fbpx
Flowee

S režisérem filmu, který odhaluje, jak jednoduše dokážou predátoři navazovat kontakty s dvanáctiletými dívkami, o tom, jak je těžké na podobný projekt sehnat peníze, kdy ho uvidíme v kinech a co s ním bude dál

Zveřejněno: 3. 6. 2019

Režisér Vít Klusák s kolegyní Barborou Chalupovou příští rok uvedou do kin film V síti o pedofilních predátorech na sociálních sítích, jehož trailer odstartoval velkou nejen mediální diskusi. Mediální tažení dokumentárního filmu se nám pěkně střetlo s vydáním knihy Dítě v síti z edice Flowee. Ono "mediální tažení" odstartovaly před měsícem upoutávky na crowfoundingové platformě Hithit. Od té doby vyšlo v médiích přes sedmdesát příspěvků a uskutečnilo se asi dvacet rozhovorů s tvůrci. Jeden z nich zveřejnil i týdeník Marketing & Média. My vám díky vstřícnosti magazínu nabízíme jeho část.

Překvapil vás zájem médií?

Vždycky mě to trochu překvapí, i když to může působit naivně. Možná bych mohl být po Českém snu a dalších projektech překvapený už méně. Podstatná je příběhová linie. Novinářům se uchopí lépe, když lze prostě říci: „Našli herečky, které jsou sice plnoleté, ale vypadají jako dvanáctileté. Dali je do pěkného pokojíčku, dali jim růžové mašličky do vlasů a založili jim falešné profily…“ Když to můžete vyprávět takhle jako pohádku, osloví je to a dokážou to aplikovat. A tak je to se vším, dobrý učitel dětem vypráví příběh, když jim chce něco vysvětlit. Nenutí je, aby se biflovaly hesla.

Nebáli jste se, že si zájem médií vyčerpáte? Film jde do kin až za rok.

Je to trochu riziko. Po natáčení jsme se nacházeli v hlubokém dluhu, takže nám nic jiného než rozjet crowdfunding nezbylo. Pro něj ukázku mít musíte. A zároveň už jsme si to taky nechtěli sušit.

Poprosíme Kovyho nebo Jirku Krále, aby si naše herečky pozvali na rozhovor a tak dále. Holky budou vybavené informacemi a budou děti uklidňovat, že vše se dá řešit.

Film bude hotový asi za pět měsíců, ale uvést bychom ho chtěli na jaře. Je to podle mě dobře vybilancované – v mezeře se na to nezapomene, ale zároveň to trochu vyvane, aby se zase dalo říct: Tak a je to tady! V to doufáme.

Sháněli jste peníze i jinde?

V průběhu příprav jsme oslovili několik významných společností a všichni nás plácali po ramenou. Říkali nám, jaké peníze by do toho rádi vložili, ale po pár týdnech nám přestali zvedat telefony.

O které firmy se jednalo?

Byly to velké firmy z oblasti IT a poskytování internetu a také banky. Točili jsme tedy s vidinou velkého rozpočtu. Obsadili vytížený filmový ateliér, kde den stál opravdu hromadu peněz, a až pozdě jsme zjistili, že slíbené peníze nedorazí.

Proč myslíte, že ty firmy couvly?

Byl to pořád ten samý scénář. Při prvních schůzkách byli všichni nadšení a zároveň je udivilo, jak moc hluboký problém to je, byli zaujati pojetím projektu. Ale jak se začaly řešit jednotlivosti, třeba částka, padaly věty typu: „Rozpočet na tyto věci už byl uzavřen,“ a podobně. Možná je to moc kontroverzní a nechtějí se nechat spojovat s danými emocemi. Asi mají strach, že by se to nedalo prezentovat čistě jako: „Přispěli jsme na věc, která zabraňuje zneužívání dětí.“ To nás napadlo, ale nikdo nám to nepotvrdil.

Nechybělo vám ale jen těch 850 tisíc, které jste poptávali na Hithitu…

Sháněli jsme víc, ale když jsme viděli, kolik na Hithitu vybírají dokumentární filmy, napsali jsme tam radši míň. To, co jsme dosud vybrali, se pomalu přibližuje tomu, co bychom potřebovali, abychom to všechno umořili a ještě mohli dostatečně dimenzovat preventivní kampaň.

Naštěstí se teď po tomto mediálním boomu ozývají společnosti, které by se rády na preventivní kampani podílely.

Jaké společnosti se hlásí teď?

Z téhož ranku, ale jiné.

Co je pro vás partnerství a co už reklama? Máte nějakou svou hranici?

