Podle výzkumu Národního ústavu pro duševní zdraví vykazuje 40 % mladých známky střední až těžké deprese a 30 % úzkosti. I přes takto tristní situaci je dětských psychiatrů a psychologů minimum a k mnoha dětem se žádná pomoc nedostane. Marie a Tereza, které spojuje zkušenost s duševním onemocněním, se to rozhodly změnit a před deseti lety založily projekt Nevypusť duši. Ta se ale teď s dalšími organizacemi, jako je Fokus nebo Locika, potýká s velkými až existenčními problémy.

Děláte osvětu o duševním zdraví. Změnil se od doby založení Nevypusť duši přístup veřejnosti k tomuto tématu?

Rozhodně ano. Když jsme v roce 2015 začínaly, duševní nemoc přinášela mnohem horší stigma, než je tomu dnes. Chtěly jsme to změnit, přály jsme si, aby se o psychických obtížích mluvilo otevřeně, bez studu. Dnes už vidíme, že velká část lidí už nemá problém o svých emocích mluvit naprosto přirozeně – ve škole, mezi kamarády, někdy i v práci. Mluví o tom, co prožívají, co potřebují, a nebojí se říct si o pomoc. To je velký posun oproti době, kdy bylo běžné všechno vydržet, zatnout zuby, jet dál a pak se případně zhroutit. Ale neznamená to, že máme hotovo. Pořád jsou tu lidé, kteří mají minimum informací, bojí se, stydí a vůbec netuší, kam se obrátit pro pomoc. Chceme tu pro ně být a nejvíc nás potřebují děti na školách.

Na Instagramu máte velkou komunitu. Objevují se pod příspěvky i nějaké negativní reakce?

Jasně že se občas objeví komentář typu „kdyby víc makali a míň brečeli, tak žádný problémy nemají“ nebo „na úzkost je nejlepší lopata“. Nicméně většina našich followerů téma duševního zdraví bere vážně a nemají problém o něm mluvit bez předsudků. Sledující se často mezi sebou podporují, sdílí tipy, dodávají si odvahu.

Někdy říkáme, že by se hodil takový „mezigenerační Google Translate“ – překladač mezi zkušenostmi, emocemi a přístupy různých věkových skupin.

Za negativními reakcemi se snažíme vidět spíš nepochopení než zlý úmysl. Bereme to vážně a reagujeme na ně, protože přesně kvůli takovým výrokům se lidé často bojí říct si o pomoc. Často se stane, že dřív než my odpoví i naši sledující. A to nás vždycky potěší – když vidíme, že se za sebe lidi dokážou postavit.

Ve společnosti je znát generační napětí ohledně duševního zdraví. Senioři občas tvrdí, že „za jejich časů nic takového nebylo“. Jak to vnímáte vy?

Spíš než konflikt vnímáme mezigenerační neporozumění. Každá generace vyrůstala v jiných podmínkách a měla jiný jazyk pro své emoce. Dnes se o duševním zdraví mluví více otevřeně, takže to může pro někoho vypadat, že mladí všechno moc řeší. Ale realita je, že dřív se o mnoha věcech prostě nemluvilo, i když lidé zažívali velmi podobné věci. 

Někdy říkáme, že by se hodil takový „mezigenerační Google Translate“ – překladač mezi zkušenostmi, emocemi a přístupy různých věkových skupin. Protože ve výsledku nám jde všem o totéž: aby nám a našim blízkým bylo dobře.

Je dnešní generace rodičů lepší v péči o duševní zdraví svých dětí než ta předchozí?

To se nedá říct obecně. Věříme, že většina rodičů dělá v dané chvíli to nejlepší, co umí. Dnes se o rodičovství mluví víc, přemýšlí se o něm jinak než dřív – rodiče zkoumají, co si nesou z vlastního dětství a jak to ovlivňuje jejich děti. Hledají způsoby, jak být lepšími průvodci, a snaží se o větší otevřenost.

Objevují se samozřejmě i hlasy, že rodiče jsou dnes až moc pečující, a dětem tím ubírají na odolnosti. Možná, ale často to vychází z touhy ochránit dítě před tím, co sami zažili. My se snažíme rodičům dávat nástroje, aby dokázali mluvit s dětmi o emocích, o těžkostech, o strachu, i když je to pro ně samotné těžké. Největší oporou je totiž pocit, že dítě není samo. Že ho někdo vidí, slyší a stojí při něm.


