Koronavirová pandemie to s námi táhne už téměř dva roky. A my s ní. Děláme, co je v našich silách, abychom se chránili a abychom zároveň žili pokud možno normální život. Jenže přišel podzim, přišla zima a ke covidu-19 se přidaly nachlazení a chřipky, které si v loňské sezóně daly pauzu. Takže se všude kolem nás pohybují lidé, kteří kýchají, smrkají, kašlou a nás to tak nějak stresuje.

Naše paranoidní strasti s covidem popisuje na stránkách britského deníku The Guardian herečka, komička a sloupkařka Maeve Higginsová. „Potřebuji jít do práce a i jinak musím nějak žít svůj život. Takže se snažím jezdit metrem, jíst v restauracích a navštěvovat představení. Měla bych si tyhle chvíle užívat, dokud můžu, ale nemůžu,“ píše Higginsová s tím, že v uvolnění jí brání patogeny, které jsou všude kolem a snaží se najít nejkratší cestu do našich těl.

Každé zakašlání nebo zasmrkání hned nemusí znamenat vážnou infekci. A škrábat v krku může i očkovaného…

„Dělám, co je v mých silách, abych se chovala normálně, ale až moc si uvědomuji, jak ostatní lidé funí, sípají a vzdychají. Připadá mi, jako kdybych měla v uších mikrofony, které každé malé smrkání nebo zakašlání zesílí. A samozřejmě se bojím i o své zdraví. Škrábe mě v krku, protože jsem prochladla, nebo za to může ten virus, který zachvátil celý svět a během necelých dvou let zmařil miliony lidských životů?“

Už nemáme lockdown

Podle Denise Nashe, profesora epidemiologie na City University of New York, je letos situace složitější v tom, že neplatí tak přísná opatření, takže se vlastně můžeme normálně scházet, ovšem s neustálou hrozbou koronaviru nad sebou.

Tvrdí ale, že časem bude všechno jednodušší, na přítomnost koronaviru si zvykneme a budeme ho vnímat jako běžnou infekci. „Vždycky se ale budeme muset snažit zjistit, o co jde, protože koronavirus je jen jedním z mnoha různých patogenů, které cirkulují vzduchem,“ řekl Guardianu.

Kdy bude všem lépe

Se vším negativním, co se koronaviru týká, může významně pomoci očkování. Nash připomíná, že čím více lidí a dětí se nechá proti chřipce i covidu-19 očkovat, tím lépe bude nám všem. Znamená to tedy, že než proočkovanost populace dosáhne kýženého procenta, budeme se muset potýkat s panickou hrůzou z kašlajících a smrkajících lidí, ptá se dále v článku Higginsová.

Nebo budou tyto pocity přetrvávat i po proočkování dostatečného počtu lidí? Vždyť každé zakašlání nebo zasmrkání hned nemusí znamenat vážnou infekci. A škrábat v krku může i očkovaného… Podvědomě to víme, když ale vedle nás někdo takový sedí, logika jde stranou a nastupují obavy. Co to tedy je?

Timothy Scarella, psychiatr z Beth Israel a Harvard Medical School, tvrdí, že bohužel zatím neslyšel o nikom, kdo by se rozlišení běžných obav a patologického strachu v kontextu pandemie věnoval v odborné vědecké studii. Jak ale řekl Guardianu, během pandemie nezaznamenal, že by se zvýšilo množství případů chorobné úzkostné poruchy, stavu dříve známého jako hypochondrie. To by znamenalo, že naše obavy ohledně kašlajících lidí jsou asi na místě.

Komu je špatně, ať zůstane doma

Podle Scarelly to ale není tak jednoznačné. To, že nejsme hypochondři, ještě neznamená, že se nemocí nebojíme. „Všeobecná úzkost je v této době nadlimitní. Týká se znovuotevření světa, nebezpečného chování na pracovištích, objevují se obavy, že ztratíme ještě více, než jsme ztratili doposud,“ vysvětluje Guardianu s tím, že naše aktuální úzkost je přirozená, protože stále existují rizika.

A ať chceme, nebo ne, kašlající a smrkající lidé jakési riziko představují. Aby se všichni měli co nejlépe, navrhuje Denis Nash, aby jednoduše ten, kdo se necítí dobře, zůstal doma a otestoval se. Zní to poměrně logicky, že? Přesto to stále mnozí z nás nedělají. Kašlou na to i na nás.

Související…

Pandemie nám vzala i náhodné rozhovory s cizími inspirativními lidmi
Kateřina Hájková

foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian