Jana Zapletalová se s tím setkává pravidelně. V realitním byznysu v Dubaji se jí podařilo uzavřít za poslední tři roky 64 prodejů v hodnotě 655 milionů dirhamů, což je cca 4 miliardy českých korun. Část lidí si přesto její úspěch vysvětluje jinak.
Jana je bývalou Miss Evropy. A právě její vzhled se pro některé diskutující stal jednodušším vysvětlením jejího pracovního úspěchu než zkušenosti, práce a schopnosti. „Často se mi děje, že když prodám nějakou drahou nemovitost, dejme tomu za stovky milionů korun a výše, slétají se na mě komentáře typu, že to koupil nějaký boháč, se kterým určitě spím, nebo že jsem to prodala jen proto, že jsem hezká,“ popisuje Jana.
Jana je bývalou Miss Evropy. A právě její vzhled se pro některé diskutující stal jednodušším vysvětlením jejího pracovního úspěchu než zkušenosti, práce a schopnosti. „Často se mi děje, že když prodám nějakou drahou nemovitost, dejme tomu za stovky milionů korun a výše, slétají se na mě komentáře typu, že to koupil nějaký boháč, se kterým určitě spím, nebo že jsem to prodala jen proto, že jsem hezká,“ popisuje Jana.
Podobné poznámky se jí postupně dostaly pod kůži natolik, že měla období, kdy o svých pracovních úspěších raději vůbec nemluvila. Nechtěla znovu číst komentáře lidí, kteří její práci zpochybňovali.
Dnes už říká, že si na podobné reakce do určité míry zvykla. Přesto přiznává, že ji někdy zamrzí.
Když je jednodušší říct „měla štěstí“
Proč má část lidí potřebu hledat u úspěšné ženy jiný důvod jejího úspěchu než schopnosti?
Podle psychoterapeutky Petry Jonášové z platformy Terapie.cz máme přirozenou tendenci hledat jednoduchá vysvětlení. Když někdo dosáhne něčeho mimořádného, snažíme se jeho úspěch nějak zařadit. A pokud nezapadá do našich představ, může být jednodušší připisovat ho okolnostem než schopnostem konkrétního člověka.
Když řekneme, že někdo měl štěstí, správné kontakty nebo mu pomohl partner, nemusíme se tolik zabývat tím, kolik práce za jeho výsledkem skutečně bylo. „To, co lidé označí za štěstí, bývají často roky práce, které nikdy neviděli,“ říká Jonášová.
U Janina příběhu je přitom vidět, že za její profesní dráhou stojí i něco jiného než vzhled. Pracuje v agentuře s přibližně pěti sty zaměstnanci, převážně muži, a postupně se vypracovala až na pozici zástupkyně ředitele.
Její zkušenost tak ukazuje, jak rozdílně můžeme stejný výsledek interpretovat. Jedni vidí zkušenosti, práci a schopnost uzavírat obchody. Jiní především ženu, která dobře vypadá.
U žen se pořád hodnotí i to, jak vypadají
Podle Jonášové nejde o náhodný jev. Ženy byly po dlouhou dobu hodnoceny především podle vzhledu, chování nebo rodinného života, zatímco u mužů se více posuzoval výkon a kompetence. Přestože se společnost změnila, podobné vzorce v ní podle psychoterapeutky stále přetrvávají.
Petra Jonášová. (foto: se svolením)
Žena může být úspěšná, sebevědomá a schopná. Současně se od ní ale stále očekává, že zůstane příjemná, skromná a nebude příliš vyčnívat. A přesto: profesní život po ženě často vyžaduje, aby se uměla prosadit, převzít odpovědnost, říct svůj názor a stát si za svou prací. Právě za sebevědomí a rozhodnost ale může být hodnocena negativně. „Mnoho žen vyrůstalo s představou, že by měly být především milé, skromné a vstřícné a neměly by příliš vyčnívat,“ vysvětluje Jonášová.
