Dnešní společenský diktát, který nám velí spát osm hodin v kuse, je z historického hlediska naprostou novinkou – a dost možná i nepřirozenou anomálií. Historik Roger Ekirch, který zasvětil roky zkoumání nočního života našich předků, odhalil fascinující skutečnost: lidé ve středověku a raném novověku prakticky neznali spánek „na jeden zátah“.

Ztracený svět

Noc našich předků byla rozdělena na dvě dějství. První fáze, v dobových pramenech často nazývaná primo sonno (první spánek), začínala zhruba kolem deváté hodiny večerní a trvala do půlnoci. A pak se svět probudil. Ne za drnčení budíku a ve spěchu, ale zcela přirozeně, v souladu s biologickými hodinami.

Následovala pauza – hodinka či hlídka (v angličtině označovaná jako „watch“). Nebylo to však ono frustrující převalování a počítání oveček, jaké známe z dnešních ložnic. Byla to naopak aktivní, živá a často nejoblíbenější část noci.

Čas pro duši i tělo

Tato noční bdělost, trvající hodinu až dvě, představovala možná nejužitečnější okno celého dne. Lidé, zbaveni fyzického vyčerpání z celodenní dřiny díky prvnímu spánku, v této pauze doslova ožívali. Co se dělo za svitu měsíce a dohořívajících polen v krbu?

Možná, že to, co dnes lékaři nazývají nespavostí, je ve skutečnosti jen zapomenutá pozvánka k času, který kdysi patřil jen nám.

Byl to čas vyhrazený intimitě. Pro partnery, jinak unavené prací na poli, to byla jediná doba, kdy měli energii a soukromí jeden pro druhého. Klid noci byl také ideální pro modlitbu a tiché rozjímání, které v hluku dne nebylo možné. Jiní tento čas využili prakticky – přiložili do ohně, zkontrolovali dobytek nebo si prostě jen povídali.

Teprve po této „přestávce“ se lidé uložili k druhému spánku, který trval až do svítání. Tento rytmus nebyl jen evropskou specialitou. Ekirchovy prameny dokládají, že sahal od Homérovy Odyssey až po kmeny v Nigérii. Mizet začal teprve relativně nedávno – s příchodem průmyslové revoluce a umělého osvětlení, které nám doslova „ukradlo“ tmu.

Experiment, který zhasl světla

Možná si říkáte, že to je jen hezká historie, ale naše biologie se za tu dobu musela změnit. Opak je pravdou. Potvrdil to experiment, který v 90. letech provedl psychiatr Thomas Wehr z amerického Národního ústavu duševního zdraví.

Wehr vzal skupinu mužů a na měsíc je připravil o moderní vymoženost umělého světla. Místo běžných šestnácti hodin světla denně jich měli k dispozici jen deset. Zbytek strávili v absolutní tmě, podobně jako lidé před vynálezem žárovky.

Výsledek byl ohromující. Po několika týdnech se jejich spánek spontánně a bez nátlaku rozpadl na dvě poloviny. Mezi nimi se znovu objevila ona historická „hodinka“ bdělosti – čas tichého, meditativního klidu, který je chemicky odlišný od našeho denního vědomí. Jejich těla se nevrátila k poruše. Vrátila se k prastaré normě.

Spát spolu, ale podle pravidel

Pohled do historie nám odkrývá ještě jeden aspekt, který nám dnes může připadat cizí. Ve středověku byl spánek zřídkakdy soukromou záležitostí. Postele byly drahé a teplo vzácné. Spalo se hromadně – často celá rodina, někdy i hosté či služebnictvo v jedné místnosti, nebo dokonce na jednom obřím lůžku.

To vyžadovalo přísnou „spánkovou etiketu“. Existovala nepsaná pravidla, kdo kde leží (zpravidla děti u zdi, pak rodiče, starší synové a nakonec cizí příchozí na kraji), a jakýkoliv zbytečný fyzický kontakt či přílišné převalování byly považovány za společensky nevhodné. Noc byla sdíleným prostorem, nikoliv izolovanou kapslí.

Přijměte tmu jako starého přítele

Až se příště ve tři ráno probudíte a ticho domu vám bude připadat tíživé, zkuste nepanikařit. Nebojujte s tím. Možná se ve vás jen ozývá hlas předků, volání biologie, která se nenechala ošálit žárovkami.

Využijte toto ticho. Nemusíte jít krmit dobytek, ale můžete si číst, meditovat, nebo jen tak být. Možná, že to, co dnes lékaři nazývají nespavostí, je ve skutečnosti jen zapomenutá pozvánka k noční bdělosti – k času, který kdysi patřil jen nám.