Chtěli byste Nevypusť duši podpořit? 

V současné době pořádají sbírku, která má pomoci zachránit workshopy. Vzhledem k tomu, že neziskové organizace napříč všemi sektory přišly o finance, jejich další existence je závislá na podpoře ostatních. A duševní zdraví je oblast, která je i dobrou investicí do budoucna, aby z dětí vyrostli normálně fungující dospělí.

Sbíráte peníze na workshopy o duševním zdraví pro středoškoláky. Jaká je na ně odezva?

Silná. A dojemná. Uspořádali jsme už přes tisíc workshopů po celé republice a zpětná vazba nás pořád dojímá i motivuje. Studenti si z nich odnášejí nejen informace, ale i pocit, že nejsou sami.

Několik konkrétních reakcí?

Třeba od jednoho patnáctiletého kluka: „Chtěl bych vám moc poděkovat, proslov lektora mě málem rozbrečel. Pokračujte v tom, co děláte.“ Nebo od šestnáctileté holky: „Uvědomila jsem si, že to, co prožívám, není v pořádku, a chci vyhledat pomoc.“ Před workshopem neví 30 % studentů, kam se v případě psychických obtíží obrátit. Po workshopu už to ví 93 %. A to považujeme za obrovský krok kupředu.

Otevírají se vám děti i osobně, mimo diskusi ve třídě?

Ano, často. Každý workshop je jiný – někdo se zapojí hned, někdo si drží odstup a přijde až po skončení. Děti se nám svěřují, ptají se, hledají oporu. Naši lektoři a lektorky jim naslouchají, předávají kontakty, někdy pomáhají udělat první krok.

Výpadek jednoho klíčového grantu přišel v době, kdy už jsme rozjeli nové aktivity a najali nové lektory, protože školy měly obrovský zájem. Museli jsme ale říct, „dál už nemůžeme“. To bylo těžké.

A někdy se nám ozvou zpětně – třeba e-mailem, přes sociální sítě nebo osobně. Nedávno za námi na Rock for People přišla slečna, která řekla: „Kdyby nebylo vašeho workshopu, nejsem tady.“ Takové chvíle nám potvrzují, že to, co děláme, má smysl.

V zahraničí je velké téma red-pill a Manosféra. Jedenáctiletí kluci sledují toxické influencery. Vidíte něco podobného u nás?

Zatím ne v tak organizované podobě jako třeba v USA. Ale stereotypy o mužství a ženství se objevují – třeba že „kluci nebrečí“ nebo že „péče o duši je pro holky“. Za těmito postoji je často nejistota a tlak okolí. My se snažíme o to, aby se i kluci cítili v bezpečí, když mluví o emocích. A aby věděli, že zranitelnost není slabost.

Neměla by osvěta začínat už na prvním stupni základní školy? Třeba by to pomohlo zachytit domácí násilí nebo zneužívání.

Rozhodně by měla. Ideálně už ve školce. Děti potřebují umět rozpoznat a pojmenovat své pocity, vědět, co je v pořádku, a co už ne, a hlavně – nebát se říct si o pomoc. To je základ prevence.

My se teď zaměřujeme hlavně na střední školy, protože mezi 15 a 24 lety se často poprvé objeví duševní potíže. V tom věku je tedy zásah zásadní. Ale do budoucna bychom chtěli jít i dál.

Jste známá organizace, ale přesto řešíte výpadky financování. Co se to teď děje v neziskovém sektoru?

Nejsme v tom sami. Mnoho neziskovek – včetně Konsentu – zažívá podobné výpadky. Hlavně když spoléhají na veřejné finance, které jsou často roční a nejisté. U nás výpadek jednoho klíčového grantu přišel v době, kdy už jsme rozjeli nové aktivity a najali nové lektory, protože školy měly obrovský zájem. Museli jsme ale říct, „dál už nemůžeme“. To bylo těžké.

Věříme ale, že to není konec. Že když lidé, firmy i stát uvidí, jaký dopad naše práce má, podpoří ji. Prevence duševního zdraví není něco navíc. Je to základ.