Jiní se vracejí z Nepálu s fotografií stejných hor jako další stovky turistů. Jan Civín si sedne do vlaku, vystoupí někde na severozápadě Čech a jde hledat vlastní dobrodružství. Může to být zapomenutý příběh o výrobě vánočních ozdob, opuštěná krajina někdejších Sudet nebo noční obloha, kterou jsme si nechali postupně ukrást pouličním osvětlením.
Autor knižní série Severotoulky si pro své výpravy vypůjčil pohled cestovatelů a spisovatelů 19. století. Kraj od Aše po Liberec nazývá „Divokým severozápadem“ a upozorňuje, že k objevování často nepotřebujeme ani auto, ani letenku. Původním vzděláním politolog provozuje v Ústí nad Labem se svou partnerkou Café Max. Ostatně i v kavárně podle něj platí, že nejzajímavější příběhy se ukážou, až když se začnete ptát.
Vydáváte třetí díl Severotoulek. Člověk by řekl, že už musíte mít severozápadní Čechy prochozené křížem krážem. Co vás tam ještě může překvapit?
Za prvé je potřeba říct, že v mém pojetí jde o ohromně rozlehlý region. Sahá od Aše po Liberec a od Bad Schandau až někam k Mělníku. A já jsem pěší turista. Neobjíždím všechno autem nebo na kole. Obvykle někam dojedu veřejnou dopravou, ujdu přibližně dvacet kilometrů a zase se vrátím. Takhle se ta krajina podle mě nedá celá projít ani za jeden život.
Navíc je nesmírně rozmanitá a má dramatický terén. Tady máte hory, rokle, skály a historické nebo industriální památky, často soustředěné na několika kilometrech. Není to jako v Polabí, kde někdy jdete dlouho od jedné zajímavosti ke druhé. Ještě nedávno jsem například poprvé navštívil Fukovský výběžek, přestože do Šluknovského výběžku chodím pravidelně. Podobných bílých míst mám na své mapě pořád spoustu.
Když jsem připravoval třetí knihu, musel jsem vynechat řadu tras a příběhů. S trochou nadsázky říkám, že bych měl materiál na dalších dvacet dílů. Neustále se totiž dozvídám nové věci. Nedávno jsem byl na přednášce děkana ústecké Fakulty strojního inženýrství Jaromíra Caise o průmyslu v Podkrušnohoří a zase jsem narazil na historii, kterou jsem neznal. Třeba na to, že Julius Meinl, zakladatel známé kávové značky, se narodil v Kraslicích.
Proměňuje se také náš pohled na krajinu. Čím dál víc lidí si všímá stop sudetské minulosti, které jsme ještě nedávno míjeli bez zájmu. Najednou zjišťujeme, že místa, jež působila obyčejně nebo nezajímavě, skrývají docela mimořádné příběhy.
Kdybyste měl z nové knihy vybrat jediný příběh, kvůli kterému stojí za to se na sever vydat, jaký by to byl?
Každá kapitola je pro mě samostatným příběhem, ke kterému vymyslím trasu. Leitmotivem druhého dílu byla mikulášovická rybička. Tu zná skoro každý, ale málokdo ví, že pochází ze Šluknovského výběžku, z Mikulášovic, kde se vyrábí už od roku 1913. Pro třetí díl jsem si vybral podobně pozoruhodný fenomén: krušnohorské hračkářství a výrobu vánočních ozdob.
Krušnohoří dalo Vánocům obloukové svícny, dřevěné pyramidy roztáčené teplem svíček. Až postupně je v mezinárodní představivosti překryl obraz Santa Clause v červeném obleku. Chybělo málo a svět by měl Vánoce spojené především s Krušnými horami.
Na české straně se na tuhle tradici skoro zapomnělo. Dnes tam podle mých informací zůstává jediný výrobce, kdežto před rokem 1945 jich byly zhruba stovky. Když v Krušných horách upadalo hornictví, právě výroba dřevěných hraček a ozdob poskytla lidem novou obživu. A nebyla to žádná lokální kuriozita. Ty výrobky se vyvážely do celého světa, do Severní i Jižní Ameriky.