Je to citlivé a beru to pocitově. U dokumentu mi nepřipadá vhodné, aby tam blikalo logo nějaké společnosti. A nechtěl bych, aby tenhle film podpořil třeba McDonald’s. Protože nechci, aby tohle jídlo jedly moje děti. A líbí se mi, když má partnerství logickou souvislost. Jsme v kontaktu s antivirovými společnostmi, které léčí virtuální síť. Kdyby se teď ozvalo Makro…

Nebo značka spodního prádla…

Spodní prádlo je v pohodě, ale třeba takový Pornhub! Ale jeden podobný server se ozval a vlastně jsme absolvovali docela komplikované jednání. Má to svou velkou logiku. Jedná se o server Amatéři.com, který se bez svého přičinění stal součástí toho příběhu. Jeden pervert tam totiž založil profil jedné z našich hereček.

Majitel serveru se ozval s tím, že je pro něj strašně důležité, aby jeho stránka byla prostá těchto projevů. A když se cokoli stane, spolupracuje s policií a okamžitě to mažou. Výsledkem toho bylo, že by rádi podpořili vznik našeho filmu. Přiznám se, že jsem se nejdřív trochu křenil, ale potom jsem po dlouhém uvažování souhlasil. V tomhle bizarním sledu událostí se nakonec Amatéři.com stali partnery našeho filmu.

Je vaším partnerem i Ikea? Narážím na vybavení pokojíčků...

Ne. Ty vytvářel filmový architekt. Jsou vymodelované podle skutečných pokojíků dětí našich kamarádů, ale nemohli jsme je kvůli copyrightu vybavit všemi obvyklými prvky. Například plakáty, které dvanáctileté děti v pokoji mají, plyšáky jako Mickey Mouse a tak dál. Většinou patří nějaké společnosti, jako je Disney. Ale nikdo to nekomentoval, až na jednoho kluka, který řekl: „Ty máš tak krásný pokoj, to je jak z nějakého filmu.“ To jsme všichni padli smíchy.

Byl to asi jediný moment, kdy jste se během natáčení zasmáli…

Ne, to bych vám lhal. Smáli jsme se často, protože smíchem si člověk ulevuje, když vidí něco šíleného.

Produktem mají být dva filmy – verze pro dospělé a verze pro děti. Proč?

Tak jsme si to na začátku nakreslili a vypadá to, že to dodržíme. Ani v jedné verzi nebudeme ukazovat žádné genitálie, ale ti pánové někdy tak brutálně komunikují, že to ve verzi pro dvanáctileté nemůžeme nechat už kvůli vkusu.

Vyrábíte svůj první film pro náctileté děti?

Ne. Je to zvláštní, ale Český sen je velmi oblíbený u třináctiletých dětí.

Ale nebyl primárně určený pro děti…

Ne, ale ačkoli už je to patnáct let od premiéry, základky si nás kvůli němu stále ještě zvou. Když chtějí učitelé seznámit děti se základy marketingu.

Jak udělat film pro jedenáctileté, aby to vzali?

Nebudeme je podceňovat. To nám vychází i doma, mluvíme se svými dětmi (3, 5 a 7 let, pozn. red.) partnersky a ono se nám to zúročuje. Já jsem měl hrozně rád, když jsem se v deseti letech s mámou koukal na Ostře sledované vlaky. Bavilo mě to daleko víc než se koukat na dětské filmy, které se k divákovi sklánějí.

Pojďme zpět k filmu. Postavíte na něm nějakou preventivní kampaň, co se týče bezpečí na internetu?

Chceme ji na film navázat. Je tu docela dost preventivních kampaní – něco má e­‑bezpečí, Dětské krizové centrum, O2Seznam. Ale díky tomu, jak jen ukázka z našeho filmu dokázala otevřít téma, ačkoli film ještě vůbec neexistuje, si myslíme, že naše kampaň bude rezonovat ještě o krůček víc. Domníváme se, že se naše herečky stanou populárními v řadách dvanáctiletých, chceme s nimi natočit videa, kde budou dětem radit, co dělat, když… a distribuovat to ve spolupráci s youtubery.

Vít Klusák (1980)

Režisér dokumentárních filmů se do povědomí diváků dostal spolu s Filipem Remundou už svým prvním celovečerním filmem Český sen, jehož základem byla kampaň na neexistující supermarket. Principu mystifikace se věnuje i nadále, tématicky se drží celospolečenských fenoménů (bulvár, extrémismus, Andrej Babiš atd).

