Možná si z dětství vybavíte starou adresu, třídu na základce nebo prázdniny u rybníka. Když se ale zkusíte rozpomenout, co jste tehdy doopravdy prožívali, narazíte na prázdno. Ne každá bílá skvrna ve vzpomínkách skrývá vytěsněné trauma. Dětská paměť se zkrátka teprve učila skládat svět do souvislostí a nám tehdy scházela slova, kterými bychom svůj vnitřní svět dokázali pojmenovat.

Fotografie bez příběhu

Jsou vám čtyři roky. Stojíte před panelákem, ve třídě mateřské školy nebo u vánočního stromku. Na zažloutlé fotce bezpečně poznáváte sami sebe, víte, kdo stojí vedle vás, a možná si vybavíte i chuť svátečního oběda. Když se však v duchu zeptáte, jak vám tehdy bylo, čeho jste se báli nebo co vás trápilo, nepřijde žádná odpověď. Zůstane jen zvláštní ticho, jako by z vašeho života někdo vystřihl úvodní kapitoly.

 Rodinná paměť se nepředává jen vyprávěním, ale také tím, o čem se doma mlčí.

Prázdná místa ve vzpomínkách přitom neznamenají, že se stalo něco zlého. Výzkumy potvrzují, že přirozená dětská amnézie patří k běžnému vývoji a dospělý člověk si z prvních let života nese jen velmi málo ucelených obrazů. Nemá proto smysl ptát se, proč jsme zapomněli. Mnohem zajímavější je podívat se na to, jak jsme se jako děti učili svůj příběh vyprávět.

Vzpomínka nevzniká ve vzduchoprázdnu

Tuto schopnost získáváme z každodenního povídání s mámou a tátou. Když se rodiče vyptávají, jaké to bylo u babičky, co se povedlo a proč bylo na hřišti tolik slz, nerozebírají jen suchá fakta. Pomáhají dítěti propojit událost s prožitkem a dát mu srozumitelný smysl.

Odborníci v této souvislosti mluví o emoční socializaci skrze rodinné rozhovory. Dítě se nerodí se slovníkem pro úzkost, stud, zklamání nebo bezmoc. Potřebuje od dospělých slyšet věty jako „to tě asi vylekalo“ nebo „chápu, že ses cítil odstrčený“. Psychologické studie dokládají, že otevřené mluvení o vnitřním prožívání ovlivňuje to, jak člověk později rozumí sám sobě. Způsob, jakým se v rodině mluví, kreslí první mapu našeho vnitřního světa.

Doba, ve které jsme vyrůstali

Pro generaci, která vyrůstala v českém prostředí před rokem 1989, se k rodinným zvyklostem přidala ještě dobová atmosféra. Každá rodina samozřejmě fungovala jinak a mnohé z nich nabízely spoustu vřelosti. Společenský a výchovný tón té doby však stavěl na důrazu na kolektivní řád a sebezapření.

Prostor pro sdílení křehkých pocitů byl často velmi úzký. O strachu, nejistotě nebo bezmoci se na veřejnosti ani doma příliš nemluvilo. Starosti se řešily praktickým chodem domácnosti, zatnutím zubů a rázným konstatováním, že se prostě musí jít dál.

Tento postoj přirozeně putoval rodinnou historií. Výzkumy potomků československých rodin ukazují, že rodinná paměť se nepředává jen vyprávěním starých příběhů, ale především tím, co se doma zamlčuje, z čeho mají rodiče strach a o čem se před dětmi raději vůbec nemluví.

Najít slova pro vlastní dětství

Nemá smysl pátrat po skrytých dramatech tam, kde jde o přirozené zapomínání raného věku. Užitečnější je podívat se na to, jak se u nás doma zacházelo se smutkem nebo obavami. Když nebylo zvykem mluvit o tom, co bolí, naučili jsme se mávnout rukou se slovy, že je všechno dobré, a být za každou cenu samostatní a stateční.

Porozumět rodinným příběhům přináší úlevu hlavně proto, že tím naše vlastní zážitky konečně získají srozumitelný kontext.  Nemusíme své dětství znovu prožít ani hledat viníky. Bohatě stačí, když si své tehdejší pocity poctivě přiznáme, třeba večer do deníku nebo při hovoru s někým blízkým. Jakmile totiž staré emoce přesně pojmenujeme, přestanou nás ovládat a my svému životu konečně porozumíme.