Krušnohoří dalo Vánocům obloukové svícny, dřevěné pyramidy roztáčené teplem svíček i takzvané kuřáčky, figurky, z nichž po vložení františka stoupá dým. Ve své době šlo o skutečně celosvětově známé symboly Vánoc. Až postupně je v mezinárodní představivosti překryl obraz Santa Clause v červeném obleku. Chybělo málo a svět by měl Vánoce spojené především s Krušnými horami.
Je pro mě fascinující, že na saské straně Krušných hor se tahle tradice udržuje a oživuje, zatímco na české straně jsme ji z velké části nechali zmizet. Možná i proto, že ji vnímáme jako německou. Přitom je to také příběh našeho kraje a stojí za to ho znovu objevit.
Severotoulky ovšem nevyprávějí jen romantické příběhy. Věnujete se také Rudé věži smrti, jednomu ze symbolů komunistických represí. Proč je pro vás tak důležitá?
Protože severozápadní Čechy mám rád i s jejich odvrácenou tváří. Nesnažím se předstírat, že je tady všechno krásné a úžasné. Rudá věž smrti je právě symbolem toho nejtemnějšího, co se v krajině odehrálo.
Šlo o třídírnu a drtírnu uranové rudy u Ostrova, spojenou s pracovním táborem Vykmanov II, který měl označení L. Vězni tam za otřesných podmínek zpracovávali rudu vytěženou na Jáchymovsku. Byli v přímém kontaktu s radioaktivním prachem, bez odpovídajících ochranných pomůcek. Ruda se drtila a třídila, pak odvážela do Sovětského svazu. Řada lidí tam zemřela, další si odnesli těžce poškozené zdraví. Nebezpečí přitom dopadalo i na personál.
Člověk si často nedokáže představit, co znamená pracovat s takovým materiálem. Vždycky mi to připomene Marii Curie-Skłodowskou. Její laboratorní zápisníky a další věci jsou dodnes radioaktivní a vyžadují zvláštní režim zacházení. A tady lidé s radioaktivní rudou pracovali den za dnem.
Tohle je odvrácená tvář atomového věku, ale také velmi konkrétní příběh dvacátého století. Považuji za důležité ho připomínat. Nechci v knížkách ukazovat jen pohlednice s hezkými výhledy. Krajina má paměť a někdy je to paměť velmi bolestná.
Severní Čechy spousta lidí pořád vnímá jako průmyslový a nepříliš lákavý region. Vy o nich mluvíte skoro jako o Divokém západě. Kde se tenhle pohled vzal?
Vychází ze starých dobrodružných románů a cestopisů, které jsem od dětství miloval. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly podobné knihy částečně popisem skutečného světa a částečně prací fantazie. Cestovatelé i spisovatelé si mnohé přibarvovali, dramatizovali. A z dnešního odstupu vnímáme třeba Divoký západ romanticky, přestože ve skutečnosti tak romantický nebyl.
Já se na severozápadní Čechy snažím dívat právě takovým pohledem. S nadsázkou jim říkám divoký severozápad. Chci vyvolat představu tajemné, neprostupné krajiny, která je plná příběhů. Svým způsobem se inspiruji Jackem Londonem nebo dobrodružnými cestopisy.
Často je paradoxní, že lidé letí přes půl světa za něčím, co máme doma. Dnes můžete pod Annapurnou v Nepálu potkávat stovky lidí, zatímco tady jsou místa, kam skoro nikdo nechodí.
Tenhle region má k podobnému vyprávění i nečekané vazby. V Ústí nějaký čas pobýval Karel May, z Bíliny pocházel cestovatel Miloslav Stingl a z Chřibské přírodovědec Tadeáš Haenke, spojený s objevením obřích jihoamerických leknínů. Pro mě je to nádherná směs skutečných příběhů a prostoru pro představivost.
Někdy si pomáhám srovnáním se vzdálenými krajinami. Krušné hory jsem třeba přirovnal k Apalačskému pohoří. I tam jsou hornické hory, průmyslová města v podhůří, místa, která zažila hospodářský úpadek, a divoká příroda. Zkuste se na Krušnohoří podívat podobnýma očima a najednou vypadá úplně jinak.
Ale dá se opravdu naučit vidět krásu tam, kde ostatní vidí jen průmysl, chudobu nebo rozpadlé domy? Není v tom trochu romantizování problémů regionu?