Poprosíme Kovyho nebo Jirku Krále, aby si naše herečky pozvali na rozhovor a tak dále. Holky budou vybavené informacemi a budou děti uklidňovat, že vše se dá řešit. Síla je v tom, že jim to nebudou říkat čtyřicetiletí redaktoři, ale holky, které to zažily. Mám teď informace z organizací, kam děti o těchto věcech píšou, že od okamžiku, kdy jsme vypustili ukázku, se rapidně zvýšil počet dětí, které takové zážitky popisují. Jen pětiminutová ukázka dodává odvahu dětem vylít si srdce. Z toho mám radost.

Takže takové české MeToo?

Je to takové infantilní mýtůčko.

Kvůli jakému festivalu otálíte s premiérou?

To se z pověrčivosti nesmí říct. Je to hezký festival, je v USA. Oslovili nás samotní zástupci festivalu, protože náš trailer viděli v rámci jednoho fóra. Ozvali se s tím, že by si velice přáli, aby se to uvedlo na dalším ročníku. Vybírají z 3 500 filmů. Mluví s námi způsobem, že jim to začínáme věřit. Spolupráce by byla super, kdyby nastala.

Dosah tématu by pak byl veliký…

Natočili jsme film tak, aby šel nadabovat, což bylo poměrně nákladné. Protože Američani nesnášejí titulky, a třeba američtí teenegeři vůbec nevědí, co to je. Takže se těším na Scarlett Johansson, až bude dabovat Anežku. Dělám si srandu.

Řešíte ve filmu spoluzodpovědnost komunikátorů, tedy provozovatelů sociálních sítí?

Přímo ve filmu ne. Ale když se probudila tahle debata, provozovatelé platforem, kde byly dívky loveny, se nám začali ozývat, protože chtějí vědět, na co jsme přišli, a chtějí se k tomu postavit čelem. Což je nám sympatické.

Na sociálních sítích se v Česku mohou registrovat děti nejdřív ve třinácti letech, jsou tam však mnohem dřív.

Není nic snadnějšího, než odklepnout vyšší věk. A rodiče to dětem dost často tolerují. Vědí o tom…To je průšvih. Když jsme Sabině, která předstírala, že je dvanáctiletá Niky, založili profil na Facebooku, umístili jsme tam dvě její autentické fotky, když jí bylo 12. Na profilovce byla tvář a na té úvodní byla ona s nějakou sestřenicí. A požádali jsme o jedno přátelství – její sestřenici, aby to nebylo divné.

Za pět dnů měla 905 žádostí o přátelství – od mužů z celého světa. Jak se to může stát? Jediné, na co jsem přišel, je, že nějací chlapi musí pročesávat Facebook a dát ji do nějakého výměnného fóra. Můj odhad je, že existuje něco jako burza. Jinak nechápu, kde se objevily ty stovky chlapů a tak rychle.

Myslíte si, že by se něco změnilo, kdyby byl věkový limit posunutý?

Nevím. Vidíme, že to děti stejně obcházejí. V době, kdy jsme točili, se implementovalo GDPR a na chatu Lidé.cz byla skupina Abnormální pokec 12 až 20 let, což pak zvedli na 15 let. My jsme ale věděli, že tam ty mladší děti zůstaly. Provozovatel si ale umyje ruce tím, že má hranici nastavenou 15 až 20 let.

Celý rozhovor s Vítem Klusákem vyšel v aktuálním vydání časopisu Marketing & Media.

Spoluautorka rozhovoru Dominika Chromovská

Související…

Jak jsme na Václaváku vysypali dítě z kočárku a vypustili Dítě v sítiVěra Jourová: Nebezpečí dětí na síti je stále podceňovaný problémKvůli kyberšikaně volají děti stále častěji, říká vedoucí Linky bezpečí

foto: Profimedia, zdroj: Marketing & Media

Tipy redakce

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Horská dráha: Původní zábava pro šlechtu teď má sloužit i k eutanazii

Matějská pouť na pražském Výstavišti už běží nějaký ten pátek a zdá se, že...

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Twitter uživatelům ukazuje, co mají rádi za reklamu. A někdy je dost mimo

Inferred interests neboli „odvozené zájmy“ je název funkce sociální sítě Twitter,...

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Proč se krade i písek z pláže? Je to cenná komodita, která mizí stejně jako voda

Loni v létě zaplatil jeden britský turista na Sardinii pokutu 1 032 eur, když byl...

Pokračováním v prohlížení těchto stránek souhlasíte s Podmínkami užití a Pravidly využití Cookies.