Léta jsem žila v iluzi, že nejhorší způsob, jakým může chlap ukončit vztah, je žlutý lepicí papírek s větou: „Promiň, odcházím, nebuď naštvaná.“ Byla to krutá zrada. Dnes už muži nepotřebují papír ani fixu. Stačí stisknout klávesu v pravém dolním rohu.
Všechno to začalo v neděli odpoledne u kuchyňského stolu, když moje osmnáctiletá neteř zničehonic odložila vidličku a s tragickým výrazem ve tváři oznámila, že je po všem. Kluk, se kterým strávila páteční večer a do té doby o něm mluvila bez přestání, jí na otázku, jestli se večer uvidí, odepsal jediné slovo: „Jasně.“
Byla jsem připravená říct jí, že je to přece skvělé, jenže ona seděla nad rozsvíceným displejem jako nad rozsudkem smrti. Za tím slovem totiž byla tečka. Podle ní to není úsporná odpověď zaneprázdněného kluka, ale pasivně agresivní stopka a neklamné znamení, že jí má plné zuby a raději by skočil z mostu, než aby s ní šel na drink.
Interpunkce jako urážka
Zatímco já jsem psala interpunkci s klidným svědomím, pro ni znamenala tečka emocionální políček. Zkusila jsem namítnout, že ten kluk možná jenom spěchá na tramvaj nebo píše spisovně, ale podívala se na mě s takovým soucitem, jako bych jí právě doporučila poslat mu zprávu poštovním holubem. Pro moji generaci je koncové znaménko neutrální fakt. Jenže pro mladé lidi myšlenka končí samotným odesláním bubliny do éteru. Když si dá někdo tu práci a tečku napíše, nevnímají to jako pravopisnou ctnost, ale jako promyšlené vytyčení hranic.
Vyrůstají ve světě, kde se o citech nemluví nahlas, ale šifrují se do grafiky, a tak tráví hodiny luštěním záhadného kódu, který možná vznikl jen tím, že někomu v kapse nechtěně uklouzl palec.
Dívala jsem se na tu nešťastnou holku, jak hypnotizuje displej, a měla jsem chuť jí ten telefon vytrhnout z ruky a hodit ho z okna. S kamarádkami jsme kdysi strávily půlku mládí tím, že jsme seděly u pevných linek a zkoumaly každé nadechnutí na záznamníku. Řešily jsme, jestli to ‚ahoj‘ bylo moc formální, moc opilé, nebo moc rychlé. Jenže my jsme aspoň analyzovaly lidské hlasy. Oni dnes pitvají interpunkci!
Příliš mnoho skrytých významů
Seděly jsme naproti sobě a já si uvědomila, do jakého labyrintu se dnešní dvacátníci dobrovolně uzavřeli. My jsme se báli odmítnutí z očí do očí, třesoucího se hlasu nebo trapasu v baru, zatímco oni přesunuli veškerou zranitelnost na displej, kde se sleduje i to, za kolik vteřin naskočí modrá fajfka. Jedno slovo bez emotikonu znamená nepřátelství, tečka představuje konec vztahu a tři tečky otevřené pohrdání. Vyrůstají ve světě, kde se o citech nemluví nahlas, ale šifrují se do grafiky, a tak tráví hodiny luštěním záhadného kódu, který možná vznikl jen tím, že někomu v kapse nechtěně uklouzl palec.
Kdo se bojí obyčejné tečky?
Dívala jsem se na ni, jak s obavami v očích maže pátou navrženou odpověď, aby nepůsobila příliš vlezle, a musela jsem myslet na to, v jak křehkém světě dnes mladí lidé žijí. Mají dokonalé telefony, neomezené spojení a svobodu říct cokoli, a přesto jako by ztratili odvahu věřit obyčejným slovům.
A tak jsem tam seděla, dopíjela kávu a nemohla si pomoct: nezamkla se nová generace do vlastního interpunkčního vězení jen proto, že luštit skryté hrozby na displeji je pořád snazší než se narovinu zeptat? Opravdu vyměnili strach z odmítnutí z očí do očí za strach z jediné tečky?