Nejde o to problémy přehlížet. Já nejsem historik, geolog ani sociolog a netvrdím, že podávám vyčerpávající odborný obraz regionu. Hledám příběhy. Někdy je vyprávím s nadsázkou a s fantazií, protože chci ukázat, že i krajina, kterou máme přímo pod nosem, může být exotická.
Často je paradoxní, že lidé letí přes půl světa za něčím, co máme doma. V Itálii nebo ve Španělsku se někdy představuje jako unikát věc, jejíž obdobu najdete i v severních Čechách, a to bez davů turistů. Dnes můžete pod Annapurnou v Nepálu potkávat stovky lidí, zatímco tady jsou místa, kam skoro nikdo nechodí.
Samozřejmě i u nás existují lokality postižené masovou turistikou. Pravčická brána, Panská skála, Milešovka nebo Komáří vížka jsou známé cíle. Jenže často stačí ujít pět kilometrů a ocitnete se v krajině, která působí úplně divoce. A spolu s ní objevíte příběhy, které teprve začínají vyplouvat na povrch.
Možná k tomu přispívá i to, že jsem se tady nenarodil. Pocházím z Kolína a do Ústí jsem přišel v roce 1997 studovat na univerzitu. Zalíbilo se mi tady natolik, že jsem kraj přijal za svůj. Považuji se za místního patriota a rád narušuji klišé, že severní Čechy jsou zapomenuté místo, plné ztracených existencí.
Veřejná doprava má u nás neprávem špatnou pověst. Zkuste cestovat po jiných částech Evropy a zjistíte, že naše doprava funguje docela dobře. A především ve veřejné dopravě potkáváte lidi. To je něco, co v autě nezažijete.
Jako kluk narozený v roce 1976 jsem navíc nemohl svobodně cestovat do světa. Dálky byly snem živeným knížkami. Po roce 1989 jsem je mohl začít objevovat, ale časem jsem si uvědomil, že často zapomínáme na dobrodružství dostupné za pár korun a jednu jízdenku. Když vyrážím do přírody, snažím se ze svého výletu udělat malou objevitelskou expedici. S trochou sebeironie si hraju na Alexandra von Humboldta.
Tohle mi připomněla kniha Vyměřování světa od Daniela Kehlmanna, která si s postavou Humboldta krásně pohrává. Je v ní posedlost objevováním, měřením a vysvětlováním světa, ale i vědomí, jak zvláštní mohou naše jistoty jednou připadat budoucím generacím. Tuhle hravost bych chtěl předat také čtenářům.
Vedle severních Čech propagujete také cestování veřejnou dopravou. Člověk by řekl, že české vlaky a autobusy jsou někdy dobrodružstvím i bez dalšího programu. Co na nich máte tak rád?
Veřejná doprava má u nás neprávem špatnou pověst. Zkuste cestovat po jiných částech Evropy a zjistíte, že naše doprava funguje docela dobře. Jsem velký příznivec integrovaného dopravního systému Ústeckého kraje. A po zkušenostech, které jsem měl letos v létě s Deutsche Bahn, jsem přestal nadávat na České dráhy.
V Německu se vám stane, že spoj zruší bez náhrady, nikdo neví, kde zastavuje náhradní autobus, a personál vám nedokáže poradit. Tady spoustu věcí považujeme za samozřejmé, ale samozřejmé vůbec nejsou.
A především ve veřejné dopravě potkáváte lidi. To je něco, co v autě nezažijete. Můžete mít úžasně naplánovaný výlet, ale ten nejzajímavější příběh se nakonec odehraje mezi dvěma stanicemi.
Na jaké setkání z vlaku nejraději vzpomínáte?
Jednou jsme se s partnerkou vraceli ze Šumperku do Ústí a ve Valašském expresu jsme potkali šestaosmdesátiletou paní z Olomouce. Jela sama na výlet do Tiských stěn, protože si chtěla splnit sen. Plánovala přenocovat u známé v Rumburku, která byla průvodčí a se kterou se seznámila – jak jinak – ve vlaku.
