Náhlou a dramatickou proměnu životního stylu české společnosti po kolapsu komunismu nikdo nepovažoval za možný problém, natož za ohrožení. Všichni chtěli věřit, že budoucnost je už jen zalitá sluncem. Pravda a láska teď už konečně zvítězí nad lží a nenávistí, sliboval krásný a naivní slogan z listopadových dnů. Spotřební společnost a psychologie konzumerismu přitom ovlivňovaly komunistické Československo nejpozději od začátku šedesátých let dvacátého století. Rovnostářský totalitní režim však až do konce dokázal bránit excesům.

Změna režimu v roce 1989 byla ve všech ohledech nečekaně nová a žádná historická srovnání pro ni neplatila. Česká společnost neměla – a dosud ani nemá – dokončenou pozitivní národní identitu. Ani církev a víra nemohly sloužit jako morální opora a návod k jednání.

Nedospělý mediální zmatek dovolil české pseudopolitice obsadit veřejnou diskuzi neplodnými ideologickými zkratkami a – ne-problémy. Společenství bez zažitých hodnot pak se slepým nadšením opakovalo bláboly a klišé o pravicovosti či levicovosti čehokoliv, zatímco věci podstatné propadaly bez pozornosti a diskuze.

Heslem dne se stala jen spotřeba, „úspěch“ a zábava za každou cenu. V českém společenství zcela převládla představa, že o duši jedince i společenství není potřeba pečovat a pracovat pro ni.

Třetina dětí trpí úzkostí

Důsledky této bláhovosti a nezodpovědnosti se dnes projevují – avšak už natolik alarmujícím způsobem, volajícím po co nejrychlejší mobilizaci nejen politické scény, ale celé vzdělávací soustavy a společnosti jako celku. Nedávný průzkum žáků druhého stupně základních škol a studentů středních škol v Ústeckém kraji šokujícím způsobem potvrdil varování, která už několik let přicházejí od škol a psychiatrických pracovišť v celé republice.

Až třetina žáků a studentů ve věkové skupině dvanáct až sedmnáct let vykazuje úroveň úzkostí „nad hranicí, u které se doporučuje vyhledat odbornou pomoc“. Radikální nárůst sebepoškozování u dívek v této věkové kohortě přesáhl hranici třiceti tří procent. Pětina takto mladých Čechů a Češek dokonce v obtížnějších situacích uvažovala o sebevraždě.

Jako falešný se ukazuje rozšířený názor, že za problémy dospívajících může pandemie covidu v letech 2020 až 2022. O rozvíjející se krizi mladé generace bez sebevědomí a cíle se vědělo už před rokem 2010.

Třetina dotazovaných vykazovala symptomy úzkosti (napětí a neklid, obava ze sociální nezařazenosti, bušení srdce, nadměrné pocení, třes a chvění končetin). Celá čtvrtina pak zjevné symptomy deprese (podrážděnost, ztráta zájmu o práci, studium, volnočasové aktivity nebo o sebe a své blízké, únava až vyčerpání, nespavost, potíže s pamětí, koncentrací a rozhodováním, myšlenky na smrt nebo alespoň sebepoškození).

Více než polovina dotazovaných má problémy se spánkem a v týdnu spí jen pět až šest hodin denně namísto osmi až deseti hodin, doporučovaných pro tuto věkovou skupinu lékaři. A varujícím civilizačním mementem je, že téměř 56 procent dotazovaných reagovalo s nezvládaným podrážděním, když nemohlo být online na mobilním telefonu nebo počítači.

Připočtěte k tomu obavu z války, environmentální úzkost, genderové znejistění, oslabení rodinných vazeb a stále ještě rigidní přístup k výchově a nedostatek respektu a zájmu o druhé. Výsledkem je, že máme před sebou těžce poškozenou generaci, jejíž problémy zcela jistě nezmizí samy od sebe.

Není kam se obrátit

Velká část rodičů si s novou situací neví rady. Česká republika vykazuje kvůli desítky let trvajícímu totálnímu podcenění problému ze strany politiky naprostý nedostatek dětských psychologů a psychiatrů. Rodiče se prakticky nemají kam obrátit o pomoc.

Podle registru České lékařské komory v zemi působí jen 180 dětských psychiatrů. Osmdesát šest z nich je starších 65 let. Z více než devíti set klinických psychologů se jenom necelá desetina věnuje dětem a dospívajícím. Na sto tisíc dětí a dospívajících připadá necelých šest psychiatrů.

Jako falešný se ukazuje rozšířený názor, že za problémy dospívajících může pandemie covidu v letech 2020 až 2022. O rozvíjející se krizi mladé generace bez sebevědomí a cíle se vědělo už před rokem 2010.

Až třetina žáků a studentů ve věkové skupině dvanáct až sedmnáct let vykazuje úroveň úzkostí „nad hranicí, u které se doporučuje vyhledat odbornou pomoc“.

Počty hospitalizovaných sebepoškozujících se dětí a dospívajících začaly strmě stoupat právě v této době. Mezi roky 2013 a 2019, tedy ještě před začátkem covidových dopadů, vzrostly o 50 procent.

Na už tehdy krizovou situaci však nikdo nereagoval. Oslabená společnost nemohla mít jinou než oslabenou mladou generaci, která pak v covidové krizi dostala nezvladatelný úkol bez řešení. Podle statistik Linky bezpečí za rok 2021, kdy nejvíc řádil covid a všechno bylo zavřené, narostla četnost dětských psychických potíží o 45 procent.

Na hloubce krize se výrazně podepsalo i podcenění současných dopadů bezprecedentní proměny společenské a generační komunikace a především sociálních sítí.

Chybí vůle se dohodnout

Covidová krize nepřinesla kvůli neschopnosti politické scény systémové řešení. O to vítanější a profesionálnější byly alespoň částečné iniciativy univerzit a nevládních organizací. Politické strany a státní správa mají k dispozici detailní průzkumy ze všech krajů i hlavního města už nejméně pět let.

Informací je dost, ale zcela chybí vůle politických stran dohodnout se na tom, že tato bezprecedentní krize uvnitř poloviny mladé generace potřebuje společnou a dlouhodobou strategii.

Zatím se děje opak. Po mnohaletém fungování s koncem roku 2023 ukončila pro nedostatek personálu a financí činnost asi nejznámější česká Linka důvěry v psychiatrické léčebně v pražských Bohnicích.

Text byl publikován na HlídacíPes.org, převzato se svolením redakce. Autorem článku je Jan Urban.

Související…

Když se říznu, cítím, že žiju. Za sebepoškozováním dětí stojí rozvod rodičů i nevyjasněná identita
Kristýna Nedobitá

foto: Shutterstock, zdroj: Hlídací pes