Úspěšná žena se tak může dostat do situace, kdy musí být dostatečně schopná, ale zároveň ne příliš sebevědomá. Má mluvit o výsledcích své práce, ale nesmí působit, že se chlubí.
Když úspěch druhého člověka ohrožuje naše vlastní sebevědomí
Zpochybňování úspěchu ale nemusí být vždy vědomým sexismem. Někdy může jít také o způsob, jakým si člověk chrání vlastní sebevědomí. Když někdo jiný dosáhne něčeho, po čem sami toužíme, může to být nepříjemné. Jeho úspěch nám totiž může připomenout vlastní nenaplněné ambice, rozhodnutí, která jsme neudělali, nebo věci, které jsme vzdali.
Připustit si, že druhý člověk uspěl díky své schopnosti a vytrvalosti, může znamenat položit si nepříjemnou otázku: Proč se to nepodařilo mně? Psychika si proto někdy vytvoří jednodušší vysvětlení. Měl štěstí. Znala správné lidi. Někdo mu pomohl. Měla výhodu. Je hezká.
Takové vysvětlení může přinést krátkodobou úlevu. Současně ale znehodnocuje práci člověka, který svého výsledku skutečně dosáhl. „Nejde vždy o závist. Častěji může jít o přirozený obranný mechanismus,“ popisuje Jonášová. Nemusí jít jen o závist, ale také o způsob, jak si člověk chrání vlastní sebevědomí.
Nejhorší chvíle nastává, když tomu žena začne věřit
Problém podle psychoterapeutky není pouze v samotných komentářích. Závažnější je okamžik, kdy se podobné hodnocení začne postupně přesouvat do hlavy samotné ženy.
Pokud člověk dlouhodobě slyší, že jeho úspěch není tak docela jeho zásluhou, může tomu časem začít věřit. Přestane si říkat o nové příležitosti, začne pochybovat o vlastních schopnostech nebo získá pocit, že musí pracovat mnohem víc než ostatní, aby si své místo zasloužil.
Právě tady se může přidat také takzvaný syndrom podvodníka. Žena, která má za sebou objektivně velmi dobré výsledky, přesto může mít pocit, že není tak schopná, jak si o ní ostatní myslí.
Podle Jonášové se s tím u schopných a výkonných žen setkává poměrně často. „Skromnost je krásná vlastnost. Neměla by ale znamenat, že člověk popře vše, co dokázal,“ říká. Žena tak může uspět, ale místo radosti z výsledku začne přemýšlet, jestli o něm vůbec může mluvit.
Být vidět není totéž jako chlubit se
Podle Jonášové má mnoho žen obavu, aby při mluvení o svých úspěších nepůsobily namyšleně. Přitom si ve své práci často pevně věří. Nejistota přichází ve chvíli, kdy mají své výsledky otevřeně pojmenovat a ukázat. „Mluvit o vlastní práci není totéž jako se chlubit. Je to schopnost uznat hodnotu toho, co jsme vytvořili,“ upozorňuje psychoterapeutka.
Pro ženu, která se pohybuje v prostředí, kde převažují muži, je tahle schopnost zvlášť důležitá. Když si dovolí stát za svou prací a mluvit o dosažených výsledcích, nenechává jejich hodnocení jen na ostatních.
Jana se rozhodla jít právě touto cestou. O své práci mluví otevřeně a své úspěchy sdílí navzdory nepříjemným komentářům. Sama ale přiznává, že některé z nich ji stále dokážou zasáhnout.
Cizí komentáře nejsou měřítkem úspěchu
Podle Jonášové pomáhá především opřít se o vlastní zkušenost, konkrétní výsledky a zpětnou vazbu od lidí, kterým důvěřujeme. Cizí hodnocení si člověk může vyslechnout, zároveň ale sám rozhoduje, jakou váhu mu přisoudí.
U úspěšné ženy nemusíme hledat jediný důvod, proč se jí podařilo dosáhnout něčeho mimořádného. Za výsledkem bývá mnohem víc než to, co je vidět na první pohled.