Zpočátku to působilo, jako by měla všechno trochu zmatené. Rumburk není zrovna nejlogičtější místo, odkud vyrážet do Tisé, a paní navíc chodila o holi. Pak se ale ukázalo, že je to zkušená cestovatelka. Po odchodu do důchodu psala pro časopis Lidé a země a spolupracovala s cestovní kanceláří. Procestovala Libanon, Zimbabwe, Laos a další země. Vytáhla mapu a itinerář a my jsme zjistili, že to má naplánované výborně, včetně všech přestupů a času, který bude potřebovat.
Před několika lety přitom prodělala vážnou autonehodu. Ani to ji od cestování neodradilo. Pomohli jsme jí najít praktičtější spojení a druhý den jsme ji náhodou potkali znovu v kavárně na ústeckém nádraží, tentokrát i s tou průvodčí, která jí nabídla nocleh. Všechno dobře dopadlo.
To je pro mě důkaz, že cestovat se dá prakticky v každém věku, když člověk chce a přizpůsobí tomu plán. A také že když se vydáte veřejnou dopravou, vznikají setkání, která byste jinak nezažili. Lidé jsou často ochotní pomoci. I když v autobusu nebo vlaku samozřejmě potkáte také všelijaké podivné existence, pořád mezi nimi můžete narazit na někoho mimořádného.
V první knize jsem si navíc pohrál s verneovskou myšlenkou a připravil Cestu kolem Ústeckého kraje za čtrnáct hodin. Vymyslel jsem návaznosti vlaků a autobusů ve stylu Cesty kolem světa za osmdesát dní. Jednotlivé úseky jsem projel, ale celou trasu v jednom čtrnáctihodinovém tahu zatím ne. I v tom je kus mého přístupu: trochu plánování, trochu fantazie a hlavně chuť udělat z obyčejné cesty dobrodružství.
Říkáte, že skutečný cestovatelský zážitek si člověk musí vytvořit sám. Není to ale trochu paradox, když mu v knihách předkládáte hotové trasy?
Ten rozpor si uvědomuji. Na jedné straně ukazuji místa, kam turisté běžně nechodí, a na druhé straně nechci, aby se z nich staly nové, přeplněné atrakce. Proto si místa, která by podle mě měla zůstat stranou zájmu, nechávám pro sebe. Nepíšu o nich. U ostatních se snažím rozptýlit návštěvnost a trochu ulevit lokalitám, které už turismus zatěžuje.
Moje knížky navíc nejsou navigace krok za krokem. Neříkám čtenáři: tady zahněte doprava, na další značce doleva a potom přejděte lávku. Snažím se mu představit náladu místa a příběh, který s ním souvisí. Na záložce knihy jsou QR kódy s odkazy na trasy v Mapách.cz, takže si je může stáhnout a upravit podle sebe.
Nechci, aby lidé jen odškrtávali další a další atrakce ze seznamu. Chci, aby přemýšleli, proč se někam vydávají a co tam mohou sami objevit. To je podle mě rozdíl mezi inspirací a spotřebou zážitků.
Krásným příkladem je kapitola v nové knize věnovaná světelnému znečištění. Vymyslel jsem k ní výlet do oblasti okolo Manětína, kde je stále relativně zachovalá tmavá obloha. Ale vůbec není podstatné jít přesně po mé trase. Smyslem je vyrazit v noci někam, kde je opravdu tma, zvednout hlavu a podívat se na hvězdy.
Právě mizející noční obloha je překvapivě silné téma. Co jste při přípravě téhle kapitoly zjistil?
Že si často ani neuvědomujeme, co nám mizí před očima. Světelné znečištění postupuje, ale nevidíme ho tak snadno jako špinavou řeku nebo kouř z komína. Přitom už ve městech prakticky neznáme pohled na Mléčnou dráhu, který si pamatuju z dětství.
V knížce pracuji s odhady, podle kterých v Ústí nad Labem vidíme jen velmi malou část hvězdné oblohy, a v Praze je to ještě horší. Ani v České republice nemáme místo úplně bez světelného znečištění. Existují ale oblasti, kde si člověk pořád může užít něco, co bylo pro naše předky samozřejmostí. Třeba Manětínsko nebo Jizerská oblast tmavé oblohy.
