Tohle je pohled šestiletého kluka, který se prostě jen dívá kolem sebe. Mnohé už chápe, co ale opravdu nechápe, to je ten divný svět dospělých kolem něj.

Sedím pod stolem v kuchyni. Je to nejlepší místo na světě, protože odtud vidíte nohy. Nohy nelžou. Nohy mých rodičů jsou unavené. Táta Radek má na sobě ty šedé ponožky, co vypadají jako smutek, a máma Jana přešlapuje u kávovaru, jako by to byl oltář nějakého boha, co jí vrací duši do těla.

Dospělí jsou divní. To není urážka, to je fakt, který jsem si ověřil. Mají tuhle divnou nemoc – říkají jí „zodpovědnost“, ale já vím, že je to jenom krycí název pro to, že se z nich stali roboti s horší baterkou.

Táta Radek: Muž, který ztratil barvy

Můj táta Radek býval podle fotek docela frajer. Měl dlouhé vlasy a smál se tak, že mu bylo vidět až dozadu do krku. Teď má v ruce pořád mobil, takovou tu skleněnou destičku, co svítí, a mluví do ní o věcech, které neexistují. Třeba o „kvartálních cílech“. Zkoušel jsem to najít v encyklopedii zvířat, ale žádný „kvartál“ tam není. Předpokládám, že je to nějaká příšera, které se všichni v jeho kanceláři bojí.

Být dospělý a nudný není osud. Je to zvyk. A ten se dá odnaučit.

Radek zapomněl, jak se běhá. On neběhá, on „nestíhá“. To je rozdíl. Když běžím já, je to proto, že chci být u té pampelišky dřív než včela. Když běží on, vypadá to, jako by ho honilo neviditelné strašidlo jménem Deadline.

Podle studií, které dospělí pořád citují, tráví půl dne koukáním do krabiček.Táta je v tom vězení na doživotí. Včera jsem mu do té jeho „důležité tašky“ schoval gumového pavouka. Čekal jsem smích. On ale jenom vykřikl slovo, které nesmím říkat, a začal mluvit o tom, že „na tohle nemá čas“. Představte si to – nemá čas na pavouka! To je jako říct, že nemáte čas na dýchání.

Máma Jana: Expertka na organizované neštěstí

Moje máma Jana je ještě záhadnější. Ona se rozhodla, že život se skládá z uklízení věcí, které se za pět minut zase rozházejí. Je to zbytečná práce, o které se píše v těch chytrých knihách, co si dává na noční stolek, aby vypadala chytře, ale nikdy je nečte.

Jana pije „hořké bláto“. Říkají tomu káva. Smrdí to jako spálená pneumatika, ale oni se na to tváří, jako by to byl kouzelný lektvar. Bez toho prý „nemůžou fungovat“. My děti fungujeme na jablka a nadšení a nepotřebujeme k tomu stroj za deset tisíc korun.

Nejhorší na Janě je ale její posedlost „zdravím“. Nutí mě jíst věci, co vypadají jako tráva z posekaného hřiště, zatímco ona sama večer v kuchyni potají jí čokoládu, o které si myslí, že o ní nevím. Vidím ji skrze škvíru ve dveřích. Ten výraz, co má, když jí tu čokoládu... jako by na chvíli zapomněla, že je dospělá. Proč si to tak komplikuje? Proč prostě neřekne: „Mám chuť na čokoládu, pojďme si dát spolu?“ Protože dospělí mají pravidlo, že radost musí být tajná a doprovázená pocitem viny.

Proč jsou tak nudní? Věda o ztvrdlém mozku

Zkoumal jsem to. Proč nás přestanou bavit kaluže? Proč nás začne zajímat cena elektřiny? Podle studií o neuroplasticitě se dospělým mozek v podstatě zabetonuje. Vyšlapou si v hlavě dálnice a po nich jezdí pořád dokola – práce, nákup, spánek. My děti máme v hlavě džungli, kde se každou sekundu narodí nový tygr.

Dospělí se bojí trapasů. To je jejich největší nepřítel. Bojí se, že by vypadali divně, kdyby si v tramvaji začali prozpěvovat nebo kdyby si na hlavu dali cedník a tvrdili, že jsou rytíři z planety Těstovinov. Přitom je to ta nejrozumnější věc, co můžete udělat, když je venku hnusně.

Investigace rituálů: „Jak se máš?“

Slyšeli jste je někdy, jak spolu mluví? Je to jako špatně nahraná deska. „Jak se máš?“ „Jde to, práce hodně, znáš to.“ „Jo, nestíhám.“ „Musíme se někdy sejít na to kafe.“ Spoiler: Nikdy se nesejdou. A pokud ano, budou tam zase jenom mluvit o tom, jak nestíhají. Je to začarovaný kruh nudy, který připomíná Burnout syndrom, ale pro dospělé je to prostě standardní nastavení.

Závěrečná zpráva: Nechci vyrůst

Když se dívám na Radka a Janu, cítím k nim trochu lítost. Jsou jako krásná auta, která někdo zaparkoval do garáže a nechal na ně padat prach. Zapomněli, že podlaha může být láva. Zapomněli, že mrak vypadá jako drak, co zvrací zmrzlinu. Zapomněli, že nejdůležitější věc na světě je to, jestli dneska najdu v lese ten správný klacek.

Můj plán je jasný: Budu sice vypadat jako dospělý, budu mít možná i ty šedé ponožky, ale uvnitř si nechám tenhle bunkr pod stolem. Protože být dospělý a nudný není osud. Je to volba. A já si vybírám toho gumovýho pavouka v tašce.

Zatím se mějte. Musím jít, protože Jana právě objevila, že jsem si pastelkou nakreslil na zeď v obýváku okno do jiné dimenze. Nechápe, že je to investice do naší budoucnosti. Je to prostě dospělá. Nudná. Ale já ji stejně zkusím naučit, jak se skáče přes lávu. Snad si nezlomí tu svou „zodpovědnost“.

Být dospělý a nudný není osud. Je to zvyk. A ten se dá odnaučit.