Ještě nedávno jsme řešily úplné malichernosti, smály se a domlouvaly si výlet. O pár dnů později zazvonil telefon a já se dozvěděla, že už se neuvidíme. Člověk by čekal, že po takové ráně svět ztichne, ztratí smysl a zahalí se do tmy. Jenže u mě nastal pravý opak. Všechno kolem během vteřiny nabralo tak surovou ostrost, až mě z toho bolely oči.
Kresba dřeva na stole, odlesk slunce na chladnoucí konvici i prach vířící ve vzduchu získaly nepřirozeně přesné kontury. Jako by mezi mnou a světem prasklo ochranné sklo. Skutečnost ztratila pevný bod a měla jsem pocit, že se mé smysly vybičovaly ke krajní bdělosti. Věci v pokoji přestaly splývat s okolím a každá z nich se najednou hlásila o pozornost s nesnesitelnou naléhavostí.
Slepota všedních dnů
Největší bolest v prvních dnech nepramenila jen z prázdnoty, která po ní zbyla, ale z němého úžasu nad tím, jak samozřejmá mi její přítomnost připadala. Dokud žila, náš vztah plynul v zaběhnutém rytmu. Odkládaly jsme odpovědi na zprávy, spěchaly a žily v tom, že máme ještě spoustu času.
I to nejmenší gesto je teď nepřehlédnutelné, protože už ho nemůže obrousit žádná další všednost.
Ve chvíli, kdy zmizelo jakékoliv „příště“, se náš společný čas uzavřel. Její smích, mlčení na lavičce i ledabylé mávnutí na rozloučenou mě zasáhly až teď, o to tvrději. Není v tom opožděná lítost, jen ostré poznání, kolik skryté hloubky v sobě měly ty nejbanálnější chvíle.
Paměť po otřesu
Během dalších týdnů jsem sledovala, jak se mi proměňuje paměť. Kdykoliv se mi vybavil její hlas nebo společná procházka, působily ty vzpomínky mnohem živěji než tehdy ve skutečnosti. Ke všemu, co jsme prožily, se už vracím s vědomím konce, ze kterého do každé vzpomínky prosakuje definitivnost. Její číslo v telefonu zůstalo, ale žádná další společná káva už nebude. I to nejmenší gesto je teď nepřehlédnutelné, protože už ho nemůže obrousit žádná další všednost.
Ticho, které zbylo
Smysly se ani po týdnech nevrátily k původní otupělosti. Svět kolem už nepálí do očí jako v prvních dnech, ale jeho ostrost zůstala. Dívám se na cizí tváře v tramvaji i na světlo v korunách stromů s novým vědomím, jak snadno a rychle může kdokoliv z nás zmizet.
Zůstalo po ní ticho, ve kterém s ní nepřestávám mluvit. Už mi sice nezavolá, ale to podstatné tu zanechala. Z mých dnů zmizela bezstarostnost, místo ní však přišla zvláštní pozornost k obyčejnému životu, který pořád ještě pokračuje.