Když jste mi vyprávěl, jak jste na Jizerce pozorovali Perseidy, přesně jste vystihl, o co mi jde. Člověk stojí v noci pod oblohou plnou hvězd a najednou vidí svět i sám sebe v úplně jiném měřítku.
Rád si v té souvislosti vybavuji Kantovu větu o hvězdném nebi nad námi a mravním zákonu v nás. Jenže jak má dnešní člověk takový zážitek získat, když hvězdy skoro nevidí? I to je přece způsob, jak objevovat svět. Nemusíte kvůli tomu letět na druhý konec planety.
Vedle psaní provozujete už sedmnáct let s partnerkou Věrou v Ústí nad Labem Café Max, které nazýváte místem pro inteligentní zábavu dospělých. Po tak dlouhé době vás ještě lidé dokážou překvapit?
Pořád. Café Max je náš společný životní projekt. S Věrou si dělíme povinnosti, radosti i starosti. Někdy je to obrovská dřina. Když pořádáme uprostřed léta náš narozeninový festival, znamená to třeba šestnáct nebo sedmnáct hodin práce v kuse. Ale vyvažují to setkání, která by člověk jinde nezažil.
Nedávno se u nás objevil Ind, který si vlastnoručně postavil solární tuktuk a dojel na něm z Indie přes Írán až do Londýna. Ten stroj nakonec skončil ve švýcarském muzeu a jeho konstruktér pracuje v automobilovém startupu v Mnichově. A najednou sedí u nás v Ústí a vypráví svůj příběh.
Jindy přišli dva Afghánci, kteří od patnácti let žijí v Evropě. Jeden zůstal v Ústí, druhý se odstěhoval do Londýna. Přesto se sem pravidelně vrací, protože mu chybí zdejší lesy, houby, borůvky a kopce. Vyprávěl nám, jak kdysi s rodinou každý týden někam vyrážel na výlet, třeba do Hřenska nebo k Máchovu jezeru. Člověk někdy potřebuje slyšet od někoho, kdo přišel z úplně jiného světa, že právě tady máme krásně.
Pak jsme se dostali k Afghánistánu a k pouštění bojových draků. Znal jsem to z knihy a filmu Lovec draků. Připadalo mi to jako vzdálená exotika, skoro nedotknutelná. A ti dva mi začali úplně samozřejmě vyprávět, jak to jako kluci dělali, jak se připravovaly šňůry, aby přeřízly provázek protivníka. Najednou se z něčeho, co jste znal jen z obrazovky, stal živý příběh člověka u stolu.
Café Max je pro mě podobným místem příběhů jako krajina severozápadních Čech. Jen se musíte lidí ptát. A abychom na to všechno měli energii, potřebujeme s Věrou aspoň jednou týdně vypadnout do přírody, hodit starosti za hlavu a jít do lesa. V tom se naše kavárna se Severotoulkami krásně doplňuje.
Původním vzděláním jste politolog. Před šesti lety jste varoval před křehkostí demokracie a nebezpečím autoritářství. Jste dnes větší pesimista, nebo se vám ještě daří zachovat optimismus?
Jsem opatrný optimista. Především nemám přehnaná očekávání od politiky. Myslím si, že právě to je kámen úrazu: lidé od ní čekají, že je zachrání. Ale politika nás nezachrání, zachránit se musíme sami.
A druhá věc je, že se dějiny v mnohém opakují. Dnešek mi v některých ohledech připomíná sedmdesátá léta, kdy přišlo vystřízlivění z ideálů konce šedesátých let. Byla to doba politického násilí a teroristických útoků, ale i zvláštních rozporů. Na jedné straně se mluvilo o emancipaci a větší svobodě jednotlivce, na druhé straně část lidí obdivovala autoritářské režimy. Hezky to zachycuje film Baader-Meinhof Komplex o německé teroristické organizaci RAF.
To, že podobná období známe z historie, mi ale nebere naději. Naopak. Po krizích přicházejí i časy, kdy je možné dívat se do budoucnosti s optimismem, jako třeba v devadesátých letech. Některá období je prostě potřeba přečkat.
Možná jsme dnes trochu unavení blahobytem. Máme se v mnoha ohledech tak dobře, že si toho přestáváme vážit. A tak asi potřebujeme dostat pár facek, abychom si znovu uvědomili, co všechno máme.
