Sedíte doma, v teple, v bezpečí. Čaj na stole chladne, za oknem je tichý podvečer. Měli byste být spokojení. A přesto cítíte na hrudi těžký, neviditelný balvan. Není to osobní smutek – nikdo vám neublížil, neřešíte existenční krizi ani rozvod. Je to něco jiného. Je to pocit, že svět je těžce nemocný. Zprávy, které ani nemusíte číst, protože visí ve vzduchu jako statická elektřina. Klima. Války. Nespravedlnost. Nesnesitelný hluk doby.

Pokud tento stav znáte, dost možná jste si už vyslechli rady typu: „Moc to prožíváš,“ nebo „Musíš se soustředit na pozitivní věci.“ Možná jste se sami sebe ptali, jestli s vámi není něco špatně. Jestli nepadáte do deprese.

Zastavte se. To, co cítíte, má jméno. Není to nemoc. Je to Weltschmerz. A v dnešní době je to možná ta nejadekvátnější reakce, jakou může citlivý člověk mít.

Realita bolí

Pojem Weltschmerz (v překladu „světabol“) nám darovali němečtí romantici – konkrétně spisovatel Jean Paul v románu Selina. Popisuje pocit bolestného smutku a únavy ze života, který vzniká z vědomí, že realita nikdy nedosáhne našich ideálů.

Je však nutné důsledně rozlišovat mezi depresí a světabolem. Zatímco deprese je klinický stav, charakterizovaný anhedonií – ztrátou zájmu o svět a neschopností cítit potěšení – světabol je citlivost vůči nedostatečnosti světa. Je to hluboký nesoulad mezi tím, jaký by svět mohl (a měl) být, a tím, jaký reálně je. Na rozdíl od klinické deprese Weltschmerz nepramení primárně z vnitřních psychologických poruch, ale z reálné vnější zkušenosti.

Není to patologie vaší biochemie, je to etický postoj. Váš vnitřní kompas ukazuje na sever, zatímco mapa světa se točí v kruzích.

Cena za empatii

Proč nás bolí utrpení lidí, které ani neznáme? Odpověď leží v naší biologii. Nejsme izolované jednotky. Neurovědecké studie ukazují, že když vidíme, nebo si jen živě představíme utrpení druhých, v našem mozku se aktivují téměř identické sítě, jako bychom tu bolest prožívali sami.

V kultuře, která uctívá výkon a věčný úsměv, je Weltschmerz nepohodlný. Proto je tlak na „pozitivní myšlení“ tak silný. Ale popírat tento pocit je jako přelepovat kontrolku prázdné nádrže veselou samolepkou.

Tento jev se nazývá empatická úzkost. Není to metafora. Vaše tělo reaguje na bolest světa stresovou reakcí. Pokud jste po sledování dění ve světě vyčerpaní, není to slabost. Je to daň za funkční zrcadlové neurony.

Stesk po mizejícím domově

K obecnému světabolu se v posledních letech přidal nový, specifický tón. Možná ho cítíte, když vidíte vykácený les za městem nebo čtete o tajících ledovcích. Ashlee Cunsolo a Neville Ellis pro tento stav zpopularizovali termín klimatický žal.

Jejich výzkum potvrzuje, že smutek spojený se ztrátou přírodního prostředí je zcela racionální formou ztráty. Není to hysterie. Je to solastalgie – stesk po domově, který mizí, i když my sami jsme se nikam neodstěhovali.

Past toxické pozitivity

V kultuře, která uctívá výkon a věčný úsměv, je Weltschmerz nepohodlný. Nutí nás zpomalit. Nutí nás dívat se do stínů. Proto je tlak na „pozitivní myšlení“ tak silný. Ale popírat tento pocit je jako přelepovat kontrolku prázdné nádrže veselou samolepkou.

Validace smutku je prvním krokem k duševní hygieně. Jak připomíná Susan Cain ve své knize Bittersweet, radost bývá často individuální záležitostí, zatímco bolest představuje univerzální jazyk, který nás všechny spojuje. Naše slzy jsou pak prostým, ale hlubokým důkazem toho, že nejsme roboti. Právě z tohoto „hořkosladkého“ pocitu vyvěrá lidská sounáležitost.

Od bolesti k soucitu

Zde se však skrývá určité riziko. Pokud v empatické tísni zůstaneme příliš dlouho, svět nám nevyhnutelně zhořkne a hrozí nám vyhoření či stažení se do sebe. Klíčem je posun od empatie k soucitu, u kterého neurověda popisuje zásadní rozdíl.

Zatímco empatie říká „cítím tvou tíhu“, čímž v mozku přímo aktivuje centra bolesti a zvyšuje riziko vyhoření, soucit volí postoj „vidím tvou tíhu a je mi to líto“. Ten naopak stimuluje oblasti spojené s láskou a péčí. Právě tento jemný posun  od bezmocného prožívání cizí bolesti k aktivnímu postoji laskavosti je to, co nám umožní zůstat hluboce citlivými, a přitom se emocionálně nezničit.

Nemusíme nést všechno

Viktor Frankl, psychiatr, který přežil holokaust, nás učil, že i když nemůžeme změnit situaci, vždy můžeme změnit postoj, který k ní zaujmeme. Weltschmerz je paradoxně formou lásky k životu. Bolí nás to, protože nám na tom záleží.

Nemusíte ten balvan nést pořád. Nemusíte zachránit svět, abyste měli právo v něm dýchat. Někdy stačí, že svou citlivost nezradíte. Že v tom tichém podvečeru, s chladnoucím čajem, přijmete svůj smutek jako starého přítele, který vám jen přišel připomenout, že jste stále naživu.