte tělu dodat to, co přestalo vyrábět, nebo přenastavit vzorce, které vás nutí ve tři ráno přemýšlet nad tím, proč jste v roce 2008 řekla šéfovi tu hloupost, nebo si později nevzala Pištu Hufnágla.

Světlo na konci ulice

Dnes už ve Fordu nespím, i když musím uznat, že to rozkládání vestavby ve tři v noci mělo do sebe něco neskutečně osvobozujícího. Po konzultaci s osvíceným gynekologem a prostudování desítek odborných studií, ale hlavně po přečtení knihy Žena v ohni jsem nasedla na vlnu moderní medicíny. A světe, div se, spím. Ne sice deset hodin v kuse jako v osmnácti, ale poctivých sedm hodin bez nutnosti počítat spáry na stropě nebo běhat po ložnici s kompasem.

A Dana? Ta už ze spíže taky vylezla. Zavařeniny vracejí úder zpět svému původnímu účelu a její muž už se nemusí bát chodit ráno pro marmeládu.

Pokud tedy právě teď čtete tento text ve tři hodiny ráno, svítíte si mobilem pod peřinou a vaše druhá polovička vedle vás spokojeně odfukuje jako parní lokomotiva, nejste blázen. Vaše hormonální hladiny si z vás jen dělají neuvěřitelně nemístný žert. Kompas ani nevytahujte, kašlete na feng-šuej a běžte si promluvit se svým lékařem. Nebo jděte do garáže. V tom Fordu, ale když budete chtít i v běžném osobáku, je vážně překvapivě dost místa.