Deník The Guardian popisuje zajímavý trend u lidí, kteří nechtějí ve městech odkládat roušky, i když už je nosit nemusejí. Například šestačtyřicetiletá Newyorčanka Francesca se zbavovat roušky, na kterou se začala dívat jako na jakýsi „plášť neviditelnosti“, zatím neplánuje. Poskytuje jí prý anonymitu a úlevu. A bere ji jako své „soukromé silové pole“. Francesca není sama. Po více než roce pandemie se někteří lidé, zejména ženy, zdráhají vzdát kusu látky, který slouží jako symbol naší změněné reality a pro někoho i jako symbol nesvobody.

Američtí představitelé v posledních týdnech prohlašovali, že plně očkovaní Američané mohou vyjít ven bez roušky, tedy s výjimkou míst, kde se schází velký dav lidí. Mnozí lidé ovšem roušky odložit nechtějí. Nejenže se třeba bojí dál viru, ale na roušce oceňují i určitou anonymitu, kterou jim „zákryt nosu a úst“ poskytuje.

Když je zákazník hrubý, nesmím se šklebit, protože by ho to třeba rozladilo. S rouškou si ovšem zachovám vždy neutrální výraz.

„Mezi mými spolupracovníky panuje obecná shoda, že dáváme přednost tomu, aby zákazníci neviděli naše tváře,“ říká 25letá Becca Marshallaová, která pracuje v knihkupectví v Chicagu. „Často, když je zákazník hrubý, nesmím se šklebit, protože by ho to třeba rozladilo. S rouškou si ovšem zachovám vždy neutrální výraz.“

Povinnost úsměvů

Aimee, 44letá scenáristka žijící v Los Angeles, uvedla, že nošení roušky na veřejnosti i poté, co byla očkována, jí dává určitou „emocionální svobodu“. Nechce cítit „společenský tlak na úsměv“ a připadá si svobodnější.  Bob Hall, 75letý bývalý vědecký pracovník z New Jersey, s ní souhlasí. V USA podle něj existuje povinnosti cítit se šťastně a usmívat se za každých okolností, což je pro něj nepříjemné. I jeho prý rouška osvobozuje. Pro Elizabeth, 46letou lektorku žijící poblíž Atlanty v Georgii, rouška ​​udělala to, co se léta nepovedlo při terapiích a medikaci, jež podstupovala kvůli sociální úzkosti. S rouškou na obličeji se najednou cítí komfortně. Bez ní si připadá malá, tlustá a nesnáší potměšilé pohledy kolemjdoucích.

Není divu, že některé muslimské ženy se s rouškou cítí komfortněji než v tradičních úborech, které na ně strhávají pozornost.

Některé státy po celá léta debatovaly, a dokonce zakázaly muslimským ženám nosit nikáb, tedy celoobličejový závoj, a ženy, které nosí hidžáb, šátek zakrývající vlasy, čelí vysoké míře diskriminace. Není tedy divu, že některé muslimské ženy se s rouškou cítí komfortněji než v tradičních úborech, které na ně strhávají pozornost.

Když je gender nejasný

Američané pocházející z Asie byli mezi prvními, kteří přijali roušky. Šlo totiž o nařízení, které mohlo chránit jejich zdraví a současně z nich nečinit cíle rasistů. Podobně se rouškami maskují i lidé, které veřejnost neumí označit buď za muže, nebo ženy. V genderové problematice se roušky staly prostředkem, jak svým nositelům poskytnout klid.

Roušky oceňují i lidé, kteří trpí různými psychickými poruchami, například ti, kterým přehnaně záleží na jejich vzhledu. Rouška schová dvojitou bradu stejně jako pihy. I tyto drobné vady na kráse jsou pro některé nepřekonatelnou překážkou k tomu, aby vyrazili na veřejnost. S rouškou to najednou jde. Tak proč se jí zbavovat.

Související…

Roušky jsou dnes skvělým designovým doplňkem
Komerční článek

foto: Shutterstock, zdroj: The Guardian