Ačkoliv pochvalu můžeme mínit dobře – tedy chceme, aby se ten druhý cítil dobře, komentováním vzhledu mu ve skutečnosti můžeme uškodit. Podle výsledků jednoho výzkumu i ženy, které se po přijetí komplimentu ohledně vzhledu cítily dobře, později uváděly vyšší míru nespokojenosti se svým tělem a zvýšenou potřebu jej kontrolovat.

Ideál krásy je proměnlivý. Důsledky zůstávají

Z těchto důvodů bychom se měli vyhýbat přinejmenším komentování tělesné hmotnosti druhých. Ideální váha ani „správné“ tvary ve skutečnosti neexistují – představa ideálu se v čase neustále mění. Stačí si vzpomenout na Věstonickou venuši, někdejší symbol krásy, který dnes mnohým připadá spíše obézní. To, že všichni nevypadáme stejně, je normální. A je to v pořádku.

Přijmeme-li tuto perspektivu, jsme si pak všichni rovni bez ohledu na to, jak kdo vypadá. Může to znít jako klišé, ale opravdu si to připustit – a dávat to najevo i ostatním – vyžaduje odvahu, sebezapření i dlouhodobou vytrvalost.

Stud a úzkost za vlastní tělo

Poznámky ohledně hmotnosti nebo toho, jak kdo (ne)vypadá, se mohou dotýkat především dospívajících. Ti jsou nejvíce zranitelní, protože jejich identita se teprve formuje. Možná v dobré víře pochválíte, že dceřina kamarádka je pěkně hubená, a nenapadne vás, že si díky tomu vaše vlastní dítko začne připadat tlusté. 

Promyšlené komplimenty dávají druhému najevo, že jeho hodnota nestojí na vzhledu.

Přidají-li se k tomu média a sociální sítě, kde se novodobý ideál krásy prezentuje hubenými influencerkami, notně poopravovanými buď „jen“ filtry, nebo přímo různými více či méně invazivními zákroky, mohou dívky samy sebe začít vnímat jako objekty, jejichž hodnota se odvíjí od toho, jak je ve společnosti oceňován jejich vzhled – takovému vnímání se říká sebeobjektivizace.

Ze srovnání s prsatou, štíhlou influencerkou s plnými rty a dlouhými řasami pak dívka často odchází s paralyzujícím pocitem méněcennosti, který se snaží maskovat třeba volným oblečením. Uzavírá se do sebe, ztrácí zájem o spojení s okolím, bezpečí hledá v online kontaktu. Škodlivé důsledky sebeobjektivizace a sebesledování na psychiku mladých lidí potvrzují i výsledky celé řady výzkumů. Vedle zahraničních můžeme zmínit i nedávný počin české značky Dove.

Začarovaný kruh sebeobjektivizace a PPP

Všechny takové pocity se mohou stát podhoubím pro vznik některé z poruch příjmu potravy (PPP), jejichž počet v posledních letech strmě stoupá – aktuálně některou z poruch příjmu potravy trpí podle dostupných dat až 20 % dětí a dospívajících.

A i u nich mohou komplimenty týkající se vzhledu napáchat další škody.

Komentáře typu „Vypadáš mnohem zdravěji“ nebo „Vypadáš mnohem lépe“ mohou opět přispívat k nespokojenosti s vlastním tělem. Zároveň mohou vést k domněnce, že po dosažení určitého bodu si dotyčný či dotyčná už další podporu nezaslouží. To může ovlivnit způsob, jímž se zapojuje do léčby, vztahy s terapeuty a okolím, včetně vztahu k sobě samému.

Jak správně chválit? 

Jenže, když tedy nemáme chválit fyzické tělo, jak druhého člověka potěšit, jak ho pochválit? Je důležité vědět, že je v pořádku dávat komplimenty, ty by se ale měly točit kolem částí identity člověka, na kterých opravdu záleží. Může to být třeba způsob, jak se chová k ostatním lidem, nebo jak se s ním cítíte. Místo toho, že dobře vypadá, tak můžete kamarádce říct, že se s ní cítíte dobře. Pak můžete upřesnit, co vám přináší trávit s ní čas nebo proč máte radost, když ji vidíte.

Můžete zmínit, že si vážíte přítelových vlastností, jako jsou třeba schopnost naslouchat, porozumět nebo ochota nabídnout podporu. Poděkovat za to, co udělal, aby vám nebo jiným lidem v něčem pomohl. Pochválit za něco, čemu se věnuje a co jej evidentně baví – za hudbu, sport, psaní, vaření nebo cokoliv jiného.

Malá změna dokáže velké divy

Někdy stačí malá změna k tomu, aby se druhý člověk začal cítit lépe. Promyšlené komplimenty dávají druhému najevo, že jeho hodnota nestojí na vzhledu. Dáváte najevo, že se o něj zajímáte, že si ho vážíte a že jste vděční za čas, který spolu trávíte. Taková komunikace potěší snad každého.