V pražské cukrárně Myšák vyjde podle serveru PrahaIN kilogram vánočního cukroví na 2 890 korun. Půlkilová krabička stojí 1 445 korun, je plechová a má vánoční design. Za ty peníze bych cukroví patrně servíroval po jednom kousku a u každého chvíli počkal, až si ho celá rodina pořádně prohlédne a dostatečně ocení práci českých cukrářů. Kdo na takové Vánoce má, ať si je dopřeje. Sám bych při pohledu na cenovku nejspíš opatrně zavřel dveře, abych cukrárně nevypustil příliš mnoho drahého tepla.
Mnohem víc než samotná cena mě ale nadzvedlo vyjádření ředitele Svazu pekařů a cukrářů Bohumila Hlavatého. Ten v témže článku upozorňuje na „poměrně rozsáhlou šedou zónu“ domácího pečení a prodeje přes sociální sítě nebo ve vlastním okolí. Mluví o subjektech, které nemají IČO, neplatí daně ani sociální pojištění a nemusejí vynakládat prostředky na nezbytná hygienická opatření.
Představme si tedy jeden takový domácí příběh. Máňa z vedlejšího vchodu peče výborné linecké. Před Vánocemi se domluví se sousedy a známými, nakoupí suroviny a napeče třeba dvacet krabiček. Stráví nad tím večery, bolí ji záda, kuchyň má od mouky a nakonec jí zbude pár korun, které se jí v prosinci hodí. Lidé kolem ní mají cukroví, na které sami nemají čas, sílu nebo to prostě neumí. Máme si přece navzájem pomáhat, to všichni chápou. Zřejmě kromě pana Hlavatého.
Fascinuje mě samozřejmost, s jakou máme chápat náklady výrobců bez ohledu na možnosti zákazníků. Pan Hlavatý vysvětluje dražší cukroví rostoucími náklady na energie, pohonné hmoty a především práci. Účet za elektřinu ale dostává i Máňa. Dostává ho také člověk, který si od ní krabičku koupí. A když zaměstnanci zdraží bydlení a jídlo, obvykle nemůže šéfovi poslat nový ceník s oznámením, že od pondělí poskytuje své služby o patnáct procent dráž. Může se zkusit zeptat. Zkušenost s odpovědí má leckdo z nás.
Samozřejmě mě také napadne, jak může Máňa nakupovat máslo v maloobchodě a prodávat cukroví levněji než podnik, který bere suroviny ve velkém. Část odpovědi je celkem obyčejná: cukrárna platí provozovnu, zaměstnance, vybavení, administrativu a všechny ty hodiny práce, které si Máňa do ceny třeba ani pořádně nezapočítá. Dobré řemeslo a kvalitní výrobky si zaslouží zaplatit, to tvrdí taky třeba jistá pražská cukrářka, podle které prostě zákusek pod dvě stovky nemůže být kvalitní. A ano, každé zboží má svého kupce. Jenže také by všichni kupci měli dostat šanci koupit si zboží, které chtějí a které si mohou dovolit.
Když rodině po zaplacení nezbytných výdajů zbývá několik tisícovek a z nich má pořídit dárky i Vánoce, je rozdíl mezi levnější krabičkou od známé a drahou cukrářskou kolekcí docela podstatný. Taková rodina se snaží zařídit, aby měli hezké svátky a aby se přitom nemuseli bát ledna. Vysvětlovat, že správně by měla projevit větší pochopení pro nákladovou strukturu profesionálního cukrářství, mi připadá jako mimořádně nevkusné vánoční pobrekávání. Člověk, který na drahé cukroví nemá, se odstraněním Máni z trhu zázračně nepromění v zákazníka luxusní cukrárny. Pořád bude mít stejně málo peněz. Jen bude mít o jednu možnost méně.
Zákaznická radost z nižší ceny ostatně pekařský svaz znepokojovala už dřív. V lednu 2020 kritizoval zlevnění rohlíků v Lidlu. Ve své tiskové zprávě přitom připustil, že obchodník tehdy snížil vlastní marži, nikoli dodavatelskou cenu pekáren; obával se však následného tlaku na výrobce. Ve zprávě podepsané tehdejším výkonným ředitelem Jaromírem Dřízalem stojí pozoruhodná věta: „V době ekonomického růstu a zvyšující se koupěschopnosti obyvatelstva není důvod snižovat ceny základních potravin.“
Tu větu bych doporučil přečíst ještě jednou. Když se nám daří, není důvod zlevňovat, protože si to můžeme dovolit. Když nám peníze scházejí, máme především pochopit, proč je všechno drahé. Začínám mít pocit, že správný zákazník má v tomto uspořádání jediný úkol: chápavě přikyvovat a klopit a klopit a klopit.
Pravidla pro výrobu jídla mají svůj smysl. Ostatně i potravinářská inspekce rozlišuje nahodilé pečení malého množství cukroví pro sousedy a známé bez propagace od pravidelné výroby na objednávku; bezpečnost potravin musí být zajištěna v obou případech. Právě schopnost rozlišovat bych čekal také od veřejné debaty. Pod slovy „domácí pečení“ se může skrývat ledacos a označení „šedá zóna“ tu práci za nás neudělá. Přál bych si jednoduchá a přiměřená pravidla, která člověku umožní drobný přivýdělek, aniž by z dvaceti vánočních krabiček musel budovat životní projekt.
Na sousedských slavnostech Zažít město jinak se lidé potkávají, poznávají a zjišťují, co mohou nabídnout ostatním. Vzájemná výpomoc a podpora místní ekonomiky patří přímo k principům celé akce. Dává mi to smysl. Někdo opraví kolo, někdo pomůže odnést skříň, někdo umí upéct cukroví, po kterém se zapráší. Nemusí to pokaždé dělat zadarmo, aby si zasloužil naše sympatie. Také jemu přišla složenka a také on chce někomu koupit dárek.
Bylo by dost absurdní v září dojatě oslavovat sousedské vztahy a v prosinci nad nimi ohrnovat nos, protože při nich pár stokorun obešlo profesionální provozovnu. Pokud má komunita fungovat, musí mít prostor i pro obyčejnou domluvu mezi lidmi. Máňa něco umí, já si toho vážím a zaplatím jí za to. Těžko si představit srozumitelnější podporu něčí práce.
Já si proto tu krabičku vezmu od Máni. Rád jí zaplatím, rád jí pochválím linecké a zbytek peněz použiju podle potřeb vlastní rodiny. Pekařům přeju, aby se svou prací slušně uživili. Totéž přeju jejich zákazníkům a docela bych ocenil, kdyby se v těch úvahách o spravedlivých cenách občas našlo trochu pochopení také pro ně.
Máňa před Vánocemi napeče dvacet krabiček. Jestli nám tahle drobná lidská vzájemnost začíná překážet, potřebujeme si srovnat něco důležitějšího než cenu vanilkového rohlíčku.
